Rusko bylo a zůstává po celé moderní dějiny militaristickou velmocí. Agresivní politice ruského státu se již více než sto let snaží vzdorovat pacifistické hnutí, jež se hluboce proměňovalo v souladu s celkovými transformacemi společnosti a kulturní atmosférou, ale jeho cíl zůstává stále stejný: zbavit lidskou společnost utrpení plynoucího z válek a násilí. Nakolik jim je ochotná naslouchat většinová společnost?
Kořeny ruského pacifismu sahají do konce 19. století a jsou spjaty především s osobností Lva Nikolajeviče Tolstého a hnutím tolstojovců. Kdo jsou ruští tolstojovci? Jaké měli záměry a jakým způsobem šířili své ideje?
Pokud budeme pacifismus chápat v širším slova smyslu, tedy jako hnutí vystupující nejen proti válce, ale proti jakémukoli násilí, pak jsou jeho počátky skutečně spjaty s tolstojovci. Jejich hnutí bylo radikální, revoluční a usilovalo o principiální transformaci celé společnosti pokojnou, nenásilnou cestou, skrze proměnu člověka a jeho hodnot. Za konečný cíl svého úsilí tolstojovci pokládali celosvětovou revoluci bratrství. Navzdory rozšířené představě se tolstojovství nezakládá na nějakém uceleném komplexu idejí převzatých od L. N. Tolstého. Sami pro sebe preferovali označení svobodní křesťané nebo osoby se svobodným náboženským světonázorem. Tím nejdůležitějším pro ně bylo sebedefinování prostřednictvím pojmu svobody, idea svědomí jako hlasu božího, který musí stát nad všemi „vnějšími“ autoritami, a také odmítání násilí na duchu i těle člověka.
Hlavní oblastí činnosti tolstojovských pacifistů se stala obrana svobody svědomí a pomoc těm, kdo odmítali vojenskou službu. Součástí jejich aktivit byl boj proti militarismu, úsilí o sociální smír, výchova dětí v duchu nenásilí, kritika „kasárenské“ religiozity, „patriotismu“ a nacionalismu, protest proti rozdělení lidí státními hranicemi a v neposlední řadě vegetariánství. […]
Kromě tolstojovců patřili k radikálně-pacifistickému hnutí také sektáři a jiní bohohledači z řad inteligence i obyčejných lidí, dále představitelé anarchistického, socialistického, vegetariánského či esperantistického hnutí. Při hledání nových, pokojných forem protestu se tolstojovci orientovali především na tradice lidového křesťanství, z nějž převzali praxi „odmítnutí“ spolupráce se společností, a kladli si za cíl proměnit „zbraně slabých“, svou podstatou eskapistické metody pasivního odporu v efektivní, eticky promyšlené metody protestu.
Jak tolstojovci reagovali na první světovou válku a únorovou revoluci?
Na počátku první světové války představovali v podstatě jedinou společenskou sílu, která nepodlehla patriotickým náladám a principiálně odmítla válku. Vypracovali řadu protiválečných proklamací, za což byli v roce 1916 pozatýkáni a souzeni. Osvobozující rozsudek byl ale znamením, že se pacifistickým hodnotám nakonec podařilo prosadit ve veřejném mínění.
Po únorové revoluci bylo hnutí nakrátko legalizováno. V létě 1917 byla založena Společnost pravé svobody na památku Lva Nikolajeviče Tolstého. Jejím hlavním cílem bylo cestou mravního sebezdokonalování dosáhnout přeměny společnosti založené na státním násilí v bezstátní společenství, v němž by bylo možné realizovat úplnou svobodu ve všech otázkách víry a života. […]
Ve stejném období se v Ruském impériu zformovalo esperantistické hnutí, které bylo rovněž úzce spjato s myšlenkami pacifismu. Jaký byl vztah mezi esperantisty a tolstojovci?
