Zdánlivě jen další spor o problematický Ústav pro studium totalitních režimů odhalil určitý posun v české kultuře vzpomínání. Strach ze západních kulturních válek a obtížné hledání společného směřování přivádí mnohé konzervativní elity ke stále silnější inklinaci k Polsku. Jak vlastně rozumět tomu, čím se inspiruje Muzeum paměti XX. století či aktuálně ÚSTR?
Poslanec (ODS) a historik Pavel Žáček prohlásil 17. března 2023 v pořadu Události, komentáře na téma kontroverzních organizačních změn v ÚSTRu, drže v ruce pro něj skandální didakticky kontextualizovanou ilustraci k procesu s Miladou Horákovou: Tohle by si v Polsku na IPN – ta vrcholová instituce, z které jsme se chtěli učit – nikdo nedovolil. Co tím Žáček myslel a co se vlastně jezdí někteří čeští historikové a muzejníci z okruhu ÚSTRu učit do Polska?
Nutno sebekriticky konstatovat, že polskému kulturně-politickému dění – a to především tamní kultuře paměti – není věnována v Česku ani zdaleka taková pozornost, jakou by si zasloužily. Už samotný pojem kultura paměti (Erinnerungskultur) je ukotven v jiném kontextu, především v německém způsobu promýšlení minulosti, která je předmětem kritické veřejné debaty, již zprostředkovává široké spektrum nezávislých paměťových a vzdělávacích institucí. […]
Kořeny úzké provázanosti mezi politikou a historií v současném Polsku jsou obvykle kladeny do devadesátých let. Toto období bývá označováno jako liberální ve vztahu ke státní regulaci výkladu dějin. Předpoklad nezávislého zkoumání minulosti, který se západníma očima viděno jeví jako rudimentární složka fungování demokratické společnosti, v dnešní polské realitě neplatí, státní regulace výkladu dějin je chápána jako zásadní pro formování historie ve veřejném prostoru. V české diskusi se stále ještě u většiny zúčastněných, orientovaných primárně na západní teoretická východiska, objevuje údiv nad tím, že by se měl stát aktivně podílet na výkladu dějin: má přece naopak garantovat nezávislost institucí.
Pro lepší pochopení situace v Polsku je ovšem nutné zohlednit již zmíněný historický kontext. Devadesátá léta postupně odvála optimismus spojený s pádem komunismu v Polsku společně s étosem nezávislého hnutí Solidarity. Tvrdě se projevily ekonomické důsledky transformace a doba s sebou přinesla deziluzi z rychle rostoucích sociálních rozdílů – to vše provázeno masovou emigrací na Západ, která ještě zesílila v nultých letech po vstupu do Evropské unie. Období takzvané liberální politiky paměti, která vycházela z opozičních aktivit osmdesátých let, se vyznačovalo novými směry bádání, jež v mnohém nastavily zrcadlo tradičnímu velkému vyprávění o hrdinské a mučednické historii Polska – onomu Kristu národů, jak poeticky osud polského národa formuloval Adam Mickiewicz ve svých Tryznách. […]
Esej Jana Błońského v periodiku Tygodnik Powszechny v roce 1989 předjímala zlomový moment v podobě odhalení pogromu v Jedwabném. Kniha polsko-amerického historika Jana Tomasze Grosse Sousedé (Sąsiedzi. Historia zagłady żydowskiego miasteczka) z roku 2000 se stala bestsellerem. Odkryla dlouho vytěsňovanou kapitolu polských dějin a přinutila polskou společnost podívat se na sebe střízlivým pohledem. Nešlo jen o tuto a řadu dalších násilností spáchaných Poláky na židovských obyvatelích – byl zde i příběh předválečné segregace na vysokých školách (tzv. getta ławkowe), politika předválečných národních demokratů (Endecja), rasistické teorie Romana Dmowského či později protižidovská kampaň z roku 1968 atd. Příběh pogromu v Jedwabném byl však v jednom zlomový: přinesl konkrétní důkazy o podílu běžných Polek a Poláků na násilí na židovském obyvatelstvu v době druhé světové války. […]
U části polské společnosti i historiografie toto vyvolalo reakci v podobě snahy o obranu „slavných dějin“ a obviňování liberálních elit z „antipolskosti“ a neúcty k národním hrdinům. Rostoucí společenskou poptávku po snadnější cestě vyrovnávání se s minulostí v podobě potlačení všeho neodpovídajícího slavnému vyprávění o národních dějinách hrdinů a mučedníků. Na tuto poptávku se zaměřila i nově založená strana PiS (2001). Rozdělení na dějiny hanby a dějiny slávy užívá i historik Paweł Machcewicz, jeden z nejvýznamnějších aktérů polské politiky paměti posledních desetiletí, spojený s působením opoziční Občanské platformy (Platforma Obywatelska; PO), který patřil rovněž k zakladatelskému okruhu Ústavu národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej; IPN).
