Rozhlas je přítelem, který je po ruce, když je nejhůře, který tvoří neviditelné pouto mezi lidmi, uzavřenými do čtyř stěn. Nevidí na sebe navzájem. Neznají se. Mají k sobě daleko. Jsou si cizí. A rozhlas jim dá prohlédnouti stěnami. Přiblíží je, srdce na srdce. Jsou u sebe. Nikdy si lidé nebyli blíže. (...) Ukazuje to pevně a jasně skrytou sílu rozhlasového působení, jeho dramatický obsah, přirozený a strhující, ukazuje to možnosti zanícení, vzrušení, naléhavosti, působivosti, duchovnosti, schopnosti najíti člověka a sáhnouti mu na dno svědomí. Učiniti ho lepším, než si sám o sobě myslí.
František Kožík, Rozhlasové umění (1940)