Jak se v rozhlasovém dokumentu projevuje fenomén podcastového boomu? Jaké má dopady na jeho formu i obsah?
Rozvoj podcastových kanálů v Česku kolem let 2018–2019 umožnil audiodokumentům přestěhovat se z terestrického vysílání a z webových stránek Českého rozhlasu do podcastových kanálů. Vedle pravidelných programových řad, které začaly plnit podcastové kanály odvysílanými pořady, se začala využívat ve vyprávění i seriálovost. Seriály jakéhokoli druhu, a audiodokumenty v tom nejsou výjimkou, lákají na konci každého dílu posluchače nedořečeným vyústěním nějaké situace na další díl. V Českém rozhlase v roce 2018 tehdejší vedoucí Tvůrčí skupiny Dokument a publicistika Dan Moravec s tímto vědomím nabídl řediteli Programu Českého rozhlasu Ondřeji Nováčkovi řadu Dokuseriál, kterou jsem následně jako dramaturg nastartoval a dva roky vedl. Dokuseriál byl tehdy prvním českým podcastovým kanálem s dokumentárním obsahem vyprávěným na pokračování.
Další zajímavý důsledek podcastového boomu vidím v rozkvětu žánru true crime a hře o množství posluchačů. Kriminální témata obecně přitahují pozornost a žánr true crime je schopen díky napětí, které vytváří, udržet své posluchače až do konce. […]
A tím se plynule dostáváme k důležité charakteristice podcastů, která spočívá v jejich měřitelnosti. Nejen soukromí, ale i veřejnoprávní výrobci podcastů – s ohledem na povinnost vnímat preference svých koncesionářů – více než kdy dříve hodnotí úspěšnost dané audiotvorby na základě dat z on-line prostředí.
Je reakce českých dokumentaristů na rozvoj podcastů v něčem specifická?
V Česku jsme vždycky byli o krok napřed v rozvíjení nových způsobů zpracování a platí to dodnes. Čeští dokumentaristé se vyznačují nějakou jinou formou vnímání, určitou „netrendovostí“ a hledáním nových možností ve vyprávění příběhů. Jako příklad bych uvedl třeba dokument z devadesátých let Jitky Škápíkové Zrození Karolíny, nebo z nedávné doby dokument Dory Kaprálové Stoletá liška v parku, ve kterém je příběh dvou lidí – přistěhovalce a berlínské starousedlice – vyprávěn pohledem lišky.
Jinak podcastový boom v Česku provázel také trend vyprávění v první osobě, který se dříve využíval v mnohem menší míře. Audiodokumenty často vytvářeli lidé se žurnalistickým vzděláním a točili je více z nadhledu, se snahou o vyváženost. Zájem dokumentaristů ale postupně přešel k osobnějším tématům, vyprávěným z autorské perspektivy. Zahraniční podcasty, které byly v počátcích založeny téměř výhradně na dialogu dvou osobností nebo vyprávění jedné osobnosti, mohly mít na tento trend také svůj vliv. […]
Dnes jsme svědky ještě dalšího posunu – že vypravěč-dokumentarista je sice stále průvodcem dokumentu, ale vypráví příběh někoho jiného. Trendy ve způsobech vyprávění se pak každý rok posouvají i díky mezinárodním audiodokumentárním přehlídkám a festivalům, kam jezdí producenti i autoři čerpat inspiraci.
Dokážete odhadnout, kam se dokumentární tvorba bude v následujících letech ubírat? Dá se vůbec dnes uvažovat o rozhlasovém dokumentu bez distribuce v podcastových platformách?
Myslím si, že do budoucna český audiodokument může pokračovat v testování nových vypravěčských přístupů, a to bez ohledu na vývoj podcastů, protože máme autory, kteří se toho nebojí, a sklízíme za to úspěchy na mezinárodních polích. […]
Ohledně obecnějšího směřování dokumentární tvorby určitý odhad mám, ale budoucnost může být úplně jiná. Dovolím si přesto svoji malou předpověď. Myslím, že slovo „podcast“ přestane mít takovou váhu, přestane být tak atraktivní a začne se více mluvit o audiu, ať už bude distribuováno jakkoliv. Zatímco dneska říkáme podcast všemu od povídání u mikrofonu ve studiu nebo v kuchyni přes audiodokumenty po vymyšlené příběhy, v budoucnu se pravděpodobně začnou více rozlišovat jednotlivé žánry. […]
Právě slovo storytelling dnes podle mě začíná mít podobnou jiskru jako slovo podcast na začátku své éry. Může jít o fiktivní příběhy, ale nemusí – vyprávěný příběh byl vždy i součástí audiodokumentů. Základem je vyprávění člověka, který předává nějakou svoji osobní zkušenost, nebo alespoň specifický způsob vyprávění. Líbilo by se mi, kdyby se do budoucna termín non- -fiction storytelling, tedy vyprávění podle skutečných událostí, spojoval s audiodokumentární tvorbou více než třeba označení dokumentární podcast.
Daniel Kupšovský je dokumentarista. Vystudoval FAMU a pro Českou televizi připravil několik dokumentárních cyklů. Od roku 2017 působí v Českém rozhlase, kde do března 2023 vedl Tvůrčí skupinu Dokument a publicistika. Je autorem několika audiodokumentů. Na Prix Bohemia Radio 2018 se jeho dokument Má soukromá rusofobie umístil na 3. místě. Dříve v Českém rozhlasu dramaturgicky vedl programové řady Dokuseriál a DokuVlna. Je členem Radio Features Group Evropské vysílací unie (EBU).