Konference o odkazu a interpretaci díla Franze Kafky, která se konala v květnu 1963 na barokním zámku ve středočeských Liblicích, bývá někdy považována za jeden z výrazných mezníků, jež signalizovaly uvolnění kulturní atmosféry a předjímaly epochu „zlatých šedesátých“. V historiografii se vedou diskuse a polemiky o charakteru období poststalinismu, které nastalo po Chruščovově kritice „kultu osobnosti“ na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (1956). [...]
MEZI POKROKEM A ODCIZENÍM
Základním problémem stalinistické epochy byl podle Chruščova kult osobnosti, který nepostrádal kvazireligiózní symboliku a který měl být rovněž hlavní příčinou společenských i ekonomických potíží, nazývaných ve stranickém žargonu deformacemi. Jinými výraznými rysy stalinismu bylo manichejské pojetí skutečnosti (dualistické dělení společnosti na protichůdné síly reakce a pokroku), víra v lineární pokrokový vývoj dějin i mechanické chápání historického a dialektického materialismu, včetně jeho statických pojmů materiální základny a kulturní nadstavby. Oproti původním představám o postupném odumírání státu při přechodu k beztřídní společnosti byla jeho role naopak výrazně posílena. [...]
Období poststalinismu zachovávalo s předchozí etapou jistou kontinuitu v budování socialismu coby projektu modernizace, v mnoha fundamentálních ohledech se však od ní odlišovalo. V Československu lze v rámci „obrodného“ hnutí – spojeného s představiteli stranické inteligence v kulturních svazech, v redakcích kulturních časopisů i na vysokých školách a akademických pracovištích – vystopovat dva nejvýraznější proudy, které své reformní vize vytvářely s odlišnými akcenty. [...]
Pro Richtovy technooptimisty nabízel přechod od průmyslové společnosti k postindustriální a rozvoj nových technologií a kybernetiky (považované v předchozích letech za buržoazní pavědu) možnost emancipace lidského individua v duchu některých tezí Marxova učení. Automatizace práce měla vést k odstranění odlidšťující formy výroby, v níž je aktivita jednotlivce odsouzena k pouhé reprodukci jeho pracovních sil. Jejím přínosem mělo být významné navýšení volného času, sloužícího k rozvoji a kultivaci jednotlivce. Stejně tak měla vést i k odstranění rozdílů mezi tělesnou a duševní prací a hierarchických modelů řízení v oblasti průmyslu.
Naproti tomu z pozic marxistického humanismu byly pozorovány spíše krizové a problematické jevy moderní civilizace. Mezi jeho hlavní témata patřilo nové uchopení lidské subjektivity včetně mnohých nejistot spojených s pokrokem vědecko-technické civilizace. Jedním z klíčových pojmů se stalo odcizení, spojené navíc i s trendem probuzeného zájmu o různorodé proudy západní existencialistické filozofie. Ačkoliv se vůči ní, kvůli jejímu subjektivismu a individualismu, v této době marxističtí filozofové kriticky vymezují, přejímají zároveň mnoho jejích námětů. Karel Kosík například ve své práci Dialektika konkrétního klade oproti domnělým objektivizujícím historickým a ekonomickým zákonům důraz na lidskou praxi a tvorbu, kterou nelze zredukovat na pouhé obstarávání fyzických potřeb. Zatímco v epoše stalinismu převládal požadavek na ztotožnění individuální vůle s kolektivními cíli a úsilím, mnozí představitelé reformního marxismu poměr jednotlivce vůči celku světa významně problematizovali. Vnímání člověka jako pouhého souhrnu společenských vztahů začínalo být chápáno jako vulgarizace Marxových idejí. [...]
KDO SE BOJÍ KAFKY?
Franz Kafka byl v době kulturních kampaní počátku padesátých let řazen mezi nežádoucí autory: jeho dílo mělo svým pesimismem vyvěrat z úpadku buržoazie jako společenské třídy, ke které náležel. Nemalou roli v jeho posmrtné exkomunikaci z literárního života sehrávaly i antisemitské nálady, provázející vnitrostranický proces s Rudolfem Slánským. Začátkem následující dekády hodnotili jeho odkaz kriticky i někteří západní levicoví intelektuálové. Například tehdy známý americký spisovatel Howard Fast (člen Komunistické strany USA) označil Kafkovo dílo i s odkazem na jeho Proměnu za hnojiště reakce, kde se člověk rovná švábu. Přesto byly již v druhé polovině padesátých let otištěny kafkovské studie na stránkách některých kulturních periodik a v překladu Pavla Eisnera vyšel roku 1958 znovu Proces. Na poli literární vědy měly ohlas také práce chomutovského rodáka, literárního teoretika Ernsta Fischera, který byl členem Komunistické strany Rakouska a měl za sebou pohnutý životní příběh, včetně zážitku nacistické perzekuce. [...]
Podnět k uspořádání kafkovské konference u příležitosti osmdesátého výročí literátova narození vzešel ze strany reformní části stranického kulturního aparátu. Ta mohla pozorovat nejen rozvíjející se kafkologické bádání na poli literární teorie, ale i rostoucí oblibu Kafkova díla v řadách mladé a dospívající generace. Svědectví o počátcích konference se poněkud rozcházejí, první impulz zřejmě vyšel z okruhu dvojjazyčné židovsko- německé inteligence, poznamenané mocenským pádem v období Slánského procesu, kde výraznou roli sehrál ředitel Ústavu dějin KSČ, někdejší stalinista Pavel Reimann. Podle oficiálních zápisů se návrh na uspořádání kolokvia projednával na podzim roku 1967 na schůzi Komise českých germanistů, spadající pod Československou akademii věd. V ní měl významné slovo Eduard Goldstücker, někdejší diplomat a izraelský velvyslanec, který byl odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody v procesu s Rudolfem Slánským, v období poststalinismu se však dočkal rehabilitace a mohl působit ve vedení katedry germanistiky na Univerzitě Karlově.