Pacifisty a esperantisty spojovala touha překonat hranice států a vytvořit celosvětové bratrství národů. Vynikající práce Ulricha Linse Nebezpečný jazyk (La danĝera lingvo, 1988) uvádí, že Tolstoj podporoval nový jazyk již v roce 1889 a o něco později byly navázány styky mezi tolstojovci a esperantisty. V roce 1895 se v časopise Esperantisto objevil sloupek, který popularizoval Tolstého myšlenky, a začala spolupráce mezi nakladatelstvími Posrednik a Esperantisto. Kvůli cenzurním omezením však časopis brzy zanikl a esperantisté se následně snažili od příliš radikálního tolstojovství oddělit. […]
Jaký byl osud ruských pacifistů po Říjnové revoluci?
Tolstojovci byli zpočátku připraveni spolupracovat s bolševiky. Vnímali samy sebe jako účastníky pokojné duchovní revoluce, která podle nich probíhala v Rusku souběžně s bolševickou revolucí, a doufali, že se jim podaří ovlivnit „násilné revolucionáře“, aby se zřekli násilí a posunuli ruskou revoluci směrem k pacifismu.
V prvních letech po Říjnové revoluci tolstojovci vyvíjeli velkou osvětovou činnost: veřejné přednášky, kurzy a tolstojovské kroužky byly velmi populární. Aktivně se také zasazovali o obhajobu osob, které odmítaly vojenskou službu z důvodu svědomí. Za tímto účelem založili Sjednocenou radu náboženských obcí a skupin (OSROG), mezikonfesijní organizaci, v níž zasedali zástupci náboženských skupin nakloněných pacifismu. V letech 1918–1919 vznikl v sovětském Rusku právní rámec, který dokonce umožňoval úplné osvobození od vojenské služby na základě soudního rozhodnutí. Na formulaci této legislativy se významně podílel OSROG. Velmi brzy však byl zlikvidován a právní předpisy týkající se odmítnutí vojenské služby byly postupně zrušeny.
Koncem dvacátých let ztratili tolstojovci takřka veškeré možnosti účasti na veřejném životě země. Své kontakty omezili na několik neformálních kroužků a samizdatové pololegální věstníky, které šířili mezi názorově blízkými lidmi. V těchto samizdatech lze nalézt velmi odvážnou kritiku sovětské moci, a zejména násilné kolektivizace. Až do počátku třicátých let udržovalo hnutí kontakty s podobně smýšlejícími lidmi ze zahraničí, dopisovali si s tolstojovci v emigraci, Romainem Rollandem, Gándhím, Internacionálou odpůrců války a Mezinárodním společenstvím smíření.
Na konci dvacátých a ve třicátých letech 20. století bylo mnoho aktivních představitelů „svobodného náboženského hnutí“ vystaveno perzekucím. Poslední tolstojovské komunity byly zničeny v letech Velkého teroru.
Rozvíjelo se pacifistické hnutí v první třetině 20. století i v Československu? Existovaly mezi ruskými a českými pacifisty ideologické, nebo dokonce osobní vazby?
Tolstoj a pacifisté si oblíbili knihu Síť víry Petra Chelčického, ale o vazbách mezi ruskými a českými pacifisty před rokem 1920 nejsou známé žádné prameny. Díky historikovi Vojtěchu Píchovi jsem se ale dozvěděla o spolupráci Valentina Bulgakova, posledního sekretáře Tolstého a aktivního člena pacifistického hnutí, s československými pacifisty. Poté co sovětská vláda přinutila Bulgakova v roce 1923 k emigraci, usadil se v Praze a stal se zakladatelem a ředitelem Ruského kulturně-historického muzea na Zbraslavi. Aktivně se podílel na organizování mezinárodního hnutí pacifistů a křesťanských socialistů a v roce 1926 spolu s československým náboženským a sociálním aktivistou Přemyslem Pittrem vystoupil s iniciativou vytvoření Mezinárodního hnutí za křesťanský komunismus. […]
Jakou roli sehrálo v dějinách ruského pacifismu oficiální sovětské mírové hnutí?
