Společnost conquisty byla mladá a ne ukot vená. Sestávala ostatně z mužů, kterým v průměru bylo mezi dvaceti a třiceti lety a kteří nechali své rodiny a společenské vazby doma za Atlantic kým oceánem. V prvních desetiletích evropské přítomnosti se v Americe bílé ženy vyskytova ly poskrovnu a muži vstupovali do vztahů s do morodými ženami. Španělé díky sňatkům s pří slušnicemi domorodých elit navazovali užitečná spojenectví a získávali přístup k bohatství a půdě. Z těchto sňatků se rodili také první míšenci. Vět šina z nich však byla plodem znásilnění, která doprovázela španělskou invazi stejně jako jaký koli jiný válečný konflikt. Nutno dodat, že velká část mužů, kteří přišli z Evropy, byla již ženatá a v Americe žila v bigamii.
Přestože historie dlouho přisuzovala ženám pasivní roli, sehrála ve skutečnosti tato „největ ší minorita“ důležitou roli v procesu dobývání i kolonizace Ameriky. Významnou úlohu měly v prvních desetiletích evropské přítomnosti na americkém kontinentu zejména domorodé ženy. Představa, že hrstka výjimečných bílých mužů by dokázala v cizím prostředí přežít bez pomoci původních obyvatel, je mylná. Naopak, Evropané byli na jejich pomoci zpočátku závislí, zvláště na ženách, neboť ty jim zajišťovaly jídlo a další nezbytnosti. [...]
OD TLUMOČENÍ K DOBÝVÁNÍ
Domorodé ženy vstupovaly do vztahů s evropskými muži různými způsoby: dobrovolně v rámci strate gie přežití, nebo z donucení. Někdy byly také Ev ropanům darovány během vyjednávání mezi domo rodými elitami a cizími návštěvníky. To je případ nejslavnější domorodé překladatelky Malintzin, je jíž původ sice neznáme s určitostí (a jejíž jméno je uváděno v různých podobách, např. Malinche), pravděpodobně však příslušela k domorodé nahuas ké elitě a Cortésově suitě byla darována od poraže ných tabaských Mayů. Malintzin se stala nejenom Cortésovou společnicí, ale především tlumočnicí, neboť znala jak nahuatl, hlavní jazyk aztécké říše, tak mayštinu a postupně se naučila i španělsky. [...]
Ženy, domorodé i bílé, byly tedy pro přeži tí evropských výprav velmi důležité. Účastnily se jak Cortésova podniku, tak dalších dobyvatelských akcí, kde se jejich přítomnost ukázala jako více než prospěšná. Vedle již zmiňovaných domorodých žen šlo zpravidla o manželky španělských dobyva telů nebo o ženy, které za oceánem hledaly jiné, nové příležitosti. Ženy se staraly nejenom o zázemí a raněné, ale sloužily například jako noční hlíd ky, a mnohé se dokonce aktivně účastnily i bojů.
Příkladem je María Estrada, čtyřicátnice, kterou sice Cortésovi spolubojovníci nazývali kvů li jejímu věku la vieja, tedy „stará“, ale která se proslavila svou statečností a bojovností. Estrada se účastnila řady bitev, včetně pádu Tenochtitlá nu a nakonec se i provdala. Nebo Mencía Calde rón, která se skupinkou dalších žen doprovázela svého muže Juana de Sanabria na nešťastné vý pravě do laplatské oblasti a po jeho smrti se ujala vedení výpravy. [...]
Ačkoli některé z těchto žen byly za své zá sluhy na conquistě bohatě odměněny, nakonec je zpravidla čekal stejný osud jako ženy domo rodé nebo pocházející z Afriky. Jakmile byla to tiž conquista ukončena a ustavila se koloniální společnost a běžný společenský řád, ti druzí, tedy ženy, indiáni i černoši byli obvykle zbaveni privi legií, která získali ve výjimečných letech dobývá ní, a odsunuti na okraj společnosti.
VĚDOMOSTI, PŘEDSTAVY A ROLE
Proč toho tedy o osudu těchto žen víme tak málo? Na vině jsou jak dobové prameny, tak moderní historikové, kteří roli žen v historii dlouho opo míjeli. Dobové španělské prameny byly ovlivně ny systémem odměn v podobě titulů a privilegií, který dobyvatele nutil vyzdvihovat své vlastní zá sluhy na conquistě, aby se u španělského králov ského dvora dočkali ocenění. Tyto prameny pro to nezmiňují ani indiánské spojence, ani černé či maurské dobyvatele, natožpak ženy. Moderní pozitivističtí historikové, kteří zakládali své před stavy o conquistě právě na těchto zdrojích, byli navíc ovlivněni i představami o ženách jakožto pasivních účastnicích dějin, které nemají v udá lostních dějinách místo. [...]
