Když Bohuslav ze Švamberka zval 30. května 1548 svého nevlastního bratra Jindřicha staršího na Orlík, kde chtěl za účasti dalších pánů a přátel probrat rodinné záležitosti, trval na tom, že k setkání musí dojít dříve, než odkvete lípa, pod níž zamýšlel své hosty usadit ke společnému stolu. Z naléhavého tónu Švamberkova dopisu bylo možné usuzovat, že pronikavá vůně kvetoucí lípy mohla v teplých letních dnech, kdy se mělo setkání na jeho sídle uskutečnit, potlačit všudypřítomný zápach pocházející nejen z hospodářských zvířat, odpadních jam, hnojišť a latrín, ale také z lidského potu a nevětraných obytných i provozních místností na Orlíku. […]
KARAFIÁTY
V ikonografickém zobrazování pěti lidských smyslů se stala symbolem čichu kytice rozkvetlých květin v rukou dívky a jejich vůně. Shodným motivem vyzdobil zřejmě na objednávku Jana Zrinského ze Serynu okolo roku 1600 neznámý středoevropský malíř podle rytiny Raphaela Sadelera nástěnnou malbu v jídelně na Rožmberku. […]
Ve druhé polovině 16. století si zpravidla příbuzensky spřízněné šlechtičny a šlechtici z Království českého psali v osobních listech o rostlinách a jejich vůních, ale jen málo pozornosti věnovali běžným květinám pěstovaným na záhonech v renesančních zahradách svých sídel, které poznávali při vzájemných návštěvách. Pouze urozené ženy se častěji zajímaly o semena sedmikrásek, fialek, šafránu a levandule, jimiž chtěly obohatit skladbu rostlin ve svých zahradách, v nichž rostla především zelenina a byliny.
Nápadnou proměnu zájmu o pěstované druhy rostlin ve šlechtických zahradách bylo možné pozorovat v osobní korespondenci a účtech urozených osob během poslední třetiny 16. století, kdy se jejich nejoblíbenější květinou zřejmě staly drobnokvěté karafiáty bílé a červené barvy. Vzácností však nebyly ani karafiáty vypadající jako skropené, tedy žíhaného vzhledu. Pokud se šlechtici rozhodli, že vysadí karafiáty na záhony svých zahrad, s předstihem žádali jejich osvědčeného pěstitele, aby jim poslal štok karafilátů květu pěkného, čímž mysleli několik řezaných kusů těchto květin. […]
Čerstvě rozkvetlé karafiáty šlechtici vkládali do vázy s vodou, aby mohli v interiéru svého sídla vnímat barvu a vůni jejich květů. Jestliže byli se zaslanými květinami spokojeni, objednali si počátkem následujícího jara karafilátový semena, z nichž jejich zahradníci vypěstovali sazenice karafiátů, které následně sázeli do záhonů: Než když budou, bohdá, karafiláty kvísti, chci Vám některej štok poslati, abyste mohly sami semena chovati i sazeničky sázeti, odpovídala koncem března 1580 z Jindřichova Hradce ovdovělá Anna Hradecká z Rožmberka na dopis své švagrové Kateřiny Rožmberské z Ludanic do Bechyně, která o měsíc dříve vstoupila do manželství s Petrem Vokem z Rožmberka.
Zájem mladičké novomanželky předposledního rožmberského vladaře o karafiáty nebyl v souvislosti s její svatbou náhodný. Renesanční symbolika spojovala tuto květinu pocházející ze Středomoří především s projevy manželské lásky, vroucnosti a věrnosti. Současně byla libá vůně karafiátu oslavou křesťanských ctností nevěsty, zvláště její zbožnosti a cudného chování. […]
Podle mravoučných názorů Lukáše Martinovského uvedených v jeho spise Křesťanských pobožných panen věnček poctivosti tato rostlina příkré a vostré zimy snésti a trpěti nemůže, ale nejraději se rozvíjí, kdež při slunečných místech stojí, takť se také pravé poznání Boží s zlobivým, zastuzeným srdcem strefiti nemůže, nebo zlobivost a bezbožný život zastuzují poznání Boží...
