Na psacím stole se mi vršily spisy a zprávy, spíš jsem je jen přelétla očima, než četla. Skoro žádná věta mi neutkvěla v paměti, za patnáct minut jsem měla další schůzku, kultura a vztahy s veřejností chtěly probrat mou oblíbenou událost, nadcházející Den německé jednoty. Občas jsem měla dojem, že se odněkud pořád blíží třetí říjen. Hlavní postava románu Diplomatka (překlad Michaela Škultéty, Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2023) německé spisovatelky Lucy Fricke vyrůstala nejprve ve Východním Německu a před pádem Berlínské zdi s matkou emigrovala na Západ (ostatně jako sama autorka). Posléze se jí podařilo vystudovat a „udělat kariéru“ ve službách státu – sjednocení Německa má proto pro ni zvláštní význam. Ovšem ani tato skutečnost ji neochrání před profesním vyhořením z neustálého střídání destinací i spolupracovníků. Jako zkušená pracovnice státní diplomatické mašinerie narazí nejprve na limity své a následně na meze svého úřadu. Stane se tak v Turecku, kde ji bezvýchodnost situace politicky nepohodl ného syna „vězenkyně svědomí“ přinutí jít za rámec velvyslaneckého úřadu: ... tenhle systém je podle něho schopný všeho. Napil se čaje a zeptal se mě, jestli vím, co kdysi řekl prezident, když byl ještě obyčejný starosta. Tázavě jsem se na něj podívala. „Demokracie je vlak, do kterého naskakujeme, dokud nedojedeme do cíle,“ citoval. Všichni jsme tuto větu znali, ale doopravdy jsme ji uslyšeli až příliš pozdě... A příliš pozdě se hrdince vyjeví i podstata vlastního otupení a osamění. Vztah s matkou, který vyměnila za iluzi kariéry: Chtěla jsem pochopit svět (...) Možná jsem si ukousla příliš velké sousto.
- ivc -