V 19. století nastalo úzké propojení dějepisectví a politiky. Historiky tento proces přivedl na místa ministrů či poslanců (na prvním místě „otec českého dějepisectví“ František Palacký). Jejich aktivní podíl na politickém životě šel od druhé poloviny 19. století ruku v ruce s profesionalizací dějepisectví. Jejím základem se stalo univerzitní studium historie jako vědy, jež byla založená na pevných zásadách a získala celospolečenské uznání. Profesionalizace se však týkala velmi úzkého okruhu humanitně orientovaných vzdělanců. Přinejmenším jeden aspekt antického a středověkého kronikářství si moderní dějepisectví ponechalo – nadále sloužilo coby jeden ze základních legitimizačních argumentů pro zaštiťování politických cílů státní či národní povahy.
Dnes na rozdíl od našich předchůdců již velmi dobře víme, že nikdy nemůže existovat čistá věda oproštěná od současnosti, od názorů a postojů toho kterého historika, od prostředí a společnosti, v níž píše. Dějepisectví není hodnotově neutrálním povoláním. Mimo jiné vědomí dobové podmíněnosti historických interpretací však ve svém důsledku vedlo k tomu, že dějepisectví začalo během 20. století postupně ztrácet společenský vliv. Zásadní roli v tom hrála skutečnost, že až příliš mnoho historiků zneužilo historii pro politickou přítomnost a že jejich hlavním orientačním bodem přestalo být pramenné bádání; na jeho místo nastoupila ideologie. Až příliš mnoho historiků se stalo prodejnými, sloužícími v duchu stranické politiky. […]
Pro druhou polovinu 20. století je charakteristické, že historici jako profesionální vykladači dějin, kteří se snaží dějinné události pochopit a vyložit v co nejširších souvislostech, začali být vytlačováni ze společenské a politické debaty. Diskurz o minulosti ovládli právníci, ekonomové, či dokonce lékaři, pro něž dějepisectví nikdy nebylo vědou. Proto mohli s minulostí nakládat s libovolně zaměnitelným účelem. Přitom ani ve druhé polovině 20. století historici z politického světa úplně neodešli, ani před rokem 1989, ani v demokratické společnosti: příkladem mohou být Milan Hübl, Zdeněk Nejedlý či Josef Macek, respektive Vladimír Špidla, Jaroslav Bašta, Petr Mareš, Jiří Mihola nebo Petr Fiala.
Raná devadesátá léta 20. století se v mnohém podobala období první republiky. Při utváření nového státu vznikala poptávka po humanitně vzdělaných jedincích (v obou případech v drtivé většině mužského pohlaví, což odráží jednostrannost a jednobarevnost disidentského prostředí). V diplomatických službách však historici našli uplatnění již po roce 1918, a někteří z nich se dokonce prosadili až na ministerské posty (Kamil Krofta, Josef Šusta), nemluvě o tom, že se o některých historicích dokonce uvažovalo jako o nástupcích prezidenta Masaryka.
Politika 20. a 21. století je prosycena duchem historismu v jeho zvulgarizovatelné podobě a vévodí jí krátká spojení a populismus. Historici na tom v politice nikdy nic nezměnili – nevstupují do ní už jako historici, nýbrž jako mocensky nastavení jedinci, kteří v éře populismu musí na svoji profesi zapomenout. Pro mnohé z nich je to snadné, protože při současné atomizaci historické práce i historického vzdělání často necítí potřebu vnímat dějiny jako celek a nahlížet je v co nejširších souvislostech.
Vstupem historiků do politiky po roce 1989 rozhodně nedošlo ke zvýšení prestiže dějepisectví jako společenské vědy. Tuto prestiž, kterou humanitní vzdělání jako celek ztratilo v éře státního socialismu, se v posledním třicetiletí nepodařilo získat zpět, což je dodnes patrné především na finančním ohodnocení vysokoškolských pedagogů. […]
Nemůžeme si namlouvat, že na vině je stát. Odpovědnost nesou sami historici, kteří vyklidili pole společenských debat. Výklad dějin ve veřejném prostoru – nic jiného historikům nepřísluší – příliš snadno přenechali právníkům, ekonomům, lékařům, knihkupcům, televizním moderátorům, novinářům, nejrůznějším diletantům a populistickým demagogům, kteří se označují jako badatelé nebo publicisté. V posledních třech desetiletích historici ztratili schopnost obhájit historiografii jako jediný možný nástroj interpretace dějin založené na vědeckých principech. Celý tento proces bych si dovolil nazvat deprofesionalizací výkladu dějin, či dokonce deprofesionalizací dějepisectví.