Konzervativní politiku paměti a silný vliv vlády na výklad dějin však nelze vysvětlit pouze politikou krajně konzervativní strany PiS či odklonem států středovýchodní Evropy od principů liberální demokracie. Vyrovnávání s obtížnými stránkami vlastní minulosti je pro společnost vždy namáhavou peripetií, jak ví Česko víc než dobře, ať již jde o vztah k Romům, vyhnání Němců nebo český antisemitismus. Samotný IPN vznikl v době sociálnědemokratických vlád jako dítě dlouhých politických sporů o vyrovnání s komunistickou minulostí, především diskusí o lustračním zákonu. Jeho prvotním cílem mělo být zprostředkovat materiály komunistické tajné služby veřejnosti. Svůj dnešní význam získal IPN až s prvním obdobím vlády PiS (2005–2007), kdy se razantně zvýšil jeho rozpočet a přešla na něj lustrační funkce. […]
Konzervativní obrat v polské historiografii v podobě návratu k tradici a vlastenectví se začal formovat nejprve v rámci konzervativního okruhu krakovského centra Ósrodek Myśli Politycznej (OMP). Stále silněji rezonoval hlas, že by se stát měl razantněji podílet na posílení vlastenectví a pouta s vlastí. Základní rámec konzervativního programu lze najít v kolektivní monografii Pamięć i odpowiedzialność (Paměť a zodpovědnost), kterou OMP vydal v roce 2004. Vlastní počátek dnešní státní politiky paměti a jejího přímého vlivu na výklad historie ovšem zůstane již neodmyslitelně spjat s politikou strany PiS – především s postavou tehdejšího primátora Varšavy Lecha Kaczyńského. Právě tato strana jako první zařadila v roce 2004 kapitolu o politice dějin do svého programového prohlášení a odstartovala epochu monumentálních muzeí – napříště motoru polské politiky paměti. Jejich narativní podoba nekladla tolik důraz na kritický odstup, ale na emoční prožitek velkého vyprávění o hrdinství polského národa. Největším úspěchem tohoto programu bylo otevření Muzea varšavského povstání při příležitosti šedesátého výročí jeho vypuknutí (1944/2004). Za relativně krátkou dobu vlády PiS zakořenil v polské společnosti pojem politika dějin (polityka historyczna) i její samotná praxe. Za vlády PO například vzniklo v Gdaňsku mezinárodně oceňované Evropské centrum Solidarity a byly zahájeny přípravy na realizaci Muzea druhé světové války. […]
V Polsku se nástup politiky paměti promítl rovněž do série reforem výuky dějepisu: PO v jeden moment dokonce zrušila výuku starších dějin na středních školách. Ty se staly předmětem specializovaných seminářů (jeden nesl název Panteon vlasti a národní spory), kde žáci měli debatovat třeba o tématu oběti, porovnávajíce polské hrdiny se spartským králem Leonidasem. Nutno jen doplnit, že reformy PO přišly straně PiS málo vlastenecké, a především málo zohledňující katolickou církev a kontinuitu se staršími dějinami, načež PiS po zahájení své druhé vlády roku 2015 provedla vlastní reformu. Zcela samostatnou kapitolu tvoří postupné ovládnutí prakticky všech státních paměťových institucí (s výjimkou především regionálních). Zahájené čistky nebraly ohled na jakoukoliv kritiku i dopady na mezinárodní renomé.
Z mnoha skandálů posledních let lze jmenovat odvolání již jmenovaného Pawła Machcewicze z postu ředitele gdaňského Muzea druhé světové války, neboť jím připravovaná výstava byla slovy PiS příliš kosmopolitní, pseudoevropská, málo akcentující hrdinský příběh válčících Poláků a zdůrazňující tragičnost války. Ministr kultury za PiS Piotr Gliński tehdy jmenoval novým ředitelem Karola Nawrockého, přičemž při prodloužení jeho funkce v roce 2020 se už ani neobtěžoval s formalitami v podobě vypsání konkurzu. […]
Samostatnou kapitolu představují zásahy do expozic, které údajně málo zdůrazňovaly roli katolické církve, hlavně Jana Pavla II., Lecha Kaczyńského (s trochou nadsázky nahrazujícího Lecha Wałęsu), nepodílely se na aktuální politice strany PiS, příliš akcentovaly problematické kapitoly polských dějin, či se dokonce zabývaly nebezpečnými věcmi jako ideologií gender a LGBT. Velkým tématem se stal i příběh tzv. prokletých vojáků (żołnierze wyklęci), kteří se bez ohledu na řadu problematických aspektů stali zosobněním hrdinné kontinuity boje za svobodu v období nacistické a komunistické totality. Přes masové protesty, které institucionální změny provázely, prosadil PiS svou politiku prakticky ve všech významných kulturních institucích, včetně divadel.
