když se loni strhla mela kolem nové učebnice dějepisu pro deváté třídy základních škol, mohla to být velmi inspirativní diskuse. Protože kdy se naposledy široká veřejnost tak intenzivně zajímala o to, co a z čeho se děti na hodinách dějepisu učí? Ale chyba lávky, vypjaté výpady jen potvrdily neměnnost pozic v kulturních válkách, jež společnost neustále štěpí v nesmiřitelné tábory.
Otázky tedy zůstaly. Jak, a hlavně proč předávat dětem znalosti o dobách minulých? Do jaké historické hloubky se vydat? Stačí jen moderní dějiny, nebo to vzít z gruntu, od velkého třesku? Anebo od starověkých Řeků a Římanů, či začít knihtiskem? Těch otázek je hodně a klademe je nejen žákům a žákyním (jak a proč SE učit), ale i do „vlastních řad“ (jak a proč učit): učitelkám a učitelům, historičkám a historikům či didaktičkám a didaktikům, respektive všem, kteří definují a neustále předělávají vzdělávací rámce a připravují nové učebnice.
Pro někoho jsou výše uvedené otázky natolik zneklidňující, že si vůbec nechce představit, že by školní výuka obsahovala něco jiného, než co sám ve školních škamnách zažil. Třeba tematický blok v tomto čísle ostrou hranu ohladí.
Odvahu vykročit do nového jara vám za redakci přeje Iveta Coufalová