Kvůli ruské invazi na Ukrajinu většina zemí, které se účastnily druhé světové války, omezila oslavy 77. výročí Dne vítězství. Litva, Moldavsko, Estonsko a německé Dolní Sasko zakázaly vyvěšování stužek svatého Jiří, Izrael zrušil vojenské přehlídky. Naproti tomu ruská státní moc zorganizovala velkou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, na niž nebyli pozváni žádní zahraniční představitelé. Nezávislý zpravodajský server Meduza se zeptal historiků, politologa, sociologa a filozofa, jak a kým je utvářen postoj Rusů k Velké vlastenecké válce a jak se může změnit v důsledku války na Ukrajině.
Postoj k válce závisí na tom, jak čerstvá je skutečná zkušenost, kterou s ní má stát a jeho občané. Pokud se tato zkušenost odehrála někde v minulosti, třeba i před patnácti dvaceti lety, bude to už docela mytologizovaný obraz. O mýtu nemluvím jako o něčem pejorativním, ale jako o skutečnosti, která je oddělena od našeho smyslového světa. Může být důležitá, ale empiricky ji neověříme – a ani to není potřeba.
Dokonce i v dnešních státech s jejich masovými armádami se s válkou bezprostředně setkala menšina lidí a jen tato menšina má skutečnou reflexi války. Proto se do popředí dostávají mytologizovaná vyprávění: Stojí proti nám více či méně jednoznačné zlo, trpíme, ale nakonec zvítězíme. Válka se stává běžným příběhem z mýtu o předcích, kteří nám za cenu strádání zajišťují světlou budoucnost.
Myslím, že v současnosti se ve vnímání Velké vlastenecké války oproti předchozím letům mnoho nezměnilo. Pro Rusko je to od počátku roku 2000 v podstatě hlavní historický narativ. Jde o zobecněný obraz války: od útrap prvních let přes porážky, zlomový okamžik války až po vítězství. Vykupitelské vyprávění, které je velmi abstraktní a oproštěné od všeho nepříjemného. Tyto věci se nezmění rychle – rozhodně ne za pár měsíců.
Jiná věc je, co se s tímto obrazem bude dít dál: je tu potenciál k přehodnocení – a to nejen ze strany odborníků. Jediným materiálem pro srovnání jsou předchozí významné vojenské konflikty, do kterých se ruská společnost zapojila. Samozřejmě nemluvíme o ozbrojeném konfliktu v Jižní Osetii v roce 2008, ale o první a druhé čečenské válce, které byly dostatečně dlouhé a vyvolaly ve společnosti adekvátní ohlas.
V té době podle mého názoru k výraznému přehodnocení Velké vlastenecké války nedošlo. V očích veřejnosti se jednalo o konflikty, u nichž nebylo zcela jasné, proč probíhají. Existoval sice jistý narativ boje proti terorismu, ale ten bylo sotva možné vztáhnout na Velkou vlasteneckou válku. Tyto války přesně ukázaly (a ukáže to i dnešní válečný konflikt), že válka, bez ohledu na motivaci a cíle, je vždy velmi tvrdý a bolestivý proces. Ničeho nelze dosáhnout snadno.
Jak velmi výstižně prohlásil Carl von Clausewitz, jakákoli činnost, která se v běžném životě zdá být obvyklá, snadná a automaticky úspěšná, se ve válce ukáže jako těžká zkouška. Protože do válek je zapojeno mnoho lidí, je nedostatek informací, hrozí neustálé nebezpečí, i ten nejběžnější přesun vojáků znamená těžkou zkouškou schopností a vůle těch, kteří podnik řídí.
V tomto smyslu mění současný vojenský konflikt vnímání toho, jak se válka odehrává: nejsou to jen červené a modré šipky pohybující se po mapě, nejsou to jen hezká videa tanků v televizi, které jedou někam za obzor. Je to náročný a vyčerpávající proces. Po celé týdny a měsíce probíhají intenzivní boje bez zjevné převahy jedné či druhé strany. V tomto smyslu mohou současné události donutit společnost zpětně přehodnotit velmi mnohé z Velké vlastenecké války.
