V Polsku je považovaný za „národního věštce“, je pohřben mezi královskými hrobkami na hradu Wawel a jeho pomník najdete v každém velkém městě. Litevská Wikipedie jeho jméno ovšem uvádí jako Mickievičius a zdůrazňuje, že šlo o „básníka z Velkoknížectví litevského píšícího polsky“. Běloruská verze ho zase označuje za „polského básníka běloruského původu“. Pro něho samotného se „svazek Polska a Litvy“ stal předobrazem budoucího bratrství všech národů ustanoveného „nikoli násilím“, ale skrze „víru a svobodu“.
V roce 2022 si Polsko připomíná epochu, která nejen zrodila velká básnická díla, ale která také rozhodla o podobě polské identity a vytyčila nejdůležitější směry rozvoje polské kultury. Je paradoxní, že v době, kdy kdysi mocný stát v politické rovině neexistoval (v letech 1795–1918 byla polsko-litevská Rzeczpospolita rozdělena mezi Prusko, Rusko a Rakousko), se na územích, která mu kdysi patřila, zrodila literatura, jež se stala esencí polskosti a v podstatě dodnes rozhoduje o kulturní identifikaci polského národa. Jejím symbolickým počátkem se v roce 1822 stalo vydání básnické sbírky Adama Mickiewicze obsahující i programový cyklus Balady a romance, jenž čtenáři vychovanému na uspořádané klasicistické literatuře bez národních rysů nabídl nové vidění světa i člověka. Zároveň však tento autor svým původem a svou tvorbou odrážel ztracený svět společného státu národů Rzeczypospolité.
ROMANTISMUS V RZECZYPOSPOLITÉ
Básník původem z Nowogródku (dnes ležícího v Bělorusku) a absolvent univerzity ve Vilniusu (dnes hlavním městě Litvy) nabízel čtenářům výpravu za hranice reálného světa, do prostředí litevských a běloruských lidových legend a představ. A na jejich základě budoval způsob vnímání světa, jenž se odvolával na cit a víru jako nástroje lidského poznání, které jsou důležitější než logika, zkušenost nebo moudrost vyčtená z knih. Tento zásobník pojmů a vět obsažený v poezii barda polského romantismu umožňuje, aby se s ním identifikovali i čtenáři z dnešního Běloruska a Litvy – ve světě Mickiewiczovy poezie se mohou najít stejně jako ve své vlastní domácí tvorbě.
V procesu zasvěcování do zákonitostí řídících svět, jaký Mickiewicz ve svých baladách rozehrává, sehrála zásadní roli místní příroda, kterou básník obdařil lidským vědomím a lidskou vnímavostí, ale která také upozorňuje na zákonitosti filozofie dějin. Tu romantici poznali na přednáškách významného vilenského historika Joachima Lelewela. Legendární, napůl skuteční a napůl fantastičtí hrdinové Mickiewiczových básní se stali ztělesněním bohatých a intenzivních citů, v nichž nebylo místo pro kompromisy a zrada byla tvrdě trestána.
Díla odkazující na folklor a regionální jazyk znamenala v polské literatuře skutečný zlom. Vyvolala lavinu básní napodobujících Mickiewiczovy verše a stala se předzvěstí dalších děl, pro národní vědomí Poláků neméně významných, mimo jiné eposu Pan Tadeáš vydaného v roce 1834 v Paříži. Úvodní slova tohoto díla zní: Litvo! Má otčino! Tys jak to naše zdraví (z překladu Ericha Sojky, 1969). Jsou nositelem paměti velké minulosti polské Republiky obou národů, která Krevskou unií z roku 1385 a Lublinskou unií z roku 1569 sjednotila dva politické národy – polský a litevský (politické, neboť jejich součástí byly četné jazykové, náboženské a kulturní identity, především zahrnovaly pravoslavné a řeckokatolické obyvatelstvo hovořící ruténsky). Představovala mírové soužití národů spojených v jeden státní organismus, stejně jako později v Mickiewiczových Knihách polského národa a polského poutnictví, kde mimo jiné čteme: velký národ, Litva, se spojil s Polskem jako muž se ženou, dvě duše v jednom těle. […]
Básník, narozený na historickém území Velkoknížectví litevského (proto je „Litva“ jeho „vlastí“), adresoval svou invokaci vysněné vlasti, jež se mu stala ztělesněním svobody, ale i synonymem kulturní různorodosti, která umožnila zformování moderního litevského, polského, běloruského, ale také ukrajinského národa.
Jiným paradoxem polského romantismu je fakt, že k největšímu rozvoji kultury – hudby, literatury, malířství, sochařství, ale i vědy –, jenž připadl na období 1822–1863, docházelo mimo hranice někdejší Rzeczypospolité, zejména ve Francii, ale také v Anglii, Belgii, Německu či ve vzdáleném Chile. […]
Obava z krutých carských represí přiměla k emigraci nejschopnější a nejvlastenečtěji smýšlející síly národa a ve Francii dala vzniknout fenoménu takzvané velké emigrace, která prostřednictvím umění i politickou cestou usilovala o znovuzískání nezávislosti. Z nejznámějších Poláků pobývajících v Paříži zmiňme básníky Adama Mickiewicze, Julia Słowackého, Zygmunta Krasińského a Cypriana Norwida, malíře Piotra Michałowského (který se později vrátil z exilu do Polska), ale také nejvýznamnějšího polského hudebního skladatele a klavíristu Fryderyka Chopina. V Itálii pobýval básník a sochař Teofil Lenartowicz, v Drážďanech psal své romány Józef Ignacy Kraszewski, v hlavním městě Chile se rektorem tamější univerzity stal Mickiewiczův přítel, geolog Ignacy Domeyko a na univerzitě v ruské Kazani přednášel o jazyce a kultuře Mongolska Józef Kowalewski, básníkův spolužák. Vyhnanci neměli možnost vrátit se do vlasti, vzpomínali na zemi svých dětských let a rekonstruovali ji pomocí paměti a představivosti, čímž jí zároveň dodávali punc věčnosti. Takto vznikly slavné Chopinovy mazurky, v nichž slyšíme geniálně přetvořené lidové melodie původem z Mazovska.