Oficiální mírové hnutí v SSSR bylo v podstatě falešné, zástupné. Sovětský výbor na obranu míru (SKZM) a mnoho dalších sovětských „veřejných“ organizací byly vytvořeny shora. Vedení využívalo touhy obyčejných sovětských lidí po míru a protiválečných nálad k propagandě. Až do poloviny osmdesátých let byl pojem pacifismus v SSSR vnímán negativně. Spontánní rehabilitace pacifismu ve společnosti začala v brežněvovském období navzdory ideologickým směrnicím nejprve v prostředí kontrakulturní mládeže (existoval dokonce takový fenomén jako hippie tolstojovci) a později mezi vědci, tvůrčí inteligencí, disidenty a představiteli náboženského disentu.
Oficiální míroví aktivisté těmto procesům zpočátku bránili a poté se je snažili dostat pod svou kontrolu. Kolem roku 1987 se sovětští propagandisté začali zmocňovat agendy nezávislého mírového hnutí a jeho zahraničních kontaktů. Vznikla řada mírových skupin, které se pouze vydávaly za občanské organizace, ale ve skutečnosti se jednalo o společnosti typu GONGO. Velká část účastníků nezávislého mírového hnutí v SSSR byla touto činností rozčarována a buď se z veřejného prostoru zcela stáhla, anebo přešla do jiných oblastí.
Přesto se nemohu nezmínit o pozitivních aspektech Sovětského výboru na obranu míru, které jsou patrné právě nyní, v době masového militaristického šílenství v Rusku. Propagandistická fixace na obranu míru vedla k tomu, že se jako kulturní norma prosadila mírumilovnost a odpor k válce. Znemožnila rétoriku vojenských, natož jaderných hrozeb, což mělo pravděpodobně pozitivní vliv na rovnováhu mezi „holubicemi“ a „jestřáby“ v sovětské politické elitě a sehrálo svou roli při vzniku Gorbačovova nového politického myšlení.
Jak vzniklo disidentské pacifistické hnutí a čím se zabývalo?
Disidentům a disidentkám šedesátých a sedmdesátých let byly otázky míru a nenásilí v zásadě lhostejné. Úvahy A. D. Sacharova a A. I. Solženicyna o míru se šířily jen v úzkém intelektuálním prostředí a nikdo se nepokusil učinit z nich platformu pro rozvoj společenského hnutí. […]
V sedmdesátých letech a na počátku osmdesátých let se v SSSR konaly pouze ojedinělé veřejné akce pacifistického charakteru. Šlo především o pokojné demonstrace sovětských hippies, ale ani oni si nekladli za cíl vytvořit společenské hnutí. Protesty proti vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu byly vzácné a měly neorganizovanou podobu.
Mírové hnutí zdola v SSSR vzniklo v roce 1982, když byly vytvořeny skupiny Za důvěru mezi SSSR a USA (tzv. Skupina důvěry, později Skupina důvěry mezi Východem a Západem) a Svobodná iniciativa. Skupina důvěry, která vznikla v Moskvě a měla několik poboček v regionech, hodlala bojovat proti hrozbě jaderné války formou „lidové diplomacie“, tedy kontaktů mezi obyčejnými lidmi z obou bloků bez prostřednictví vlád. Nejednalo se pouze o nečekaně hlasitou veřejnou proklamaci úsilí o otevřenost sovětské společnosti. Členové Skupiny byli přesvědčeni, že zahraniční politika státu musí být kontrolována veřejností, jejímž posláním je „polidštění“ mezinárodních vztahů. Trvali na svém právu jednat veřejně a nezávisle na státu. Samozřejmě od prvních dnů existence této skupiny začala perzekuce ze strany KGB a kampaň za její diskreditaci vedená propagandistickými orgány, a zejména Sovětským výborem na obranu míru, pro který vznik nezávislého hnutí znamenal skutečnou výzvu.
