Československo se 18. května 1923 stalo po Velké Británii druhým evropským státem, v němž bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání. Jeho obsahovou náplň zajišťovala soukromá společnost Radiojournal, která byla založena o tři týdny později.
Rozhodující vliv na její směřování získal v červnu 1925 díky většinovému kapitálovému vkladu československý stát. Rozhlas v těchto pionýrských počátcích přitahoval pozornost zejména jako okouzlující technická novinka. Nadšení posluchačů vyvolávala jeho schopnost zprostředkovávat hudbu a lidské hlasy, které v totožném čase zaznívaly na vzdáleném místě. S tímto prvotním technologickým opojením se ovšem rozhlas nespokojil a začal hledat hlubší smysl své existence, promýšlet svou úlohu v lidské společnosti a vynalézat specifické tvůrčí metody. Jeho sebeuvědomování nejvíce ovlivnili dramaturgové, režiséři a vedoucí pracovníci Radiojournalu, ale také externí spisovatelé, estetikové a umělečtí kritici. Mnohé inspirace pro domácí vývoj byly čerpány z německého a britského, v menší míře také z amerického a francouzského rozhlasového prostředí. V mladé středoevropské republice se krok za krokem rodila idea, která „nejvyšší posvěcení“ rozhlasu spatřovala v jeho schopnosti kultivovat duše jednotlivých posluchačů a zároveň zlidšťovat celou společnost.
NALEZENÍ POSLUCHAČOVA NITRA
Byla to především rozhlasová dramatická tvorba, na níž byly v meziválečném období prověřovány možnosti rádia a která se stala avantgardou jeho sebeuvědomování. Když ve dvacátých letech začal rozhlas hledat svou vlastní tvář, nedokázal si ještě úplně poradit se svým základním omezením, a to schopností přenášet jen a pouze zvuky. Jistou obsesí se tehdy stalo poměřování s klasickým divadlem i němým filmem, snaha nahradit absentující optické vjemy jejich vypravěčským popisem a odlišit se přebujelou a často samoúčelnou zvukovou kulisou. Toto vyrovnávání s vizuálně pracujícími druhy umění však bylo rozhlasovým řemeslem opuštěno. […]
Od přelomu dvacátých a třicátých let si začal rozhlas uvědomovat, že ze všech oblastí kulturní tvorby má nejblíže k literatuře. Základní podobnost mezi zvukovým a tištěným dílem byla shledána v představách, které poslech a četba vyvolávají v nitru posluchače a čtenáře. Oproti divadlu a filmu, jejichž děj se odehrává přímo na jevišti či filmovém plátně a které divákům vnucují konkrétní vizuální model, začaly být naopak rozhlas a literatura hodnoceny jako druhy umění, které neznásilňují představivost recipientů. Naopak je osvobozují a dávají možnost, aby umělecké dílo bylo dotvořeno teprve v jejich nitru. Této myšlenky se rozhlas pevně chopil a učinil z ní základ svého dalšího ideového vývoje a jádro, okolo nějž rostla jeho specifičnost a umělecká osobitost. Rozhlasoví tvůrci dokonce dospěli k přesvědčení, že má navrch i nad literaturou. Při četbě je totiž část čtenářovy energie a pozornosti odčerpávána vnímáním typografických znaků, zatímco rozhlasovému posluchači stačí pro vyvolání vnitřních představ pouhý poslech. Odtud byl jen krůček k víře, že rozhlas je nejlepším ze všech umění a že pouhá zvukovost je jeho nesmírnou výhodou. Aby však tato zvukovost byla vskutku považována za rozhlasovou, musela mít jisté kvality. Dobře to ve své definici rozhlasovosti vyjádřil průkopník české rozhlasové kritiky Bernard Kosiner, který za rozhlasové prohlásil všechno, co rozhlasovými prostředky evokuje plnost smyslového a myšlenkového života. Co umí sluchovým dojmem vyvolat barvu, tvar, napětí, představu pohybu, bolest či radost.
