Krajní pravice v Československu reagovala na události spojené s pochodem na Řím rychleji, než tomu bylo jinde. Už šest dní po násilném převzetí moci Mussolinim zde vzniklo první fašistické hnutí – Českoslovenští fašisté.
Již 6. listopadu 1922, oznámily moravské noviny z Holešova, Hanácká republika (později Národní republika), vedené Robertem Machem, že vzniká hnutí Českoslovenští fašisté: Tak jako v Itálii poválečné poměry a nerozhodnost vlády byly příčiny vzniku a vzrůstu fašistů, tak také v naší republice dalo se čekati něco nového, co vymyká se z rámce běžných předválečných spolkových formací. Dnes možno napsati, že máme v republice fašisty. Jednalo se jen o krátkou informaci uveřejněnou na druhé stránce novin. Avšak hned v následujícím čísle z 9. listopadu 1922 si Českoslovenští fašisté pro sebe zabrali celou titulní stranu. Proklamovali, že jejich organizace vznikla na obranu státu a národa před Němci, Maďary a komunisty. Program fašistů s šesti body a osmi požadavky byl mixem nacionalistických hesel, výhrůžek domnělým nepřátelům národa a prohlášení slibujících různá sociální opatření, například likvidaci příčin nezaměstnanosti a ochranu pro staré a nemocné lidi.
Nejzajímavějším bodem byl ten první. Navzdory jasně nedemokratickému a antisystémovému charakteru Mussoliniho hnutí (chtěl zničit stávající politický a ekonomický systém a nahradit ho novým), program Československých fašistů začínal slovy: Zdravíme Osvoboditele, presidenta Masaryka! Masaryk byl hlavním protagonistou demokratického systému v Československu, a vezmeme-li v potaz pozdější nevýbíravý slovník československých fašistů, je velmi překvapivé, jakou úctu zpočátku projevovali Masarykovi, a dokonce i tehdejšímu předsedovi vlády Antonínu Švehlovi.
Z programu a dalších prohlášení a článků ve výše zmíněném periodiku je však zřejmé, že hnutí vycházelo především z domácích kořenů a že inspirace italským fašismem a pochodem na Řím měla své limity. Hnutí Československých fašistů bylo hnutím nacionalistickým, do značné míry spíše konzervativním, fundamentálně antiněmeckým, antisemitským, a hlavně antimarxistickým: marxismus považovali za nejhloupější fantazii o násilí. Požadovali zákaz Komunistické strany Československa a namísto toho nabízeli transformaci společnosti na základě morálky vycházející z Bible. V jednom z dalších programových prohlášení žádali povinnou náboženskou výchovu. […]
Ne každému se nálepka „fašismu“ líbila, a když se hnutí snažilo rozšířit z Moravy do Prahy, zazněly hlasy, které požadovaly, aby termín „fašisté“ nahradilo neutrálnější, pro veřejnost přijatelnější označení „národovci“. Československá veřejnost byla totiž o praktikách černokošiláčů v Itálii a o jejich násilí díky poměrně preciznímu a rozsáhlému zpravodajství ve většině mainstreamových médií dobře informována. […]
POCHOD NA ŘÍM A SLOVÁCI
Jednou ze základních vlastností ideologie Československých fašistů byla myšlenka o jednotném československém národě, tu však prosazoval i Hrad. Českoslovenští fašisté velmi citlivě reagovali například na projevy slovenských poslanců Ferdiše Jurigy, který navrhoval slovenskou autonomii, a především Andreje Hlinky, kterému připomínali, jak sám nadšeně mluvil o bratrství československém a žádal za pomoc Čechů, ale ač tisíce Čechů zrosilo svou krví Slovensko, osvobodilo Slováky od maďarských hord, Hlinka náhle popřel, že Češi a Slováci jsou bratři a jeden národ. Slovensko tak zůstávalo od aktivit a zájmu Československých fašistů dlouho stranou. […] Jak píše slovenský historik Anton Hruboň, počet členů hnutí na Slovensku však osciloval jen někde okolo 500 členů, přičemž nejsilnější enkláva se zformovala v Bratislavě pod vedením bratrů Valeriánů (Valeriánovci). Neznamenalo to však, že by pochod na Řím slovenskou část republiky nezasáhl. Naopak, jako jeho přímý důsledek vznikla 19. listopadu 1922 ve slovenském městečku Lučenec Strana národních fascistů. Hnutí založil a vedl slovenský advokát, politik a předseda lučenecké Matice slovenské Ľudovít Bazovský. Strana měla údajně pobočky v Bratislavě, Trenčíně, Ružomberoku, Turčianském Svätém Martinu a v Košicích, ale byla tak bezvýznamná, že si nezaslouží víc než krátkou zmínku. Moc pozornosti jí ve své zprávě nevěnovaly ani policejní orgány a další informace o ní se nenacházejí ani v archivech. Známe však osud Bazovského, který zanedlouho přesedlal ze slovenského nacionalismu na maďarský, vstoupil do maďarské Strany nezávislosti a požadoval revizi Trianonské smlouvy a připojení Slovenska k Maďarsku.
