Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg 1. prosince 2015 napsal své právě narozené dceři vzkaz: Naše generace vyrostla ve třídách, ve kterých se učili stejné věci stejným tempem bez ohledu na naše individuální zájmy a potřeby. Tvoje generace si už nastaví cíle podle toho, kým se chceš stát – inženýrkou, zdravotní pracovnicí, spisovatelkou nebo komunitní lídryní. Budeš mít technologii, která porozumí tomu, jak se učit co nejlépe a na jaké potřeby se máš zaměřit. Budeš růst rychleji v předmětech, které Tě budou zajímat nejvíce, a dostávat tolik podpory, kolik jen potřebuješ.
Podívejme se zde na fenomén, který v tomto dopisu Marka Zuckerberga hraje významnou roli – na projekci budoucnosti, tedy adresování určitých představ o budoucnosti lidem, kteří v ní budou žít. [...]
TECHNICKÝ PROSTŘEDEK
Šéf Facebooku pro svůj dopis využil jednoduše platformu známé sociální sítě (status) a učinil tak v souvislosti s narozením dcery. Typickou příležitostí pro uložení schránek ovšem původně bývaly významné společenské události oficiálnějšího rázu, třeba otevření veřejné budovy či kulturní akce (například jubilejní či putovní výstava). Časové schránky navíc obsahovaly artefakty považované za dostatečně (materiálně) vypovídající o dané době: obvykle nechyběl aktuální denní tisk ani platné mince či bankovky.
Některé ze schránek z doby bouřlivého rozvoje západní civilizace před druhou světovou válkou jsou pozoruhodné i svým vnějším provedením a rozměry, za všechny zmiňme dvojici schránek Westinghouse Time Capsules v New Yorku. V případě Crypt of Civilization v americké Atlantě se dokonce jedná o celou místnost vyplněnou artefakty z konce třicátých let 20. století. Typický byl i časový závazek, kterým podmínili autoři schránek jejich otevření; ve výše zmíněných případech roky 6939 a 8113. [...]
Jak hmotné artefakty, tak konkrétní představy o budoucnosti obsahuje nesčetné množství podstatně menších schránek, obvykle pohřbených v čase v rámci rekonstrukcí veřejných budov. Mnohé z nich objevují dělníci vyslaní po letech budovu znovu opravit. Schránky v některých objektech se staly známé a dá se říci chráněné – na místo jsou navraceny a běžně doplňovány o další dobovou vrstvu, jako tomu je třeba v případě Staroměstské radnice v Praze. [...]
Časovými schránkami svého druhu jsou koneckonců i pamětní alba. Další možnosti dlouhodobého uchování dat, včetně zpětného vyvolání k určenému datu, přinese jistě digitalizace. Ostatně pojem time capsule (časová kapsle) si vypůjčila pro řadu svých cloudových úložišť firma Apple.
ČAS A DĚJINY
Projekce budoucnosti a jejich případné uložení (nejen) v časových schránkách jsou fenoménem, který v sobě nese zprávu o tom, jak lidé vnímají a chápou čas, popřípadě jak jej zhmotňují jako dějiny. Pro kulturu západní civilizace je charakteristická historizace minulosti, tedy sklon k uzavírání minulosti jako kapitol velkolepého příběhu (dějin), jenž má schopnost nejen vysvětlovat, co se stalo, ale i oprávnit a posvětit to, co děláme nyní. Stvrdit, kdo jsme. Dějiny se učíme chápat jako vývoj, který přináší – nebudeme-li ovšem opakovat chyby minulosti – pokrok. Projekce budoucnosti a časové schránky plní tvůrci schránek zdánlivě tím nejreprezentativnějším ze současnosti, uzavřou tento výběr a adresují jej lidem v budoucnosti. Možná tak činí s vírou, že lidé v budoucnosti tento výběr uznají jako odpovídající ukázku vývoje. Pokud se ovšem autoři projekcí neobracejí na budoucnost přímo, tak jako Zuckerberg, aby své představy o této budoucnosti stylizovali v duchu značného historického optimismu. Akt uložení schránky nebo zveřejnění projekce poté nabízí možnost zarámovat významnou událost do samotných dějin a symbolicky ji posvětit. „Přijetí do dějin“ sledují podprahově i rodiče, když sbírají artefakty ze dne narození svého dítěte.