Vlastnoručně uvité věnečky z kvítí rostoucího v zahradě na sídle urozených rodičů posílaly šlechtické dívky společně s vysvětlujícím dopisem kmotrám, kmotrům a dalším příbuzným jako svědectví o svých panenských ctnostech a blížících se námluvách. Ve šlechtickém prostředí renesanční doby však nechyběly ani opačné příklady. Ačkoli Eva z Rožmberka ve svých dvaadvaceti letech měla dosti karafilátu, matka jí zakazovala věnců dělati a nositi. Nejmladší sestra Petra Voka žijící se svou matkou ve vdovském sídle pod českokrumlovským hradem nesměla chodit na žádné hody a veselí, kde by měla příležitost ukazovat svůj věneček. Ženicha jí našli bratři až po matčině smrti v dalekém Chorvatsku.
Přestože Kateřina Rožmberská z Ludanic odložila po svatbě věneček, neměla na ctnosti své panenské, v tomto případě na poznání Boží vůle a duchovní moudrosti, zapomenout do konce života, jak v obecné rovině nabádal ve svém zmiňovaném naučení Lukáš Martinovský. K oživování paměti na panenské ctnosti a jejich upevňování měly sloužit novomanželce květy karafiátů, o něž chtěla pečovat v nově budované zahradě přestavovaného bechyňského zámku, kde se usadila po svatbě. Jejich dárkyni, padesátiletou Annu Hradeckou z Rožmberka, považovala za zkušenou ženu, která jí svými praktickými radami mohla jako nejstarší sestra Petra Voka narozená v manželství Jošta III. a Bohunky ze Starhemberka nahrazovat matku, již ztratila v útlém dětství. Když jí posílala z Jindřichova Hradce do Bechyně drobet sedmikrásy, červený a bílý, starostlivě nabádala svou sotva patnáctiletou švagrovou, aby sazenice květin urychleně vsadila do země. Jako ochranu před proměnlivým jarním počasím doporučovala zakrytí sazenic chvojím, jež zabrání uschnutí rostlin, jestliže by chtělo horký slunce bejti, nebo zamezí jejich spálení nočními mrazy. […]
TULIPÁNY
Když Anna Hradecká z Rožmberka posílala Kateřině Rožmberské z Ludanic karafiáty, byla patnáct let vdovou po nejvyšším kancléři Jáchymovi z Hradce. Na jeho pokyn sázel před rokem 1565 zahradník arciknížete Ferdinanda, jenž byl tou dobou místodržitelem Království českého, do nově budované zahrady u pražského paláce pánů zlaté pětilisté růže na Nových zámeckých schodech zřejmě jedny z prvních cibulí tulipánů v českých zemích.
Pestrobarevné tulipány obdivoval v krajině mezi Edirne a Istanbulem počátkem roku 1555 habsburský diplomat vlámského původu Ogier Ghiselin de Busbecq. K jejich pojmenování použil ve svých dopisech perského výrazu tul-band, jímž Osmané označovali látku na turban, protože turecký výraz lâle neznal. Tento název se prostřednictvím italského výrazu tulipano záhy rozšířil od benátských obchodníků s těmito květinami po Evropě. Dva roky před Busbecqovým pozorováním tulipánů vydal svoje cestovní zápisky z východního Středomoří francouzský botanik Pierre Belon, jenž shodnou květinu nazýval červenou lilií. […]
Přestože tulipány zdobily záhony renesančních zahrad augšpurského bankéře Johanna Heinricha Herwarta a saského kurfiřta Augusta na přelomu padesátých a šedesátých let 16. století, o jejich výraznější rozšíření ve střední Evropě se zasloužil teprve o desetiletí později Charles d’Ecluse (Carolus Clusius). Věhlasný botanik nizozemského původu působil v Ebersdorfu u Vídně jako dvorský zahradník Maxmiliána II., jenž v tamní oboře budoval od konce padesátých let svoje venkovské sídlo se zahradou a zvěřincem. Před polovinou sedm desátých let se obracel na habsburského vyslance v Istanbulu Davida Ungnada ze Sonnecku se žádostmi o zprostředkování zásilek květin a keřů rostoucích v proslulých zahradách sultána. Touto cestou se dostávaly do Vídně cibule tulipánů, hyacintů a narcisů. Pro Ogiera Ghiselina de Busbecqa zajišťoval Maxmiliánův vyslanec u sultánova dvora zásilky šeříku a zřejmě i dalších cizokrajných keřů obdařených pronikavě vonícími květy.
