Třináctého ledna 1940 píše Adorno svým rodičům: „Moji drazí, měli jsme obrovskou radost, když nám včera večer zavolal Leo Frenkel, že jste v pořádku přistáli – a úspěšně imigrovali! Co nejsrdečněji vás vítáme v zemi, která je možná ošklivá a plná drogerií, hotdogů a aut, ale alespoň prozatím zůstává do jisté míry bezpečná.“ Maria a Oscar dorazili do Spojených států poté, co se nejdříve přeplavili z Hamburku na Kubu. Jejich syn v té době pobýval v New Yorku. (...) Téměř sedmdesátiletý Adornův otec byl při rabování svého frankfurtského obchodu zraněn a poté je spolu s Marií zatkli. Strávili několik týdnů ve vězení (...). Oscar, na kterém to zanechalo fyzické a emocionální následky, onemocněl zápalem plic, a tak manželé nemohli ihned využít cestovního povolení k odjezdu do Havany. Když tam nakonec dorazili, byli nuceni několik měsíců čekat... Solidaritou myslitelů s rodiči vysvětluje Stuart Jeffries zvláštní dynamiku kritické teorie, která kapitalisty straší jako „neomarxistická“ hrozba, kdežto pro radikální levici je nečinnou selankou v Grandhotelu nad propastí (přel. Petr Fantys, Host, Brno 2022): Členy frankfurtské školy Hitler přinutil, aby odmítli Marxovo opovržení rodinou a obrátili se k hořce nabytému (...) pojetí této vysmívané instituce jakožto místa vzdoru a vzájemné útěchy... V Jeffriesově kolektivním životopisu dává Adornův, Benjaminův či Horkheimerův odklon od revolučního boření světa jejich otců smysl právě proto, že se soustředili na kritiku ošklivého a jen prozatím do jisté míry bezpečného systému, do nějž prchali před nacismem...
- mš -