Možná, že jednou z klíčových změn bude, že masy lidí buď přestanou Velkou vlasteneckou válku vyčleňovat jako samostatnou válku, nebo tak budou činit reflexivněji. Protože pro zbytek světa není žádnou novinkou, že druhá světová válka začíná 1. září 1939 a válka na východní frontě je jen jednou z jejích součástí. V sovětském a ruském narativu však válka začíná 22. června 1941. A pokud ji chápeme takto izolovaně, jsou nepochopitelné i ty nejzákladnější věci: například proč vojska Rudé armády stála podél západní hranice v tak nevýhodné konfiguraci, bez opevnění. Ve stejném smyslu je současná fáze konfliktu na Ukrajině nevysvětlitelná bez zohlednění událostí z roku 2014, anexe Krymu a vypuknutí války v Donbasu. Tyto věci například vysvětlují, co se změnilo v ukrajinské armádě, proč už vůbec není taková, jakou si ji všichni představovali.
Myslím, že uměle omezený narativ o Velké vlastenecké válce se buď změní, nebo alespoň projde zatěžkávací zkouškou. Přinejmenším představa, že jí nic nepředcházelo, nic ji neovlivnilo a že šlo o úzce vymezenou konfrontaci mezi Sověty a nacisty. Lidé pochopí, že kontext je nejen důležitý, ale že určuje to, co vidíme v každé izolované časové jednotce. Bez kontextu není možné situaci pochopit, ale v kontextu už situace nevypadá tak fascinující a inspirující. Je pak ale otázkou, zda někdo bude chtít pochopit, co se děje.
Když mluvíme o sjednocení lidí Dnem vítězství, myslím, že dokonce ani za Brežněva to nebylo tak jednoznačné. Film Běloruské nádraží ukazuje, koho tato data spojují – hlavní hrdiny a diváka, který s nimi soucítí. Film ale zároveň ukazuje propast mezi nimi a těmi, kteří nebojovali, kteří si žili své životy a nesnažili se skutečně pochopit frontové vojáky, ale ani staré lidi.
V tomto smyslu platí, že čím méně zbývá skutečných účastníků války, tím snadněji se mluví o dni, který obecně spojuje všechny obyvatele země, a narativ se libovolně mění. Čas smyje z dějin války nepříjemné detaily. Předvídat, kdy zmizí skutečná vzpomínka na válku, je velmi obtížné. Myslím, že je šance, že ruská invaze na Ukrajinu a potíže s jejím pochopením vyvolají u veřejnosti hlubší zájem o studium druhé světové války. Skutečná historie této války je složitá. Je třeba mimořádného úsilí, abyste ji pochopili a po jejím pochopení zaujali nějaké stanovisko.
Sjednotit se pomocí složité a kontroverzní události je velmi obtížné. Jedním z nejdůležitějších filmů o Velké vlastenecké válce je podle mého názoru Jdi a dívej se (rež. Elem Klimov, 1985), avšak ten lze velmi stěží použít pro duchovní povznesení občanů. Ve filmu je vyjádřeno několik postojů k válce: pro hlavního hrdinu je to dobrodružství, pro jeho matku smrtelná hrůza, pro partyzány nutné zlo; a není jasné, se kterou postavou může společnost solidarizovat a ztotožnit se s ní. Všechno je složitější než „naši versus oni“. Možná se tyto procesy vzájemně vylučují: buď společnost získá skutečnou představu o minulosti v celé její složitosti, nebo se rozhodne soustředit se na pohodlný soubor obrazů. Těžko mohu předpovídat vývoj společnosti, ale jsem pro to, aby minulost v masovém vědomí byla očištěna od zkreslení a zjednodušení. Chtěl bych, aby lidé měli odvahu dívat se na minulost tak, jak se na ni dívají profesionální historici. Bez toho společnost nemůže dozrát.
Překlad Jitka Komendová
Zdroj: https://meduza.io/feature/2022/05/08/kak-menyaets-otnoshenie-rossiyan-k-velikoy-otechestvennoy-voyne-iz-za-voyny-v-ukraine