ROZHLASOVÁ SPOLEČNOST Radiojournal začala v roce 1926 vysílat živé přenosy bohoslužeb. Zprvu se soustředila na mše evangelické a pravoslavné, neboť katolická církev zaujala k rádiu ambivalentní vztah. Na jedné straně jej chápala jako moderní nástroj pro misijní službu a hlásání vznešených pravd Kristových. V tomto smyslu vysílal od roku 1931 do širého světa krátkovlnný vatikánský vysílač (Radio Vaticana), jejž pro Svatý stolec vybudoval italský průkopník radiofonie Guglielmo Marconi. Jistou hrozbu ale církev viděla v rozhlasovém zprostředkování bohoslužeb, které v jejích očích mohlo odvádět masy věřících od osobní účasti na mši a vyprazdňovat kostely.
Tato nedůvěra byla obzvláště silná v případě Československa. Jeho občané totiž po roce 1918 z katolické církve demonstrativně vystupovali a část politických elit měla s Vatikánem napjaté vztahy. V březnu 1927 pražská arcidiecéze vysílání mší v českých zemích zakázala. Slovenské pobočky Radiojournalu v Bratislavě a Košicích ovšem katolické bohoslužby přenášet mohly. Ke změně v české části republiky došlo až po nátlaku věřících posluchačů i katolického tisku na přelomu let 1932/1933. Po sondážích ve Vatikánu se tehdy pražskému arcibiskupovi Karlu Kašparovi dostalo vysvětlení, že Svatá stolice není zásadně proti vysílání mše svaté z římskokatolických kostelů rozhlasem a ponechává rozhodnutí konkrétních případů biskupům pro obvod jejich diecésí.
Nový vatikánský přístup otevřel katolickým mším dveře do živého vysílání Radiojournalu. Vedení rozhlasové společnosti muselo řešit dilema, jak velký prostor mají katolické bohoslužby oproti liturgickým obřadům jiných církví v programu dostávat. Návrh, aby tento poměr kopíroval oficiální statistiky jednotlivých vyznání v Československu, byl zavrhnut. Zvítězilo hledisko rozhlasové atraktivity, a to zvukomalebnost a hudebnost. Katolická mše byla z této perspektivy vyhodnocena jako nejlepší. Náhled do dobových programových týdeníků napovídá, že po roce 1933 získala v rámci liturgických relací dokonce převahu.
Tyto živé přenosy měly formu reportáže, během níž byly většinou používány tři mikrofony. Do jednoho hovořil reportér, který posluchačům celou liturgickou scénu představoval, další byl umístěn do blízkosti oltáře, aby bylo slyšet kázání, a třetí na kůr, kde snímal hudební složku bohoslužby. V rozhlasovém archivu se nahrávky mší z meziválečné doby téměř nedochovaly. Výjimku představuje půlhodinový záznam, který si lze poslechnout (www. mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/1935-reportazni- stafeta-z-velikonocnich-msi). Natočen byl na Velký pátek 19. dubna 1935, kdy Radiojournal odvysílal živou reportážní štafetu z katolických velikonočních bohoslužeb v pražském Týnském chrámu, kostele Zvěstování Panny Marie v Tuřanech a kostele Svätého Juraja nedaleko Bratislavy. Každý z trojice blíže neidentifikovaných reportérů dostal ve „svém“ svatostánku pouze deset minut času. I proto lze předpokládat, že jejich komentátorské výkony byly „upovídanější“ než v případě delších a celé trvání mše pokrývajících přenosů. Zvuková kulisa pražské, tuřanské a bratislavské mše na tomto záznamu v jejich proudu slov do značné míry zaniká.