Ve třicátých letech byla na této platformě rozvíjena idea rádia jakožto nástroje, který má potenciál podněcovat obrazotvornost posluchačů a rozvíjet jejich fantazii. Posluchač nebyl vnímán jako pasivní recipient již „hotové“ umělecké tvorby, nýbrž se počítalo s jeho aktivní účastí na jejím konečném vyznění. Rozhlasová hra měla z posluchače učinit zároveň spolutvůrce, který si celé umělecké dění představí ve svém nitru a procítí jej jako vlastní zážitek. Kolik posluchačů rozhlasovou hru poslouchalo, tolik individuálních podob získala. Vnitřní svět posluchače a jeho schopnost generovat představy začaly být dokonce považovány za účinnější a skutečnější než nakašírované divadelní a filmové kulisy. Dopisy posluchačů tuto víru podporovaly, když jeden z nich po dvojím vyslechnutí rozhlasového nastudování Zeyerova Radůze a Mahuleny vyrazil na stejnou hru do divadla: Přál jsem si ji vidět také na jevišti. Byl jsem však velmi zklamán. Místo krásných divokých hor jakési náznaky, místo krkolomné cesty na skálu pohodlné schodiště. Litoval jsem, že jsem si zkazil dojem. […]
Ač bylo rádio stále sebevědomější, neztrácelo zároveň pokoru. Rozhlas nikdy nezapomněl, že je médiem „bez možnosti návratu“. Jeho zvukové poselství totiž v jednom okamžiku z radiopřijímače zaznívá a zároveň se ihned ztrácí v nicotě. Posluchač nemá při sebemenším zaváhání nebo ztrátě pozornosti možnost zastavit čas a znovu si vyslechnout promarněnou pasáž. Rozhlasové dílo proto nemůže být – aby se v něm posluchač neztratil – přebujele složité a vyčerpávajícím způsobem prozkoumávat všechny záhyby svého námětu. Tuto skutečnost rozhlas považoval za výzvu, jíž čelil zbraněmi srozumitelnosti a jednoduchosti, jasné logiky a strhujícího tempa. Jednalo se o metodu jakéhosi „tvůrčího minimalismu“. Tento výraz může evokovat povrchnost, avšak opak byl pravdou. Za nejrozhlasovější námět byla považována jednoduchá, ale o to hlubší, pravdivější a horoucnější myšlenka. Teprve takový námět, který měl potenciál mocně zapůsobit, stál za oblečení do rozhlasového hávu. Skvěle to koneckonců vyjádřil František Kožík: Rozhlasovost není hrou na zvuky, rozhlasovost je vnitřní pravdivost, niternost, lidskost.
Z důrazu na vnitřní svět jednotlivých posluchačů se navíc začal rodit fenomén, který by snad bylo možné nazvat „rozhlasovým liberalismem“. Argumenty pro jeho formování poskytly také dva specifické obory, jejichž základy pokládal v Brně muzikolog Karel Vetterl a v Praze režisér Václav Růt. Jednalo se o sociologii a psychologii posluchačstva. Rozhlas si díky nim čím dál více uvědomoval, že v jednu chvíli dokáže oslovit statisíce lidí, kteří však nejsou klasickým kolektivem, nýbrž souhrnem jednotlivých subjektů. Studium posluchačských zvyklostí ukázalo, že lidé většinou poslouchají rádio v intimním domácím prostředí osamoceně či maximálně ve dvou- až čtyřčlenných rodinných skupinkách. To podle rozhlasových teoretiků vysvobozovalo jedince z utlačivé síly davu, v němž se chtě nechtě musí vzdát části své individuality a podrobit kolektivní orientaci. Rozhlas byl přesvědčen, že posluchače povyšuje na samostatně myslící a cítící lidské bytosti. […]
RENESANCE MLUVENÉHO SLOVA
Rozhlas byl v meziválečném Československu přivítán jako tribuna, která umožnila návrat mluveného slova do veřejného prostoru, odkud bylo v předchozích staletích vytlačeno knihtiskem. Rozhlasoví hlasatelé a reportéři byli dokonce prohlašováni za moderní pokračovatele středověkých kazatelů a jejich řečnického umění. Samotný veřejný prostor byl však nyní rozdroben na tisíce posluchačských domácností, kde již nebyl lidský hlas zakoušen takříkajíc bezprostředně, nýbrž ve své technicky zprostředkované verzi. Rozhlasové slovo bylo sice ochuzeno o tělesnost mluvčího, avšak ukázalo se, že jej posluchači poté vnímají daleko citlivěji a důvěrněji. Mnozí řečníci, kteří dokázali v přednáškových sálech strhnout díky své gestikulaci davy, při mluvení na mikrofon ztratili svou přesvědčivost. A naopak mnohé osobnosti, jejichž tichý a střídmý projev nesklízel u živého publika pochopení, slavily úspěch právě v rozhlase. Rádio se stalo mikroskopickou zvětšeninou lidského hlasu a dokázalo navozovat u posluchačů jistý druh intimního vztahu k rozhlasovému řečníkovi. […]
Mluvené slovo mimořádnou měrou zužitkovaly rozhlasové přednášky, kterých v meziválečném československém éteru zaznělo zhruba dvacet tisíc. Za své nejhlavnější poslání totiž Radiojournal považoval vzdělávání občanů, a dokonce se cítil být lidovou universitou. Vše se neslo v měšťansky elitářském duchu – měla být pozvedávána vzdělanostní úroveň především venkovských oblastí republiky. Autory monologických přednášek byly stovky odborníků, kteří na pozvání rozhlasu usedali k mikrofonu. Jednalo se o učitele, právníky, lékaře, historiky či ekonomy. Prvotní zkušenosti však ukázaly, že si tito lidé připravovali textový podklad, z nějž předčítali, jako by byl určen do odborného časopisu či pro přednášku na vysoké škole. Posluchači neměli šanci takový rozhlasový výklad „uposlouchat“. Teprve ve třicátých letech začali být Otakarem Matouškem, jenž řídil vzdělávací oddělení Radiojournalu, vystupující nabádáni k rozhlasovějšímu pojetí svých přednášek. Jejich délka byla zkrácena na deset až patnáct minut a obsah neměl přehlcovat posluchače faktografií, nýbrž jasně vystihnout jádro problému a ilustrovat jej na zřetelném konkrétním příkladu. Důležité bylo osobní zaujetí, které přednášející vkládal do hlasového projevu. Matoušek se touto úpravou v oblasti vzdělávání přihlásil k výše naznačené minimalistické rozhlasové metodě.