Na Mussoliniho hnutí a pochod na Řím se přímo odvolávali i příslušníci první slovenské skutečně fašistické organizace, Rodobrany. Původně vznikla jako odnož Slovenské ľudové strany (SĽS) a měla plnit funkci pořádkové služby na jejích shromážděních. Nominálně byla pod kontrolou SĽS, která schválila návrh na její vytvoření v lednu 1923, přičemž dokumenty podepsal Andrej Hlinka. Zanedlouho ale začalo být zřejmé, že pod vlivem ideového a duchovního vůdce Vojtěcha Tuky se její ambice nenasytí jen hlídáním politických mítinků. […]
Členové Rodobrany trénovali boj, pochodovali v černých košilích (se stříbrným rovnoramenným dvojkřížem na levé kapse), zdravili se zdviženou pravicí, neustále kritizovali demokratické zřízení Československa a provolávali slávu Mussolinimu. Navzdory tomu, že se otevřeně hlásili k ideám italského fašismu, záhy se svým vyhroceným rasismem a antisemitismem ideologicky přiklonili spíše k nacismu. Rodobrana si vypracovala i vlastní ideologii, protknutou nevyhnutelnou očistou slovenského národa a slovenské krve od nepřátel, přičemž v očiste treba postupovať odhodlane a bezohľadne. Nie len ústami, ale hlavne skutkami. Musíme národ očistiť od korupcie, osobničkárstva, pažravosti. Spása národa je v mravnom obrodení!
V srpnu 1923 byla Rodobrana poprvé úředně zakázána, nadále fungovala ilegálně, dokud nedošlo v roce 1926 k jejímu obnovení. Ve stejném roce začala vydávat i vlastní časopis, nazvaný ne příliš kreativně Rodobrana. Na vrcholu sil disponovalo hnutí dle odhadů (pravděpodobně značně nadnesených) padesáti tisíci členy. V roce 1929 byla v souvislosti s aférou, během níž byl Tuka odsouzen za vlastizradu a špionáž ve prospěch Maďarska na patnáct let vězení, definitivně rozpuštěna. Zdá se, že od slovenského nacionalismu k tomu maďarskému nebylo v tomto období příliš daleko. Rodobrana se poté stala základem pozdějších Hlinkových gard, polovojenské zločinecké organizace, jež se během druhé světové války aktivně podílela na perzekuci Čechů, Židů, Romů a politické opozice.