Tato deprofesionalizace do značné míry souvisí s tím, jak stát uplatňuje politiku paměti. I při vědomí ideologizace dějepisectví v letech 1948–1989 se kloním k tomu, že moderní český (stejně jako polský či německý) stát, jenž je členem celoevropských institucí, politiku paměti provádět má. Měla by sloužit k utváření obrazu země a národa v daném státním společenském prostředí a ve světě. […]
Jedním z výrazných projevů deprofesionalizace výkladu dějin byly v českém i v polském prostředí lustrace (v Československu započaly již v roce 1990 prostřednictvím parlamentní vyšetřovací komise 17. listopadu, vedené poslancem Jiřím Rumlem). V souvislosti s nimi nastala první fáze výkladu dějin na neprofesionálním základě. Ačkoli původně měla komise lustrovat pouze poslance, záhy rozšířila své aktivity i mimo prostředí parlamentu. Samozvaně přišla s výkladem, že ona sama, i když její členové postrádali profesionální historické a archivářské vzdělání, je s to z dokumentů rozpoznat, kdo byl či nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti: bez zřetele k tomu, že jde o odborně založený výklad minulosti, bez expertní porady s historiky, vyšel v roce 1991 lustrační zákon, včetně následných novelizací.
Historici, kteří tehdy neprotestovali, vědomě rezignovali na výklad dějin a nechali si ho vzít politiky a soudci. Není to jen případ Československa, respektive České republiky. Všude ve střední Evropě rozhoduje soud, a nikoli komplexní výzkum a následná intepretace historiků, o tom, kdo byl či nebyl spolupracovníkem tajné bezpečnosti. Jak ale dnes velmi dobře víme, odborný výzkum mnohdy nemůže dospět ke zcela jednoznačným závěrům: […].
Výrazem deprofesionalizace mohou být také zákony týkající se státních svátků a památných dní. Flagrantním případem parlamentního výkladu dějin je například tzv. lex Beneš z roku 2004, podle něhož se Edvard Beneš zasloužil o stát. Parlament zde rozhoduje o tom, které historické události nebo osobnosti jsou v daný okamžik paměťotvorné, a které naopak odsouzené k zapomnění: v posledních třiceti letech byly například schváleny památné, resp. významné dny připomínající Jana Palacha, Osvětim, holocaust, přijetí do NATO, květen 1945, Lidice, druhý odboj, invazi 21. srpna, odchod sovětských vojsk, založení Sokola, narození J. A. Komenského... Naopak jiné významné dny byly parlamentem odmítnuty: odchod Komenského do exilu, založení Karlovy univerzity, narození T. G. Masaryka, smrt knížete Svatopluka, spojení přemyslovské a lucemburské dynastie nebo den Karla IV. […]
Mnohem složitější a důležitější problém tkví ve zřizování paměťových institucí. Vznik a činnost každé z nich provázejí spory. Památník Lidice v posledních letech vyvolal paměťovou válku; ve sporu o výstavu Naši Němci v Ústí nad Labem nešlo o výklad a podobu paměti, nýbrž o spor osobní a politický; Hlavním městem Praha zřizované Muzeum paměti XX. století je pak přímo klasickým příkladem jednostranného, ryze ideologického pohledu na dějiny. V Polsku vznikla také řada paměťových institucí: Evropské centrum Solidarity a Muzeum druhé světové války v Gdaňsku, Muzeum Varšavského povstání, Muzeum dějin Židů (Polin) ve Varšavě a další. Všechny byly zakládány jako pluralitně koncipovaná badatelská a výstavní centra – a téměř všechny se v posledních letech strana Právo a spravedlnost (PiS) pokouší nejrůznějšími cestami ovládnout. Její přístup v tomto ohledu charakterizuje snaha o nahrazení primárního pluralitního pohledu pohledem jednostranně ideologickým, jehož hlavním smyslem není nestranně zkoumat dějiny, nýbrž ovládnout paměť.
Česká společnost je vůči dějinám mnohem lhostejnější než ta polská, válka o dějiny je zde omezena na úzký okruh osob a prozatím nemá celospolečenský charakter. V jednom ohledu se však české prostředí tomu polskému podobá. Mám na mysli způsob založení a následnou existenci ÚSTRu, respektive polského Institutu národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej; IPN). […]
Z dnešního hlediska je poněkud překvapivé, že polský IPN vznikl roku 1998 pod mnohem menším ideologických tlakem než český ÚSTR. Na vzniku polského zákona se podílelo několik historiků liberálního uvažování. Původně měla být jeho badatelská aktivita zaměřena výhradně na činnost represivních složek. Podílet se měla i na lustracích, jež však v Polsku v první fázi nabyly zcela jinou podobu než v Čechách. Vznik IPN byl do značné míry ovlivněn vskutku pluralitním pojetím dějepisectví, jež v Polsku dominovalo v devadesátých letech. Výrazem toho bylo i rozdělení hlasů ve správním kolegiu podle stranicky paritního klíče. Oproti původnímu konceptu se záhy zájem historiků v IPN rozšířil o další témata a posouval se hlouběji do minulosti (dnes až k roku 1917).