Po odvolání Łukasze Kamińského z místa ředitele IPN prosadil PiS za ředitele Jarosława Szarka. V rámci obratu v badatelském směřování byl vyhozen také třeba Krzysztof Persak, historik zabývající se tématem Jedwabného; na jeho místo přišel Mateusz Szpytma, zakladatel Muzea Poláků pomáhajících Židům v době druhé světové války v Markowě. Ačkoliv IPN měla tehdy za sebou řadu inspirativních vědeckých projektů, po ovládnutí stranou PiS se nové vedení významně podílelo na potlačení dosavadních výzkumů polských zločinů na Židech v době druhé světové války a obdobných témat coby „antipolských“. Vrcholem bylo přijetí kontroverzní novely zákona o IPN v roce 2018, tzv. zákon o holocaustu. Z IPN se stal téměř policejní nástroj (znovu připomeňme, že instituce funguje rovněž jako prokuratura). […]
Jarosław Szarek, nově dosazený do čela IPN, se původně odborně zabýval tématem żydokomuny, resp. židovského vlivu na formování komunistického režimu v Polsku. Známá byla i jeho obhajoba Krzysztofa Jasiewicze coby pronásledovaného historika; ten v roce 2010 vydal knihu relativizující zločiny Poláků na Židech, a naopak zdůrazňující kolaboraci Židů se sovětským režimem v letech 1939–1941. Szarek rovněž hájil extremistu Tomasze Greniucha v rámci vedení pobočky IPN ve Vratislavi. Greniuch byl v minulosti aktivní v neonacistické organizaci Obóz Narodowo-Radykalny a teprve po zveřejnění fotografie, na níž zvedá pravici v nacistickém pozdravu, byl konečně odvolán a na pozici zástupce ředitele ho nahradil bývalý boxer Marcin Marczak. Ostatně velkým milovníkem boxu je také současný ředitel IPN Karol Nawrocki, který proslul pořádáním boxerských turnajů. […]
Z dříve v mnohém inspirativní instituce se IPN stal nástrojem PiS v jejím politickém boji. Ostatně v současnosti s ohledem na nadcházející volby zprostředkovává některá klíčová témata kampaně, například vymáhání německých reparací, a nově se soustřeďuje i na obhajobu polské hagiografie o Janu Pavlu II., která utrpěla po nedávném odhalení jeho podílu na zamlčování skandálů se zneužíváním dětí v katolické církvi. Aktuálně bouřlivou reakci a odsudky vzbudila také rozmluva s profesorkou Engelking z Polského centra pro výzkum holocaustu na opoziční TVN při příležitosti výročí povstání ve Varšavském ghettu 19. dubna 1943. Ta opět připomněla některé z potlačovaných kapitol dějin polského antisemitismu a kritizovala vytváření falešného obrazu o hrdinství Poláků ve vztahu k Židům. […]
I česká společnost je stále přístupnější často až radikálně konzervativní politice, a tak se nabízí otázka, zda se stejným směrem vydá také česká kultura vzpomínání. Ve srovnání například s Německem, které se vydalo náročnou cestou kritické reflexe minulosti, má polská cesta zvolená PiSem výhodu intelektuální nenáročnosti. Ostatně velká část polské společnosti, která jinak nevykazuje takovou intelektuální pohodlnost jako ta česká, si při pohledu na temné stránky vlastní minulosti zvolila raději návrat k vyprávění o národním hrdinství a mučednictví.
Česká akademická obec byla tak dlouho pohroužena do usilovného snažení o dohnání západních kulturních proudů, že nyní s překvapením sleduje, kam se česká kultura vzpomínání ve skutečnosti ubírá. […]
České masarykovsko-palackého vyprávění je fakticky mrtvé. Společnost tísněná koncem dějin stále obtížněji hledá vizi pro své směřování. Ne náhodou jsou husitské symboly často jen zpestřením různých bizarních nacionalistických protestů a 6. červenec sotva tvoří středobod kultury vzpomínání. Zdánlivě samozřejmé pohoršení nad představou autoritativní regulace výkladu historie a údiv nad přejímáním polských či maďarských inspirací opomíjí naléhavou společenskou poptávku po nějakém novém a srozumitelném vyprávění, které by nabídlo jistotu a posílilo vědomí sounáležitosti. Nejistota vyvolaná prohlubující se sociální propastí, ekonomickou krizí, ztrátou samozřejmosti evropské integrace, návratem démonů minulosti, jako je válka či nukleární nebezpečí – to vše otevírá prostor státní regulaci kultury vzpomínání ve vzdělávání i veřejném prostoru.
Monumentální černobílá vyprávění postavená na jasné dichotomii dobro/zlo, navíc posilující národní vědomí a patriotismus, mají oproti západním teoretickým inspiracím velkou výhodu – jsou prostě srozumitelnější. To se týká nejen většinové společnosti, ale zejména stále unavenějších liberálních elit. Ty jsou nyní ochotnější přistoupit na autoritativní uchopení historie ve veřejném prostoru, jak ukazují i některá vyjádření k aktuálním událostem kolem ÚSTRu.
Autor je historik
(absolvent Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK)