Kvůli ruské invazi na Ukrajinu většina zemí, které se účastnily druhé světové války, omezila oslavy 77. výročí Dne vítězství. Litva, Moldavsko, Estonsko a německé Dolní Sasko zakázaly vyvěšování stužek svatého Jiří, Izrael zrušil vojenské přehlídky. Naproti tomu ruská státní moc zorganizovala velkou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, na niž nebyli pozváni žádní zahraniční představitelé. Nezávislý zpravodajský server Meduza se zeptal historiků, politologa, sociologa a filozofa, jak a kým je utvářen postoj Rusů k Velké vlastenecké válce a jak se může změnit v důsledku války na Ukrajině.
V porovnání s dobou, kdy jsem byl školák, je rozdíl v postoji k válce značný. Nejdůležitějším specifikem sedmdesátých až devadesátých let byla přítomnost obrovského počtu živých, aktivních, promlouvajících účastníků války.
Když jsem chodil do školy, účastníci Velké vlastenecké války ještě zdaleka nebyli staří lidé. Byly jich desítky milionů, a právě oni formovali postoj společnosti k válce. Stát, který se snažil realizovat své plány ohledně historické paměti, musel stále brát v úvahu přítomnost desítek milionů nositelů živé paměti na válku ve společnosti. Například moje babička byla armádní důstojnicí a bojovala nejen s Němci, ale také se západoukrajinskými partyzány. Přesto nikdy necítila nenávist vůči Západu, Němcům ani západním Ukrajincům. To vše pro ni totiž nebyla žádná abstrakce. Stát ve své snaze vytvořit vlastní narativ o vítězství se nevyhnutelně na pamětníky vrhl.
V éře Vladimira Putina tito lidé začali umírat, a proto vláda získala možnost konečně se zmocnit něčeho, co se ani za sovětské éry nepodařilo. Prakticky si monopolizovala příběh války a začala jej využívat ve svůj prospěch. Zájmy autoritářské moci jsou jasné: na rozdíl od konkurenční volené moci má vždy deficit legitimity, který je třeba nahradit něčím jiným. Ruská státní moc k tomu použila ve 21. století narativ o vítězství, který účastníci války již nemohli zpochybnit.
O lidech, kteří nyní žijí, nemůžeme mluvit jako o nedělitelném celku. Každý má i dnes jiné názory, včetně těch na válku. Je však zřejmé, v čem spočívá hlavní odlišnost paměti na vítězství v sedmdesátých a osmdesátých letech, která začala měnit svůj charakter v devadesátých letech a definitivně se změnila v novém století. V poválečném Sovětském svazu to byla paměť vítězného lidu na jeho vlastní vítězství. Proto v této paměti neexistovaly žádné komplexy méněcennosti ani „výmarské syndromy“.
Od devadesátých let 20. století se u Rusů začal rozvíjet poraženecký komplex. Nositelem paměti na vítězství ve Velké vlastenecké válce se tak stal lid, který se cítil poražen, ne-li přímo okupován (v případě těch vrstev obyvatelstva, které měly pocit, že jim byl ruský kapitalismus, a dokonce i ruská moc, včetně té současné, vnuceny „světovými zákulisními silami“). Vzniklo napětí, které dříve neexistovalo, ačkoli se už na konci sovětské éry říkalo: „Proč my, vítězové, žijeme hůř než poražení?“
Ve druhém období vlády Vladimira Putina, tedy po roce 2012, se definitivně zformoval pohled na vítězství jakoby zdola. Konfrontace se Západem tehdy vyžadovala ospravedlnění, a byla proto postavena na dvou základech. Na jedné straně na naší „nespravedlivé prohře“ ve studené válce a na straně druhé na našem „spravedlivém vítězství“ ve druhé světové válce. Navíc Západ údajně nechce uznat naši roli ve vítězství na Západě. Objevuje se rétorika „urazili nás, zničili nás, uvrhli nás do chudoby a zaostalosti a neuznávají náš podíl na velkém vítězství“. Na základě toho se začal formovat nový postoj Rusů k vítězství, který se stává méně triumfalistickým či humanistickým a více revanšistickým. Protože když už nejsme vítězové, ale poražení, podvedení vítězové, je třeba si vítězství, které nám sebrali, vydobýt zpět. Vítězství přestalo být vnímáno ve smyslu konce války a Den vítězství se již neslavil jako první den věčného, konečného míru. Stále víc byl prožíván jako den oslav jakéhosi budoucího vítězství, svého druhu „budoucnosti v minulosti“.
Na sociálních sítích jsem na Den vítězství rád zveřejňoval fotografii své babičky na schodišti vídeňského parlamentu (tehdy to ještě nebyl parlament, ale budova Říšské rady), kde stála v černých, téměř večerních šatech a střevíčkách s vysokými podpatky. Všichni její kolegové, ženy i muži, byli v uniformách, ale ona se už převlékla. Den vítězství spočíval právě v tom, že jste mohli svléknout vojenskou uniformu a konečně si obléknout šaty Chanel a boty na podpatku. Pro člověka v roce 2000 Den vítězství znamenal to, že musí svléknout civilní oblečení a vzít si na sebe vojenskou uniformu. Proč? Protože už nejsme vítězové, ale poražení. A protože jsme bývalí vítězové, a ne ti současní – co jiného nám zbývá? Musíme si obléct uniformu a jít bojovat za naše vítězství. Zpočátku se tak dělo v karnevalové, teatrální podobě, ale nyní se s tím setkáváme i v realitě. První den míru, den bez války, se změnil v den oslav války. Den Níké a Démétér se stal dnem Áreta, Marta.