Na Charlese d’Ecluse se stále častěji obracela v osmdesátých letech 16. století říšská knížata se žádostmi o zaslání módních türkische Blumen, jimiž se rozuměly nejen cibule tulipánů, ale také narcisů a modře kvetoucích hyacintů z východního Středomoří. Část bulbos oder Zwiebel von fremden und türkischen Blumen, tedy cibulí cizokrajných a tureckých květin, odcházela z Ebersdorfu do knížecích zahrad v Kasselu, Kolíně nad Rýnem, a především v Mnichově. Bavorský vévoda Vilém V. Wittelsbach pověřoval vyřizováním objednávek cibulí tulipánů říšského dvorského radu Ruprechta ze Stotzingenu (Störzig), jenž současně působil jako agent v jeho službách ve vídeňském Hofburgu. Ten osobně předával jeho dopisy do rukou dvorského zahradníka Charlese d’Ecluse s žádostí, aby dohlížel na balení jednotlivých cibulí tulipánů do malých krabic, které služebníci rychle odváželi do Mnichova. Ke každé cibuli zavěsil lístek s latinským popisem budoucí rostliny a očekávané barvy jejího květu. […]
Ve svých botanických výzkumech se Charles d’Ecluse věnoval zvláště dvěma druhům tulipánů pěstovaných na záhonech v Ebersdorfu. Šlo o rané tulipány z Krymu (café lâle) a později kvetoucí odrůdy původem z jižního Balkánu (cauala lâle). Když na přelomu let 1592 a 1593 musel zřejmě kvůli svému nekatolickému vyznání opustit Vídeň, přestěhoval se do Leidenu. Na tamní univerzitě přijal místo profesora a hlavního správce botanické zahrady, již obohatil o tulipány, jejichž cibule si přivezl z Ebersdorfu. Ze záhonů se každoročně vybíraly v červenci, během léta se pozvolna sušily, v září a říjnu se s nimi obchodovalo, nejpozději počátkem listopadu se sázely do země.
Obrovskou poptávku po oblíbených tulipánech, které rychle pronikaly do zahrad nizozemských elit a počátkem 17. století se staly módním námětem květinových zátiší pozdně renesančního malířství, nedokázali navzdory dodavatelským vazbám do Benátek a Istanbulu uspokojit obchodníci z Amsterdamu, Leidenu, Utrechtu, ba ani Haarlemu, kde se každoročně s příchodem podzimu konaly největší evropské trhy s jejich cibulemi. […]
Tulipán byl v očích renesančního člověka cizokrajnou rostlinou bez výraznější vůně, vynikající krásou a barvou bohatých květů, jež nepřímo odkazovaly k projevům pomíjivosti, neboť se rozevíraly pouze tehdy, když svítilo na rostlinu slunce. Rozkvetlý květ tulipánu současně zrcadlil nestálost přízně ve výsluní mocných, která pohasínala zpravidla v době, když se slunce přesunulo za obzor. Zvláště v souvislosti s drahými cibulemi tulipánů ve třicátých letech 17. století mohl být nahlížen tento květ nejen jako symbol pomíjivé krásy, ale také jako znamení rozmařilosti pozemského života. Sémantika obou symbolických významů tulipánu se počátkem novověku vzájemně prolínala.
Přestože v zahradě pražského paláce pánů z Hradce byly vysazovány vzácné cibule tulipánů již před polovinou šedesátých let 16. století, k jejich významnějšímu rozšíření do zahrad dalších sídel renesančních velmožů v Království českém zřejmě nedošlo. O nákupech semen a kvítí se povšechně psalo v účtech, v nichž se však výdaje za cibule tulipánů neobjevovaly. Šlechtická korespondence byla na rozdíl od zásilek karafiátů na zmínky o tulipánech rovněž skoupá. Budování skleníků s citrusy a keříky dalšího subtropického ovoce dokládalo, že šlechtici se nebránili v poslední třetině 16. století pěstovat cizokrajné rostliny. Květy módních tulipánů však zdobily jejich zahrady spíše v ojedinělých případech. K výraznějšímu pěstování hyacintů, narcisů, a zvláště tulipánů došlo teprve v poslední čtvrtině 17. století. […]