RUSKÉ VYHNANSTVÍ
Adam Mickiewicz musel již v roce 1824 v důsledku procesu souvisejícího s odhalením tajného spiknutí filomatů na Vilenské univerzitě, kde studoval, opustit rodnou zemi a odejít do vyhnanství do Ruska. Pobýval v Petrohradu a Moskvě a také na Krymu, kde získal nové zkušenosti i známosti v kruzích ruské elity. Během ruského pobytu navázal kontakt s děkabristy, kteří v roce 1825 vyvolali povstání proti carovi, přátelil se s básníky Alexandrem Puškinem a Kondratijem Rylejevem, jenž byl v roce 1826 za účast na spiknutí odsouzen k trestu smrti a oběšen.
[…]
V Rusku píše Mickiewicz i symbolické dílo polské konspirace, veršovaný román Konrád Wallenrod. Vydává ho v Petrohradu v roce 1828. Dílo zaznamenává jednu epizodu z válek, které ve 14. století sváděla Litva s Řádem německých rytířů. V postavě křižáckého velmistra původem z Litvy, který dál skrytě miluje svou vlast a tajně usiluje o porážku agresorů, tedy křižáků, definoval Mickiewicz zásady spikleneckého boje a představil tragické, destruktivní důsledky neetických metod boje s nájezdníky.
V Drážďanech, kde se Mickiewicz ocitl v roce 1832 po cestách do německých zemí a českých zemí (v roce 1829 pobyl několik dní v Praze; ještě předtím se seznámil s dílem Václava Hanky a Pavla Jozefa Šafárika) a na Apeninský poloostrov, napsal drama nazvané Dziady. Jednalo se o třetí část rozsáhlejšího celku, který začal vznikat a byl postupně vydáván ještě za autorova pobytu v Polsku. Dnes tyto nejstarší části známe jako vilensko-kovenské Dziady. Drážďanské drama zpracovávalo příběh studentů z vilenské univerzity, kteří byli zapleteni do tajných organizací a po odhalení carskými úřady byli vystaveni krutým represím. […]
OKOUZLENÍ SLOVANY A UNIVERZÁLNÍ NÁRODNÍ MINULOST
Dziady zároveň přinášely promyšlenou koncepci filozofie dějin, podle níž se Polsko jako národ vystavený nezaviněnému utrpení stává Kristem národů a skrze svá muka přináší vykoupení všem národům Evropy. Tento nezvyklý program (mesianismus) Mickiewicz rozpracoval v rámci přednášek, které v letech 1840–1844 proslovil na pařížské Collège de France. Účastnili se jich posluchači z řad polských emigrantů, ale také představitelé francouzské vědecké elity v čele s Julesem Micheletem. Mickiewicz přednášel o dějinách slovanských literatur. Slovanský svět byl tehdy módní, Johann Gottfried Herder publikoval od roku 1784 své Myšlenky k filozofii dějin lidstva, v nichž představil definici národa jako etnického společenství formovaného historickými procesy a majícího společného „ducha“. Načrtl také rysy slovanských národů, které pokládal za jeden celek. Slované jsou podle Herderových představ národem klidným, mírným, jenž se nehrne do válek a zaujímá v dějinách lidstva mnohem méně místa, než by si zasloužil. Takto vzniklý mýtus o Slovanech romantiky fascinoval a přispěl ke vzniku buditelských hnutí národů obývajících střední a východní Evropu.
Mickiewicz se cítil být reprezentantem slovanského světa a před pařížskými posluchači (k nimž hovořil francouzsky) načrtl budoucnost kontinentu, v níž měly hlavní roli sehrát národy, které v dějinách dosud mlčely. Klíčová hodnota slovanského světa pro Evropu měla podle polského básníka spočívat v jeho zakořenění ve světě víry a duchovnosti, ve vymezení vůči materialismu Západu a v obrození evropské civilizace. […]
Obraz kultury představený polským romantismem je hluboce zakořeněný v národní minulosti, je současně lokální i univerzální, pochopitelný na litevském venkově i na učené Katedře slovanských literatur v Paříži. Adam Mickiewicz, jenž se v rané básni nazvané „Joachimu Lelewelovi“ obracel na svého učitele dějepisu slovy Žes od Němna, žes Polák, obyvatel Evropy, poukázal na důležitost pocitu zakořenění v rodné krajině i rodném jazyce a přetvořil své kulturní dědictví v dodnes nosný komplex přesvědčení a představ, jenž charakterizuje polské národní společenství a zároveň je čitelným znakem evropské identity.
Romantici, a především Mickiewicz, přiznávali geografii zvláštní význam. V jejich dílech prodchnutých steskem po rodné zemi získávala lokální místa – řeky, pahorky, hrady – nový význam, stávala se figurami nespoutané představivosti a výrazem vlastenectví, které dodnes rodí fenomén takzvaných kresů, tedy lásky k místům, která se kdysi nacházela v hranicích Polska, ale po druhé světové válce se stala součástí jiných států. Díky Mickiewiczovi získalo společenství vyhnanců a přesídlenců univerzální jazyk, jímž může vyjádřit svoji identitu a v němž se může přihlásit ke svému duchovnímu dědictví.
Z polštiny přeložila Michala Benešová