Jak oslavit Den vítězství, když už ho z velké části opakujeme, nejen „můžeme opakovat“? Neměli bychom mluvit ani tak o změně postoje Rusů k 9. květnu, jako o změně postoje Ukrajinců a Evropanů. Jeden z diplomatických postojů Ruska, a to poměrně silný, ve vztahu k Evropě, a dokonce i k Ukrajině byl založen na principu „nedostatečné vděčnosti“. Ve druhé světové válce jsme utrpěli největší lidské a materiální ztráty, osvobodili jsme se od absolutního zla a zároveň jsme pomohli osvobodit většinu Evropy. Druhá fronta by sama o sobě jen stěží dokázala osvobodit západní Evropu, kdyby Německo nebylo poraženo na Východě. Je zřejmé, že Evropané měli být sovětskému Rusku a jeho nástupci vděční. Většina Ukrajiny bojovala jako součást SSSR, byla to významná část země, která porazila nacistické Německo a utrpěla obrovské ztráty.
Mluvilo se o tom, že „nám nejsou dostatečně vděční“. Evropě skutečně bylo nepříjemné cítit vděk poněkud autoritářské zemi, která není tak úplně „naše“. Koneckonců německý totalitarismus byl poražen jiným totalitarismem, zabaleným do humánnějších hesel, ale často s neméně brutálními praktikami. Byla studená válka a lidé na druhé straně železné opony museli děkovat za svou svobodu a prosperitu nepříteli, což je dost schizofrenní. V průběhu desetiletí studené války se tak paměť Západoevropanů a Američanů na klíčovou roli SSSR v porážce nacistického Německa skutečně otupila. Právě tak se v Sovětském svazu zastírala paměť na pomoc Američanů a Britů na druhé frontě.
Rusko tedy hovořilo se Západem o tom, že si dostatečně nepamatuje roli SSSR, a tento rozhovor vyvolal v Evropanech pocit vnitřního diskomfortu. Invaze na Ukrajinu Evropu tohoto diskomfortu zbavila. Evropané už zase nemají povinnost být vděční sovětské armádě, protože její činy byly v masovém povědomí překryty současnými činy ruské armády. Namísto toho, aby se v Evropě obnovila pozitivní paměť na válku a na roli sovětských občanů v ní, invaze na Ukrajinu tuto paměť úplně zmařila. U těch, kteří nechtějí vzpomínat na roli SSSR ve válce, natrvalo, a u těch, kteří se této paměti nebrání, na velmi dlouho. Výsledek je tedy přesně opačný.
A totéž platí pro Ukrajinu. Invaze začala myšlenkou, že „oni tam přepisují naši společnou paměť na válku, boří naše pomníky, mažou jména našich maršálů, a my sem přijedeme na tancích a obnovíme naši společnou paměť“. Opět vidíme zcela opačný efekt. Žádná společná paměť obnovena nebude. Možná bude shora zavedena v částech Ukrajiny obsazených ruskými vojsky, pokud se tam udrží. Ale jen u některých skupin obyvatelstva, a rozhodně ne u mladých lidí.
Rovněž v samotném Rusku vzniká jistá ambivalence. Přání státní moci je jasné: spojit obě války do jedné, vyvolat dojem „pokračování války“, pokračování sovětské války už ani ne tak proti Ukrajině, ale proti Evropě, které se zmocnili nacisté. Celé je to poněkud přitažené za vlasy a je jasné, že „umělé“ v kombinaci s „přirozeným“ kazí kvalitu toho druhého. A čím více se oficiální mluvčí a „informační žoldáci“ snaží spojit dvě války v jednu, dvě vítězství – z nichž druhé ještě neexistuje a není jasné, zda a kdy nastane – v jedno, tím více se zhoršuje kvalita celého komplexu paměti na válku a vítězství.
I když si myslím, že i dnes většina ruských občanů stále rozlišuje mezi Velkou vlasteneckou válkou, která se odehrála na jejich půdě s velmi brutálním dobyvatelem a o jejíž spravedlivosti nebylo pochyb, a současnou válkou, o jejíž oprávněnosti by člověk sám sebe rád přesvědčil, aby se zbavil pocitu diskomfortu. Rozdíl ale cítí všichni.
Na jedné straně se paměť na vítězství ve Velké vlastenecké válce skutečně dostala do stínu současných událostí. Ale na stranu druhou si myslím, že až pominou nynější události, obnoví se i kvalita paměti na válku. Po odchodu současných představitelů, po změně paradigmatu ve vnímání Ruska doma i na mezinárodní scéně bude opět možné oddělit události poloviny 20. století od událostí počátku třetí dekády 21. století.
Ruské inteligenci samozřejmě uzurpace oslav Dne vítězství státem vždy trochu vadila, protože trvale cítila nedůvěru ke státu, který nerealizuje její ideály. Myslím, že letos je pro ruskojazyčného intelektuála slavit Den vítězství obzvlášť těžké. Nikoliv proto, že by zpochybňoval samotnou válku proti nacismu a vítězství nad ním. Je to spíše vyhrocená forma neochoty účastnit se oslav, které si uzurpoval a zneužil ruský stát.
Pro masu občanů se ale nic nezmění, protože oni tuto válku skutečně vnímají jako „pokračování války“, jako vítězství Ruska nad někým a něčím, co ho urazilo. Jak se to nazve, je jedno, nejjednodušší je nazvat to nacisty. Pro inteligenci to však je těžký okamžik. Pro intelektuály je to stejně obtížné jako pro racionálně uvažující křesťany, kteří pochybují o oficiálních prohlášeních svých arcipastýřů. Je těžké slavit Vzkříšení a život, když všude kolem je zkáza a smrt. Přesto se Velikonoce slavily. A stejně tak se slavil i Den vítězství.
Z ruštiny přeložila Jitka Komendová