SPOLEČNOST RADIOJOURNAL si po založení v roce 1923 musela přízeň posluchačů tvrdě vydobývat. Tisk o rozhlasovém vysílání zpočátku téměř neinformoval, protože ho vnímal jako konkurenci. Povědomí o možnostech rozhlasu začal Radiojournal ve veřejném prostoru probouzet vlastními silami. Od září 1923 vydával programový časopis, na Václavském náměstí i moravském venkově pořádal hromadné ukázkové poslechy. Jeho dobrými spojenci se brzy stali výrobci i prodejci radiopřijímačů a po kapitálovém vstupu československého státu do Radiojournalu (1925) také Ministerstvo pošt a telegrafů. Účinnou popularizační arénou se staly radiotrhy na holešovickém výstavišti, od února 1926 byly v celém státě organizovány propagační týdny radiofonie. Prorockou zvěst o tom, že budoucnost patří rozhlasu, šířili v jednotlivých koutech republiky také radioamatéři. Mocný zásah do veřejného povědomí se Radiojournalu podařil v létě 1926, kdy odvysílal sérii živých přenosů z všesokolského sletu. Počet lidí, kteří si pořizovali radiopřijímač a byli ochotni za jeho poslech platit peníze, začal stoupat. Rozhlasová společnost měla v roce 1924 pouze 1500 koncesionářů, ale o dva roky později jich už bylo více než 170 000. Čtvrtmilionovou hranici jejich počet překonal v roce 1929, přičemž ve třicátých letech rostl ještě prudčeji – i přes 100 000 lidí ročně. Počet posluchačů však byl ve skutečnosti vyšší, protože jeden zaregistrovaný přijímač sloužil obvykle celé rodině.
V mladém středoevropském státě se rodila početná rozhlasová kultura, která byla založena na symbióze mezi posluchači a Radiojournalem. Ti nebyli pouze pasivními recipienty rozhlasové tvorby, neboť Radiojournal cíleně budoval interaktivní formát vzájemného vztahu. Komunikace byla z jeho strany uskutečňována pomocí vysílání a programového týdeníku, z posluchačské strany pomocí hojné korespondence. V roce 1926 byla v rozhlasovém časopise založena rubrika, v níž rozhlasoví pracovníci radili s řešením technických problémů, o nichž je v dopisech informovali posluchači. V létě 1927 podnikl Radiojournal první sociologicky laděný průzkum, a to pomocí bodovací ankety, která zjišťovala oblibu jednotlivých rozhlasových žánrů. Ve 4000 korespondenčních lístků byl projeven největší zájem o lehkou hudbu (43 000 bodů) a nejmenší o jazykové kurzy (9000 bodů).
Výsledky napomohly lepšímu promýšlení programové skladby a nasazování pořadů do určitého vysílacího času. Radiojournal však odmítl posilovat ve vysílání objem těch žánrů, které se v anketě umístily na předních místech. I tak byl v polovině třicátých let poměr mezi vysílacím časem zábavné hudby vůči času věnovanému vzdělávání téměř trojnásobný.
Roku 1927 byla založena tradice soutěžních výzev, na jejichž základě posluchači sepisovali vlastní rozhlasové hry. Ve třicátých letech mohli posluchači čas od času přímo rozhodovat o tom, jaká hudba bude znít v éteru a na jaká témata se mají zaměřovat rozhlasové přednášky.
Když se na podzim 1937 blížilo rozšíření koncesionářské obce o miliontého člena, připravil Radiojournal ve spolupráci se státními i soukromými subjekty velkorysou slosovací akci. Hlavní soutěž byla náborová a měla motivovat nově zaregistrované posluchače, organizátoři ale v další soutěži nezapomněli ani na nejstarší koncesionáře. Účastníci se do slosování hlásili pomocí korespondenčních lístků, které obdrželi s novým radiopřijímačem. Vítězové jednotlivých kategorií byli odměněni peněžní hotovostí, věcnými dary a lázeňskými pobyty. Z celé akce se dochovalo několik archivních zvukových nahrávek, které si lze poslechnout (www.mujrozhlas. cz/dejiny-do-usi/1937-akce-milionty-posluchac). Jedná se o vzpomínkově laděnou besedu o počátcích rozhlasového poslechu, jež byla 19. prosince 1937 natočena s trojlístkem nejstarších koncesionářů, a o vzkaz československým občanům, který stejného dne namluvil sudetský Němec Julius Richter. Ten byl o deset dnů dříve vylosován jako miliontý koncesionář.