Zásadní vliv na badatelské zaměření IPN měla celospolečenská debata o Jedwabném, jež na přelomu let 2000 a 2001 zasáhla téměř celou polskou historickou obec. Zvrat pro politiku dějin a pro IPN znamenalo vítězství Lecha Kaczyńského v prezidentských volbách v roce 2005, které vedlo k vyhrocení výkladu dějin ve veřejném prostoru. Tehdy se však IPN sporům ještě do jisté míry ubránil a v roce 2010 se změnou zákona dokonce vydal směrem k profesionalizaci interpretace dějin. […]
Situace se bohužel změnila s nástupem PiSu k moci v roce 2016, kdy zákon opět prodělal změnu a při volbě správního kolegia se začal znovu uplatňovat princip čirého politického voluntarismu bez ohledu na to, zda kandidáti mají či nemají odborný historický nebo právní kredit. Důsledkem je nynější ovládnutí IPN vládní stranou, jež si v politice paměti vytkla za cíl zcela delegitimizovat některé vůdce Solidarity (včetně Wałęsy, Geremka, Kuroně či Mazowieckého) a připustit pouze jediný – propagandistický – výklad dějin. Charakteristický pro polskou politiku paměti posledních let je soud s historiky Barbarou Engelking a Janem Grabowským, v němž si justice osobuje právo vykládat dějiny a soudit historiky za odbornou práci týkající se podílu Poláků na holocaustu (tedy na tématu otevřeném debatou o Jedwabném).
ÚSTR naopak nevznikl na základě pluralitní debaty o možných výkladech dějin, do níž by politici vědomě zapojili skutečné historiky, nikoli pouze aktivisty a žurnalisty. Od počátku byl na rozdíl od Polska konstruován jako instituce ovládaná pouze jedním politickým směrem. Kritéria kandidátů správní rady nebyla nikdy zákonem vymezena z hlediska odborného zaměření či kredibility v oboru historie a právní vědy. […]
Negativa, jež stála u založení ÚSTRu v roce 2007, v současnosti nabývají olbřímí a zároveň zcela bizarní podoby. Nejde jen o vyhazování nepohodlných vedoucích pracovníků, o účelovou výměnu redakčních rad a šéfredaktorů časopisů Securitas imperii a Paměť a dějiny, o vytyčování nových „badatelských“ linií úzkostlivě lpících na zastaralém a účelově koncipovaném zákonu či o „ideově správnou“ podobu popularizace, jež má zamezit jakékoli podobě revizionismu. Největší negativum představuje vědomé popření pluralitní interpretace dějin. Přitom jde o již nekolikátý, ryze politicky podmíněný veletoč, jenž danou instituci ničí a vrhá negativní světlo na celou historickou obec.
Zarážející je postoj politické reprezentace. I laikovi musí být z patnáctiletých dějin ÚSTRu zřejmé, že ústřední problém tkví ve způsobu jeho založení a ve způsobu volby rady. Opakováním stále stejných chyb se stav nezmění a skandály a spory budou znovu plnit stránky českých deníků a pronikat i do veřejnoprávních médií. […]
Politici, kteří ÚSTRu dali do vínku nefunkční model, jenž přeje jednostrannému a cyklicky o sto osmdesát stupňů otáčenému výkladu dějin, by měli pochopit, že moderní evropský stát se může opírat pouze o pluralitně pojatou politiku dějin a politiku paměti. Jednou z cest je změna volby členů rady a rozšíření badatelského zaměření instituce, neboť dějiny represe není možné zkoumat bez zřetele ke všem dalším aspektům dějin 20. století. V očích veřejnosti může ÚSTR získat kredibilitu pouze tehdy, bude-li v jeho čele stát všeobecně uznávaná vědecká osobnost, publikující nejen v Česku, ale i v zahraničí, volená všeobecně respektovanou, na odborných základech historické i právní vědy stojící radou, jejíž členové budou navrhováni výhradně akademickými institucemi (nikoli politickými stranami) a za nimiž bude stát jejich vlastní vědecká a vědecko-manažerská práce, uznávaná i v zahraničí. Teprve až dojde k takovéto změně zákona, může se ÚSTR stát jedním z významných tvůrců české politiky paměti. Teprve pak se přestanou znovu a znovu zvedat hlasy, které vidí jediné řešení problémů ÚSTRu v jeho zrušení.
Autor je historik.
Článek je upravenou verzí jeho příspěvku z 12. sjezdu českých historiků (2022).