Už od samotného počátku hrozily celé akci nemalé problémy, spojené především se vztahem k Německé demokratické republice (NDR). Konzervativní východoněmecký režim si dělal monopol na výklad Kafkova díla a do Liblic vyslal delegaci literárních vědců zastávajících ortodoxní linii ulbrichtovského vedení. Proto byl na konferenci jako povzbuzení reformního proudu pozván kromě zmíněného Ernsta Fischera také francouzský levicový filozof Roger Garaudy, který byl členem politbyra Komunistické strany Francie a považoval Kafkovo dílo za jeden z vrcholů moderní literární tvorby. [...]
Během dvoudenního jednání (27. a 28. května 1963) se v diskusích a polemikách obnažila řada problémů spojených s odcizením člověka v postindustriální společnosti, které byly evokovány v interpretacích Kafkova díla. Mezi jednotlivými účastníky se projevovaly i výraznější názorové různice. Pokus nově uchopit Kafkův odkaz z marxistické perspektivy navíc narážel na jiné interpretace jeho díla, především existencialistické, náboženské nebo psychoanalytické. Goldstücker se pokoušel vysvětlit Kafkovo dílo i autorovu osamocenost sociologicky, jako důsledek úpadku měšťanské třídy, navíc v kontextu německojazyčné menšiny, k níž náležel. Vyhnul se však vulgárně materialistickým interpretacím předchozích let, naopak v Kafkovi viděl významného spisovatele, který svým popisem temnoty a absurdit soudobého světa probouzí naději na jeho proměnu. Originální byla i jeho interpretace Zámku, považovaného za Kafkův nejmystičtější román, protka ný rozmanitými duchovními a náboženskými symboly. Ačkoliv Goldstücker zpochybňoval tvrzení literátova životopisce Klause Wagenbacha o významu Kafkových styků s levicovou anarchistickou bohémou, v podtextu románu podle něho ležel také motiv socializace soukromého vlastnictví (který byl evokován zeměměřičskou profesí hlavního hrdiny) a ve svém proslovu zdůraznil i spisovatelovu solidaritu s dělnickou třídou. [...]
Názorové třenice a animozity se během jednání objevovaly jak mezi československými literárními vědci (velmi výrazně například mezi Eduardem Goldstückerem a literárním teoretikem Alexejem Kusákem), tak také po vystoupení zástupců východoněmecké delegace. Konferenci po ostré hádce s Ernstem Fischerem opustila spisovatelka Anna Seghers. Její kolega Helmut Richter zase hovořil o nepatřičnosti Kafkova díla v soudobé společnosti a upozornil, že se navíc v řadách jeho obdivovatelů rozmohlo i neplodné literární epigonství. Podle Klause Hermsdorfa převládly v jeho tvorbě iracionální motivy a Kafka v zoufalství nad nerozumem své doby ztratil víru v moc rozumu.
BOUŘLIVÉ OHLASY
K otevřenému konfliktu došlo až několik týdnů po skončení konference: v berlínském časopisu Sonntag ji ostře kritizoval Alfred Kurella. Tento komunistický funkcionář a někdejší pracovník sekretariátu Kominterny zveřejňoval již v meziválečné době výpady proti expresionismu a Thomase Manna pohrdlivě označoval za dekadenta. V padesátých letech vystoupal na vrchol politické kariéry ve funkci šéfa Kulturní komise, která byla součástí stranického politbyra, v roce 1963 však byl z tohoto místa odvolán. Mohlo být pro něj významnou satisfakcí, když jej podpořilo vedení vládnoucí Sjednocené německé socialistické strany (SED). Konference tak vyvolala i jisté zmrazení vztahů mezi Prahou a Berlínem, zároveň však v mnoha ohledech otevírala cestu k rehabilitaci avantgardního dědictví i otevřenější kulturní atmosféře. [...]
Polemiky vzbuzovala liblická konference i po roce 1989. Jeden z jejích účastníků Alexej Kusák ve své memoárové knize Tance kolem Kafky vzpomíná, jak se kvůli ní dostal i po mnoha desetiletích do konfliktu s premiérem Václavem Klausem. [...]
Lze přesto konstatovat, že ze strany mnohých účastníků lze vyčíst snahu o vykročení z pevně ukotvených ideových či ideologických pozic a otevřít se porozumění světu rozporuplného spisovatele, což ostatně ve svém konferenčním příspěvku zdůraznil i filozof Ivan Sviták: Tak v Kafkově díle empirický svět a konkrétní člověk nejsou popisy, ale neustále sublimují v šifry. (...) Jestliže jsme v prvním plánu pozorovali Kafkovo východisko – subjektivitu pravdy, v druhém jsme se pokusili určit povahu lidské reality (bytí) v Kafkově díle, pak nyní dospíváme k tragickému závěru motivem krachu, konečné šifry, smrti. Krach je autentický jen tehdy, když jej nechceme, když jej riskujeme jako zeměměřič K, chtějíce se mu vyhnout, a jen pak má tento krach pro člověka cenu, jakkoli je to paradoxní. Bytí člověka je bojem s krachem smrti, nutným jako běh života, v němž není trvání. Vše, co je protikladné, nejisté a dočasné, je šifrou smrti, a budí tedy úzkost, avšak právě díky jí chápeme hlouběji bytí. Tragika lidské osobnosti zůstává jako otevřená antinomie, po níž zbývá jen mlčení.