„Moje cesta k surrealistické imaginaci začala nesporně v předškolním věku, v prostředí nymburského domu, kde jsem se narodil. Byl vybaven vším, co mohlo vzněcovat představivost dítěte objevujícího svět…“
To nejsou slova Bohumila Hrabala, nejslavnějšího nymburského občana, ale prokletého básníka Vratislava Effenbergera, jedné z klíčových osobností československé kultury druhé poloviny 20. století. Narodil se 22. dubna právě před sto lety.
Když vydal Paul Verlaine v roce 1884 svou útlou, romanticky zanícenou studii Prokletí básníci, pojednal v ní titulní kategorii zhruba následovně: prokletý básník je tak trochu vizionář, jemný lyrik i přesný analytik, co vesměs vidí dál, do větší šíře i hloubky než jeho doboví souputníci – takže si s nimi zoufale nerozumí, pročež smutně živoří mimo majoritně sdílené diskurzy, na kraji kultury a společnosti, ne-li rovnou za ním. Effenberger měl navíc fatální neštěstí na dějiny: bylo mu šestnáct, když začala druhá válka; bylo mu pětadvacet, když spadla v únoru 1948 na Československo Gottwaldova klec; bylo mu pětačtyřicet, když do Československa vtrhly okupační armády se Sovětským svazem v čele; bylo mu třiašedesát, když v roce 1986 předčasně zemřel. […]
Té práce, co po sobě zanechal, je neskutečné množství. V maximální, skoro postmoderně všetečné výrazové šíři: poezie, próza, divadelní hry, filmové (para)scénáře, esejistika, historie, teorie, překlad. Bral z oblastí literatury, výtvarného projevu, filmu, divadla, filozofie, sociologie. Když v roce 2004 ohlásilo nakladatelství Torst plán vydat Effenbergerovo dílo komplet, počítalo se s dvacítkou svazků. Každoročně jedna kniha. Letos, ke stému výročí narození, mělo přijít finále. Jenže knihy vyšly doposavad jen tři: dva tisíce stránek nadvakrát sebrané poezie (2004, 2007) plus studie Republiku a varlata (2012). A pak už nic. Autorské prokletí neskončilo ani po smrti. Jen se změnily souřadnice. Dřív, před rokem 1989, vadil Effenberger samozřejmě z hlediska ideologického, překážel jednak surrealistickou tradicí, k níž se hlásil, jednak její krutě kritickou aktualizací, v níž diagnostikoval nevyhnutelný zánik euroamerické civilizace, rozežrané všeobecným zblbnutím, nadšením pro primitivní spektákly, a ještě primitivnější konzum. Po roce 1989, a tím spíš po roce 2004, pak příčina Effenbergerova trvajícího prokletí poněkud zbanálněla – publikum prostě nemělo zájem. Mám na Vráťu enigmatickou vzpomínku, řekl v rozhovoru Úniky a návraty (2006) Petr Král, usedá na bobek před vlastní knihovnu, aby mi vytáhl nějaký svůj rukopis, já se ho na něco ptám a on mi s bolestným zasmáním odpovídá: „Víte, jak říkají Voskovec s Werichem, když jste jednou odsouzen k smrti, nemáte se čeho bát. To je i můj případ; můžu si leccos dovolit, protože už ani neexistuju…“ On nikdy nevystavoval své city na odiv, v tu chvíli jsem ale zahlédl hluboké zranění kluka plného talentu, chuti a schopností, kterému uprostřed rozletu všechno rázem utnuli, a jakoby navždycky.“
SEN JAK PEVNOST
