Děti! Stovky a stovky dětí jedly z žump, spa- ly v dutinách stromů a v sudech od sleďů, žily ve stádech v opuštěných osadách, lovily sysly a psy... O přesunu pěti set dětí z hladomorem zasaženého Povolží na jihovýchod SSSR vypráví Guzel Jachina v románu Vlak do Samarkandu (přeložil Jakub Šedivý, Prostor, Praha 2022). Ztvárňuje historická napětí spojená třeba s po stavou Felixe Dzeržinského – velitel Čeky byl také předsedou všeruské Komise pro zlepšení života dětí, který zodpovídal vedle systematic kého vraždění i za zakládání sirot činců a za evakuaci dětí z neobyva telných oblastí. Zatímco obvykle se s tématem sovětských hladomorů se tkáváme jako s genocidním nástro jem nebo příkladem špatně apliko vané hospodářské teorie, zde jsou zděděným problémem, který je tře ba řešit. Autorka vychází z pamětí a deníků bolševických funkcionářů i z historických výzkumů: Co lidé jedí? Všelijaké svinstvo: vyhrabáva- jí trávu zpod sněhu, drtí a vaří větve. Sbírají jehličí, šišky, mech. Ještě me- lou a v sedmi vodách vaří žaludy. Kdo je na tom mizerně, vaří polévku z písku a polyká kameny. Zkoušeli rozdrtit dříví, ale nemohli ho jíst. Je- den z nich roztloukl a snědl dubovou díži, která voněla chlebem... Desítky vlakových transportů přes poušť za teplem, čistotou a jídlem Jachina představuje jako pokrokovou sociální politiku provázenou chladnokrevným nadšením – pro tagonisté se snahou o záchranu dětí snaží vy koupit své minulé zločiny, vše kruté se tu ně jak děje pro budoucnost. „Když nevíte, o čem mluvit, řekněte mi, Dějeve, co budete dělat, až nastane komunismus?“ (...) „Ožením se.“
- mš -