Z psychosociálního pohledu vypovídají projekce budoucnosti leccos o tom, jak člověk usiluje ukotvit svou osobní existenci v nezadržitelně plynoucím čase. Jako tvor, který si toto plynutí od určitého věku uvědomuje, stejně jako konečnost svého života, pociťuje totiž plynutí času jako ztrátu (nezřídka slýcháváme povzdech to to letí). Přitom v bezprostřední realitě člověk většinu času neprožívá jako dějiny (lineární konstrukt spojující současnost s minulostí a otevírající ji budoucnosti), ale jako rytmicky se opakující cykly – den za dnem se opakují kratší a delší celky. Repetitivně stáčená realita každodennosti odpovídá střídání dne a noci, které stále diktu- je především rozvržení času na práci a odpočinek. Druhotně strukturuje čas v uzavřené celky běh pracovních dnů a dnů odpočinku (víkendů) v rámci jednotlivých týdnů. [...]
Spojení dennodenní existence se zdánlivě nadčasovou, tedy nadkaždodenní linkou dějin mateřského kolektivu je možnost, jak si takovou existenci vysvětlit a odůvodnit ji. Dodat jí určitý význam a získat hlubší/vyšší smysl ji žít. [...]
LEKCE PRO HODINU DĚJEPISU
Časové schránky jsou i tématem, které se nabízí pro trénování historického myšlení žáků ve škol- ní výuce dějepisu. Konkrétně je možné připravit badatelsky pojatou lekci zarámovanou otázkou: Co dát do časové schránky? Jednu takovou lekci zde představíme.
Nejprve jsme téma evokovali v osobní rovině – ať si žáci vybaví a reflektují událost, kterou považují za nejvýznamnější. Pak jsme uvedli příklad objevení a navrácení časové schránky v areá lu českobudějovického biskupství v roce 2019. Hlavní část lekce jsme komponovali jako výběr z předem navržených událostí, které se odehrály během školní docházky žáků. Ti měli nejdříve sami a posléze ve dvojicích vybrat čtyři události do diamantové struk- tury (jedna nejvýznamnější, dvě méně významné, jedna nejméně významná). Ještě dříve, než tak učinili, mohli navrhnout doplnění výběru. Zadáním, v jehož rámci mají ve dvojicích dojít k volbě jedné nejvýznamnější události, sledujeme argumentaci v přirozenějším vrstevnickém prostředí; následná reflexe využívá předchozí diskuse ve dvojicích. Jako odpověď na ústřední otázku žáci vyplní fiktivní návrh návodu na použití časové schránky pro třídní kolektivy, který by mohl poptávat výrobce takových schránek (co by do ní měli dát, co nikoliv apod.). Cílíme tak konkrétně na aktivaci té části historického myšlení žáků, díky které si mohou uvědomit, že to, na co člověk vzpomíná a snaží se uchovat, svědčí o tom, co je pro něj významné v současnosti – co jej ovlivňuje. [...]
Žáci deváté třídy Základní školy Cerekvice nad Loučnou (okres Svitavy), se kterými jsme lekci testovali, v tomto ohledu uspěli. Nepochybujeme, že svoji schránku – již získali jako dar od prostějovské firmy N-Rote Mechanical – dále naplní originálním odkazem na svá základoškolská léta v době dějinně nemálo turbulentní. Ostatně, jako nejvýznamnější skutečnost vybrali a zdůvodnili vznik umělé inteligence, covidovou pandemii a vpád Ruska na Ukrajinu. Někteří žáci taktéž navrhli pro „návod k použití“ doporučení svým vrstevníkům sepsat projekce pro budoucnost, tedy jít za hranici materiálních artefaktů (typicky fotografií, videonahrávek apod.). Nabízí se tak využít zkušeností žáků se psaním slohových prací, tentokrát na téma Kde se vidím v dospělosti.
Schránky ale poskytují řadu dalších možností k zamyšlení či formulování úkolu pro žáky: výroba pouzdra, fotodokumentace nebo digitalizace vzkazu pro budoucnost. Jejich jazykově založení vrstevníci mohou vzkaz nejen formulovat, ale i přeložit do cizího jazyka, případně si zaexperimentovat s podobou češtiny za sto let. Možná že právě takové úkoly vycházejí vstříc individualizované výuce, jak by ji rád viděl nejen šéf Facebooku. [...]