VE SLUŽBÁCH LIDSTVÍ A LIDSTVA
Svůj široký posluchačský dosah Radiojournal cíleně využíval k humanizaci veřejného prostoru. Organizoval finanční sbírky pro opuštěné děti i pro lidi postižené katastrofami, mediálními kampaněmi podporoval mírové snahy Československého červeného kříže. Jeho zvukovost se stala nebývale významným pomocníkem pro nevidomé občany. Rádio rozbilo pouta, která zrakově postižené dosud izolovala od plnější účasti na společenském dění. Rozhlasové pořady rozmnožily doposud chudou paletu zřídel (především tiskovin v Braillově písmě), které nevidomým zprostředkovávaly umělecké hodnoty i odborné poučení. Rádio jim přímo do domácnosti přinášelo přednášky, koncerty, dramatickou tvorbu, zpravodajství i reportáže ze společenských a sportovních akcí, které kvůli skromným finančním poměrům a nedostatku průvodců nemohli fyzicky navštěvovat. […]
Rozhlasoví průkopníci v mnoha zemích světa počítali během dvacátých let s budoucností, kdy rádio sníží význam hranic mezi národy i státy a napomůže vzniku jednotného, harmonického lidstva. Společným rozhlasovým jazykem se mělo stát esperanto. Tato myšlenka se v Československu příliš neujala. V československém pojetí neměl rozhlas pracovat na vytvoření lidstva bez národů a států. O to více však měl působit ve směru mezinárodního a mezistátního porozumění, které bylo základní podmínkou jejich zachování. Zhmotněním této ideje se ve druhé polovině dvacátých let stal středoevropský rozhlas, který měl napomáhat kulturnímu poznávání jednotlivých národů a připravovat tímto způsobem půdu pro jejich politické porozumění. Celý projekt byl podporován Mezinárodní radiofonní unií, jejímž zakladatelským a vlivným členem bylo Československo od června 1925. Účastnil se ho československý Radiojournal a další rozhlasové společnosti z Jugoslávie, Maďarska, Německa, Polska a Rakouska. V pravidelných intervalech vždy jedna z nich připravila národně laděný večerní program, tvořený hudbou a literární četbou, zatímco ostatní jej paralelně přejímaly a vysílaly na vlastních vlnách. Tento projekt ovšem na začátku třicátých let zkrachoval, když jednotlivé státy – především Německo – začaly mezinárodní vysílání používat k podpoře vlastních a vůči okolním státům nepřátelských geopolitických cílů. Československo na tento vývoj reagovalo zprovozněním výkonného krátkovlnného vysílače v Poděbradech, který se od roku 1936 v angličtině, francouzštině a španělštině pokoušel v zámoří získávat sympatie a politickou podporu pro československý stát. V českém a slovenském jazyce oslovoval také zahraniční krajany, kteří hráli roli „převodové páky“ mezi původní vlastí a zahraničním veřejným míněním. […]
Rozhlas si o tom, jaký chce být, uvědomil v letech první republiky nesmírně mnoho. Na svou pouhou zvukovost začal být hrdý, své bytí spojil se svobodným posluchačovým nitrem a jeho světem představ, odhodlal se pracovat s jednoduchými, ale o to hlubšími a působivějšími náměty. Své možnosti ověřil v oblastech mluveného slova, vzdělávání, kultivace jednotlivců, zlidšťování veřejného prostoru i porozumění mezi národy. Tato humanistická idea rozhlasu byla velmi smělá a měla potenciál pozvedávat k nejvyšším metám každodenní rozhlasovou praxi. Zároveň v ní dřímal jistý kus idealismu, avšak prvorepublikové „přemýšlení o rozhlase“ bylo takové. Určitě není náhodou, že tato idea vrcholila v době, kdy stát, v němž se zrodila, již neexistoval. A byla to rozhlasová kritička Olga Srbová, jež za německé okupace nazvala rozhlas oněmi třemi slovy, která stojí v názvu tohoto článku.