Effenbergerova cesta za básní a pravdou sice začala v Nymburce, ale to podstatné se událo v Praze, kam se rodina přestěhovala v červenci 1932. O pět let později přišla osudová „srážka“ mladíka s Osvobozeným divadlem; podnik sice tehdy slavil první dekádu veleúspěšné existence, ale zároveň bylo jasné, že se nad jeho postdadaistickou kritikou, navážející se čím dál ostřeji do nacistické ideologie, houfují černá, a ještě černější mračna. Effenberger ale každopádně nabral směr: jednak Vítězslav Nezval (Moderní básnické směry), jednak Karel Teige (Svět, který voní). V prvním případě došlo záhy k osobnímu setkání: korpulentní, byť překvapivě stále hravý básník prý Effenbergerovi přitančil otevřít dveře svého bytu na Vinohradech v teplácích; Teige jej po válce přivítal rozespalý: rtuťovitý, ale velmi rezervovaný. […] V básni „Malinové hory“, která otvírá první svazek Effenbergerovy poezie, čteme zřetelné vlivy Nezvalova pozdního poetismu, bezprostřední emoci, která se hroutí do snu: Ve snu který se mi zdál před několika dny / ve snu který střežím jak podzemní pevnost / pluje kolem mne několik hor jejichž vůně je mi tak známá / tak daleká a tak známá že je mi skoro do pláče… Na přelomu čtyřicátých a padesátých let ale přišlo rázné zúčtování, výsměch Nezvalově amorálnosti, jeho zbabělému oportunismu, s nímž si razil cestu napříč novou realitou: Hovno a hovno jsou dvě hovna, veršuje Effenberger, a ještě jedno hovno a je tu podstavec pro sochu velkého tlustého básníka / podstavec k němuž není třeba už ani sochy.
Zbyl Teige. Co zbyl – stal se Effenbergerovi majákem, jedinečnou, setrvale živou inspirací do konce života: … na jeho osobnosti byla měřitelná ubohost zkurvenosti těch druhých. Proto se ho báli a nenáviděli ho. Ta citace je z rozhovoru, který s Vratislavem Effenbergerem pořídil Milan Nápravník 26. července 1986 – zhruba dva týdny před jeho smrtí. Všecko tady nějak „osudově“ zapadá do sebe. Effenberger to po Teigově smrti v říjnu 1951 vzal komplet na sebe: ošetřit kořeny, vrátit do oběhu prvorepublikovou avantgardu a provést celkovou revizi, demonstrovat životaschopnost a relevanci surrealismu, předvést tento myšlenkový a tvůrčí proud jako nadčasový, a ještě lépe – mimočasový čili věčný. V druhé polovině šedesátých let se mu začalo dařit v konkrétních výstupech. Spoluinicioval vydávání Teigových spisů ve třech svazcích, postavil novou surrealistickou revui (dodnes fungující Analogon) a dočkal se konečně i vlastních knih: Realita a poesie, Výtvarné projevy surrealismu a Surrealistické východisko 1938–1968. Všechny vyšly na poslední chvíli, v roce 1969. Ve všech případech fungují názvy po teigovsku, jako plakát knihy. Odkud se bere skutečná, ta jediná možná báseň. Jak se surrealismus vývojově proměňoval po výtvarné stránce. […]
STRUHADLO A KLÍČ
V roce 1970 Vratislava Effenbergera vyhodili z Filosofického ústavu Československé akademie věd. Ačkoli neměl instituce moc rád (základní školu dokonce nenáviděl ze srdce), získal pod hlavičkou Ústavu docenturu. Od roku 1971 byl veden jako překladatel v Pražské informační službě. Po podpisu Charty 77 se z docenta stal dělník. Z elity holota, přesně podle oficiálního dobového mustru. Effenberger to ale nevzdal: čím víc se stahovaly vnější smyčky, tím intenzivněji a soustavněji se upínal k poslední oáze, co mu zůstala – k pilné práci pod vlajkou znovuobnovené surrealistické skupiny. Byla to ale jasně dostředivá aktivita, kreativní vír uprostřed ghetta. Pokud z toho ghetta zvládal někdo soustavně vystupovat směrem k druhému, ke světu, pak nikoli Effenberger jako šéf, ale řadové členstvo, nejvíc Jan Švankmajer. Ten věnoval roku 1978 Effenbergerovi taktilní portrét: skrz dneska už trochu zašlou růžovou rukavici může uživatel šmátrat ve škatuli plné objektů nabitých symbolickými významy: struhadlo, klíče, plechová formička ve tvaru motýla. Přesná volba, taková byla básníkova dobová pravda: místo živé, vzletné skutečnosti mu zbyly ubohé makety, klíč bez zámku mohl nanejvýš probouzet smutek nad nevyužitými možnostmi – a struhadlo? […]
