Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová pozoruje svět kolem sebe důkladně a následně ho popisuje v různých literárních útvarech tak nezvykle, až jí to letos přineslo ocenění Nobelovou cenou za literaturu. Do češtiny zatím byly přeloženy jen dvě její knihy, naposledy memoárové Roky (přeložil Tomáš Havel, Host, Brno 2022). Ovšem vzpomínky (zahrnující léta 1940–2006) to nejsou ledajaké. Francie byla ohromná, složená ze skupin obyvatelstva lišících se způsobem stravování a způsobem vyjadřování, v červenci jí projížděli závodníci Tour de France, průběh etap se sledoval na mapě Michelin, připíchnuté v kuchyni na zdi. Většina životů se odehrávala v okruhu padesáti kilometrů. Když kostelem vítězně zaburácel chvalozpěv „Buďte u nás královnou“, všichni věděli, že „u nás“ znamená tady, kde bydlíme, sousední město, nanejvýš department. V nejbližším větším městě už začínala exotika. Zbytek světa se vymykal skutečnosti. Ti nejvzdělanější, nebo ti, kteří se vzdělávat snažili, se zapisovali na přednášky organizace „Connaissance du monde“. Ostatní četli časopisy Sélection du Reader’s Digest či Constellation, „svět viděný francouzskýma očima“. Pohlednice zaslaná z tuniského Bizerte bratrancem, který tam byl na vojně, zaváděla adresáta do světa snů a představ. Ernauxová sice vychází z vlastního života, svou paměť však konfrontuje s pamětí společnosti – vzniká tak jakýsi epos francouzského či západoevropského 20. století: v hlavní roli nestojí autorka, ale paměť jako taková. Paměť, stejně jako sexuální touha, nemá konce. Propojuje mrtvé s živými, skutečné bytosti s představami, sny s minulostí.
- ivc -