Marcello bezeslova upřel na agenta oči a chvíli ho zkoumal. Teď by ho měl propustit, ale sám nevěděl proč, snad pro ten počestný a bodrý výraz hranatého obličeje, zatoužil dodat pár neúředních vět, projevit mu své sympatie. Konečně se nazdařbůh zeptal: „Jak dlouho už jste ve službě, Orlando?“
„Od pětadvacátého, pane doktore.“
„Pořád v Itálii?“
„Kdepak, skoro vůbec ne, pane doktore,“ odpověděl agent s povzdechem, očividně s chutí se svěřovat, „ach, pane doktore, kdybych vám vyprávěl, jaký to byl život a čím vším jsem prošel… pořád v jednom kole: Turecko, Francie, Německo, Keňa, Tunisko… jaktěživ se nezastavím.“ Odmlčel se a zadíval se upřeně na Marcella, potom dodal emfaticky, a přece upřímně: „Všechno pro rodinu a pro vlast…“
Alberto Moravia, Konformista, přeložila Alena Hartmanová, Praha 1984, s. 108