ITALSKÁ STOPA V NOF
Ozvěny pochodu na Řím se v Československu ozývaly ještě dlouho. Českoslovenští fašisté se stali jedním ze základních pilířů nově vznikající Národní obce fašistické (NOF). Ta sice vznikla v březnu 1926 především z domácích pohnutek (politické rozpory po volbách v listopadu 1925, a hlavně strach z bezprecedentního nárůstu vlivu komunistů, kteří skončili ve volbách druzí), inspirace italským fašismem je však nesporná. Dějiny NOF v prvních letech jsou dějinami rychle rostoucího a nebezpečně sílícího hnutí. Nervozita z narůstající síly fašistů vyvrcholila těsně před 8. všesokolským sletem mezi 5. a 6. červencem 1926. Policie před konáním sjezdu zachytila (ničím jiným nepodložené) zprávy o tom, že fašisté chystají na sjezdu svou obdobu pochodu na Řím a převzetí moci v zemi. […]
Zřejmě nejviditelnější je inspirace italským fašismem ve snaze prosadit korporativní systém – v českém kontextu označovaný jako stavovský stát. Myšlenky korporatismu byly v českém (a slovenském) prostředí známé dlouho před nástupem fašismu, především díky katolickým intelektuálům, kteří je prosazovali. V Mussoliniho Itálii se vláda snažila získat si přízeň silné katolické církve právě i prosazováním této ideje. Mezi fašistickým modelem korporatismu, který usiloval o státní kontrolu hospodářství „shora dolů“, a korporatismem římskokatolické církve, který upřednostňoval model dobrovolné spolupráce rodin a zaměstnaneckých skupin organizované „zdola nahoru“, však byl zásadní rozdíl.
Čeští fašisté si ovšem tento rozdíl mezi přístupem katolické církve a Mussoliniho snahami o totalitní ovládnutí společnosti příliš neuvědomovali. Hlavním úkolem bylo překonání třídní společnosti, jehož mělo být dosaženo návratem k funkčnímu stavovskému státu. Významný ideolog českého fašismu, Jan Scheinost, původně katolický intelektuál a novinář, veřejně hlásal svůj obdiv k fašismu dlouho před vstupem do NOF a stal se jedním z hlavních propagátorů ideje stavovského státu. Ve fašistickém týdeníku Stěžeň, jehož byl šéfredaktorem, se poměrně často zamýšlel nad možnostmi stavovského státu, který považoval za třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem. Stavovský stát podle něho není třeba zříditi z módy, ale z potřeby. Poměry jsou takové, že je nutno, aby kontrola veřejných peněz, hospodářského zákonodárství a státní správy byla dána do rukou stavům, a nikoli demokratickým stranám, které se podle obecné zkušenosti neosvědčily. […]
Inspirace italským fašismem však měla v československém prostředí své limity. Národní obec fašistická, jako silně antiněmecké hnutí, nikdy nepřešla k nacismu a zůstala na proitalské pozici – a to navzdory italské revizionistické zahraniční politice namířené proti versailleskému systému a Malé dohodě. Hnutí se stalo i členem mezinárodní fašistické internacionály CAUR (Comitati d’Azione per l’Universalita di Roma; Akční výbory pro univerzálnost Říma) a Gajda se zúčastnil sjezdu v Montreaux (1934), kde dostal od Mussoliniho propagandistů rady, jak postupovat během volební kampaně. […]
Je však zřejmé, že jen málokdo, pokud vůbec někdo, z vedení hnutí uměl italsky a rozuměl tomu, o čem ve skutečnosti italský fašismus je. Mnoho informací, které zpočátku příslušníci hnutí měli k dispozici, pocházelo pravděpodobně z italské propagandy a od akademického malíře Aloise Zabloudila, […].
Národní obec fašistická se italským fašismem výrazně inspirovala ve své propagandě, názvu i v podobě uniforem. Převzala také symboliku (fasces) i velkou část fašistické ideologie, avšak od komplexního chápání italského fašismu byla daleko. To, o čem čeští fašisté tvrdili, že Mussolini a italští fašisté chtějí a prosazují (například věřili, že Itálie je příkladný katolický stát, jaký chtěli zavést i v Československu), byly často spíše jejich vlastní projekce a důsledky sebeklamu. Tak jako jinde v Evropě i pro Československo platilo, že charakter a chování fašistických hnutí v různých zemích bylo silně, ale selektivně ovlivněno jejich vlastní interpretací italské (a německé) reality. Pochod na Řím tak sice českou krajní pravici výrazně zasáhl, na československou politiku jako takovou však měl nakonec jen malý vliv.