Ženy v koloniálním období měly jasně vyme zené role, jejichž pojetí s sebou přinesli Španě lé a zakládali je na křesťanské morálce. Z jejich pohledu byla žena stvořena z těla muže a jako taková byla jeho nedokonalým odlitkem. Vnímá na byla ve značných protikladech – jako Eva, pr vopočátek hříchu a zkázy celého lidstva, i Ma rie coby matka a naděje na pokračování a spásu lidského rodu. Jedinou možností, jak vstoupit do vztahu s mužem, měla být pro ženy svátost manželství (ve španělské Americe byl však po do sažení určitého věku velmi obvyklý život v kon kubinátu, zvláště u nižších společenských vrs tev, jak o tom svědčí bohaté archivní materiály). [...]
Role žen v koloniálním období, které se za čalo konstituovat zhruba v polovině 16. století, se odvíjela od jejich příslušnosti k socioekonomic ké třídě. Španělskoamerická koloniální společ nost byla bohatě rozvrstvená. Na jejím vrcholu stály evropské elity, které měly přístup k vládě a úřadům. Ty byly následovány bohatými kreo ly, kteří sice neměli přístup k politické moci, ale ovládali obchod. Většinu společnosti pak tvoři li domorodci (kteří obývali venkov a zásobova li města zemědělskými surovinami a potravina mi), černoši (pracovali jako sluhové, strážci nebo otroci na plantážích a v dolech) a tzv. míšenci (šp. mestizos), kteří žili nejčastěji ve městech a věnovali se převážně řemeslům.
Rozdíly mezi ženami různých společenských vrstev byly obrovské, odrážely se nejenom v odí vání, ale také v jejich každodenních činnostech. Avšak pro všechny platilo, že nemohly studovat na univerzitách či se pohybovat na veřejnosti bez mužského doprovodu, nejčastěji otce či manžela. Všechny také měly na výběr v podstatě jenom ze dvou možností, jak naložit se svým životem: man želství, nebo vstup do kláštera. Zatímco ženy ži jící v manželství měly povinnost rodit děti, starat se o jejich výchovu a vzdělání, ženy v klášteře se věnovaly duchovnímu životu, případně výchově dívek. [...]
Vzdělání indiánských dívek se věnovali v prv ních desetiletích španělské přítomnosti obvykle misionáři, ale postupně, jak se utužoval koloniál ní režim, se postavení domorodých žen horšilo. Španělská koruna začala christianizaci domo rodců považovat za ukončenou, misionáři, zpra vidla jediní zastánci práv domorodých obyvatel Ameriky, byli nuceni misie opouštět a stahovat se do okrajových oblastí, kde byla jejich práce ještě zapotřebí. [...]
OBRAZY PRÁCE A PÉČE
Dobovým společenským konvencím a oče káváním odpovídá i způsob, jakým byly ženy v koloniál ní době zobrazovány. Koloniální umě ní zachycuje ženy nejčastěji v portrétech, žán rové tvorbě a tzv. pintura de las castas. Zatímco portréty byly vyhrazeny ženám z vysokých spole čenských vrstev a zachycují šlechtičny či pozdě ji bohaté měšťanky (zajímavou kategorii před stavovaly také tzv. monjas coronadas – portréty matek představených a jiných významných řádo vých sester), žánrová tvorba zobrazuje ženy niž ších tříd při každodenních činnostech. [...]
Ač byla ženám vyhrazena především soukro má sféra a péče o rodinu a domácnost, v realitě se významně podílely i na koloniální ekonomice. Bohaté ženy se stávaly dědičkami a v takovém případě hospodařily se svým majetkem, vlastnily domy a haciendy a své majetky spravovaly, prona jímaly či prodávaly. Ženy figurují také jako ma jitelky dolů, dědičky závětí a obecně se účastnily obchodních a majetkově právních vztahů. Ženy z nižších společenských vrstev nejčastěji praco valy jako služebné, nechávaly se najímat jako po rodní báby, kojné a chůvy nebo prodávaly potra viny: pečivo a cukrovinky, nebo ovoce a zeleninu či ryby. Některé vyráběly a prodávaly také tabá kové výrobky či obsluhovaly v tzv. pulqueriích, ob dobách našich hostinců, kde se čepoval kvašený nápoj z agáve zvaný pulque. Ženy pracovaly také jako herečky, někdy dokonce jako toreadorky.
Z výtvarných děl se tak dozvídáme také o místech, která byla v koloniálním období že nám vyhrazena. Příliš velkou variabilitu však ne čekejme, nejčastěji to byly domácnosti, tržiště či kláštery, kde mohly ženy rozvíjet své „typické“ vlastnosti. [...]