rozhlasové vysílání v českých zemích vstoupilo do života společnosti přesně před sto lety. Komunikační a technologická revoluce to byla srovnatelná s knihtiskem i s dnešními sociálními sítěmi. Proud informací zrychlil. Poslech rozhlasového vysílání se stal nutností a volnočasovým rituálem. Význam existence Československého rozhlasu podtrhly později rovněž boje o jeho budovu – v roce 1945 i 1968.
Typické praskání rozhlasového vysílání především v prvním půlstoletí je ikonickou zvukovou kulisou, kterou si spojíme s přelomovými okamžiky nejen česk(oslovensk)ých dějin. Později převzala mediální štafetu vizuálně obohacená televize, ale rozhlas či „rádio“ zůstaly. A v posledních letech zažívají díky novým technologiím a podcastovému formátu obrození…
Autorský tým pod vedením kolegů z Archivu Českého rozhlasu, který pro vás na stránkách ĎaSu již několik ročníků připravuje mj. rubriku Dějiny do uší, se v dubnovém tematickém bloku soustředí na různá období 20. století, v nichž rozhlasové vysílání pokaždé jinak dokázalo svou sílu a moc.
Dále jsme větší blok textů věnovali také dění v Ústavu pro studium totalitních režimů. Politizace dějinné paměti totiž za více než patnáct let jeho existence změnila i roli historiků a historiček ve veřejném prostoru. Poslouchá vůbec někdo ještě jejich odborné argumenty? Nepřenechali svou pozici zkratkovitým influencerům (všerůzné specializace i politické orientace)?
Jaro plné příjemných zvuků vám za redakci přeje
Iveta Coufalová