Effenbergerovi začalo být za normalizace jasné, že surrealismus už na oficiální scénu nevrátí, že se zhodnocení svého mimořádného, všestranného tvůrčího angažmá nedočká. Pochopil, že je prokletý jednou provždy. Pokud psal v mládí verše jako útěšné sny, pak v sedmdesátých a osmdesátých letech převládl vztek: prudký a sžíravě kritický. Měkkou (post)poetistickou lyriku vystřídala chladná a tvrdá, jakkoli stále básnivá analýza. Včetně bilanční autoanalýzy; jedna z posledních Effenbergerových básní se jmenuje „Autoportrét“: Opřen o střechu jsem sama vyzývavost / kroky které mě dělí nahoru i dolů / překonávají nejistotu / Má nemotornost souvisí s mým dosahem / spojuji výšky i hloubky / Nejsem tu proto abych vyrovnával rozdíly. Vyrovnával je, ale nakonec nevyrovnal. Pokud byl Teige kapitánem avantgardy a brázdil se svým všetečným podnikem ve dvacátých a třicátých letech moře minimálně střední Evropy, pak Effenberger za normalizace trpěl komplexem námořního kapitána, který měl k dispozici jen vanu a umyvadlo ve své koupelně, jak řekl Roman Erben v rozhovoru pro časopis Živel (2012). Pracoval ale dál. Natruc všemu, natruc všem. Ještě zběsileji. Hluboce zraněný romantik, který se proti nenávisti světa obrnil kůží z kamene. Studie Republiku a varlata, dopsaná ve druhé polovině sedmdesátých let, je toho důkazem: formálně velká ironická hra, jeden z prvních textů zdejší literární postmoderny, roky před Janem Křesadlem, Jiřím Kratochvilem a Jáchymem Topolem, obsahově provokativní mix filozofie, sociologie a básně, brutální diagnóza člověka včerejška a dneška, jeho lapsů a kolapsů, jeho osudových pádů, po nichž nepřijde už nikdy žádný vzlet.
POMŮŽE ČAS?
Aby bylo jasno: Vratislav Effenberger patří – už jen z těch zlomků, které se dostaly z mohutného celku jeho díla oficiálně na veřejnost – mezi nejpronikavější duchy československého 20. století, a to jak v poezii, tak v esejistice, jakkoli některé jeho práce, například Realita a poesie, spadají spíš do kategorie akademicky pojaté literární vědy. Jeho potenciál je zřejmý: nejen vztek a všecky prudké tvůrčí vzněty a dlouhotrvající elány nejrůznějšího typu a směru, nesené na svébytné imaginativní vlně, vždycky v dotyku s nejbližší žitou skutečností – ale taky tradované prokletí. U Verlaina je to dneska jasné plus, u Effenbergera minus; zatímco Paul Verlaine je dávno v kánonu globální kultury, jeho knížky jsou v každé knihovně, Vratislav Effenberger je pořád mimo – na jeho práci je cejch, věčné stigma. A nic s tím zatím nezmohly ani dobře míněné snahy o rehabilitaci. A nejen ty sebrané spisy v Torstu, taky třeba pět let starý dokument Lov na černého žraloka, režírovaný Davidem Jařabem. Ve filmu je sice od počátku jasné, že ti dva, Effenberger s Jařabem, jsou na sebe napojení, obsahem i formou, že nějaká smrt je určitě nerozdělí – ale v podání všech hostujících „mluvících hlav“ je to zase aktivita totálně dostředivá, skupinově zacyklená, bez minimální šance vytáhnout Effenbergerova génia na širší platformu, zpřístupnit a zatraktivnit jeho odkaz alespoň natolik, jak to funguje u jeho srovnatelných kolegů, od F. X. Šaldy přes Teiga po Václava Černého nebo Jindřicha Chalupeckého. Pomůže čas? Uvidíme. Doufejme jen, že dřív než za dalších sto let.