Sovětské nezávislé mírové hnutí mělo složitou, paradoxní sociální základnu, tvořenou zástupci velmi odlišných sociokulturních skupin, z oficiálního pohledu zjevně marginálních. Byli zde odmítači vojenské služby, vědci, parapsychologové, hippies, umělci, invalidé, zástupci pronásledovaných náboženských skupin, obecně humanisté a různí dobrodruzi, ale všechny tyto lidi spojovaly hodnoty otevřené společnosti, míru a nenásilí – víra, že lidské úsilí není marné a může změnit dějiny k lepšímu.
Skupinu velmi rychle našli zahraniční pacifisté. Komunikace s nimi pomohla členům Skupiny důvěry osvojit si evropský jazyk protestu, rozšířila jejich program, naučila je metodám nenásilného boje a adekvátnímu vedení pouličních akcí, kterých se členové skupiny účastnili již dlouho před začátkem perestrojky. […]
Téměř současně se Skupinou důvěry se v Moskvě v roce 1982 objevila druhá nezávislá mírová skupina, Svobodná iniciativa, kterou tvořili pouze hippies. Bylo to velmi zvláštní uskupení, vytvořené dvěma přáteli, Jurijem Popovem, přezdívaným Diverzant, a Sergejem Trojanským, spíše jakýsi sen nebo hra na sociální aktivismus, který v podmínkách sovětské reality nebylo možné uskutečnit. Jejich první proklamace nesla název Výzva mladé Americe a vycházela z myšlenky, že je nezbytné nejprve vytvořit důvěru mezi sovětskou a americkou mládeží. Z iniciativy Popova a Trojanského se od počátku osmdesátých let stala tradicí pacifistická setkání hippies v moskevském caricynském parku, organizovaná vždy 1. června. Za účasti Svobodné iniciativy se na vyhlídce na Leninských horách konalo setkání na památku Johna Lennona. Krátce před akcí rozdával Jura Diverzant pacifistické letáky. Po setkání hippies 1. června 1983 byly v Caricynu nalezeny letáky vyzývající k ukončení války v Afghánistánu. Popov-Diverzant byl zatčen a odsouzen za držení drog. Trest si odpykával ve vězeňské psychiatrické léčebně. Po propuštění vydával jménem Svobodné iniciativy strojopisný časopis Svoboda.
Nakolik měli pacifisté v SSSR možnost dozvědět se o pacifistickém hnutí na Západě, o protestech hippies proti válce ve Vietnamu atd.?
O těchto tématech sovětský tisk hojně a ochotně psal. Propagandističtí novináři jako Genrich Borovik ve svých reportážích o Západě podrobně a se sympatiemi informovali o protestních hnutích mládeže, hnutí proti vietnamské válce, protijaderných protestech, hnutí hippies a nové levici. Také televize měla takové příběhy v oblibě. Sovětští filozofové a religionisté studovali ideologii nové levice, myšlenky kontrakultury a světonázor nových náboženských hnutí na solidní odborné úrovni. Tato literatura byla přístupná a její četba byla často výchozím bodem biografií osobností pozdně sovětského protestního hnutí. V roce 1978 dokonce jeden sovětský hippie sestavil ze sovětských publikací o hippies a nových náboženských hnutích velmi poučnou a zajímavou samizdatovou kompilaci Alternativa. Pro to, co bylo zakázané, existoval samizdat, jehož prostřednictvím se šířily texty nalezené ve zvláštních depozitářích sovětských knihoven nebo získané ze zahraničí. Například jiná sbírka rovněž s názvem Alternativa obsahovala zkrácený překlad anglicky psané knihy o současných náboženských komunitách ve Spojených státech.
Existovaly konkrétní vazby mezi pacifisty v SSSR a v dalších zemích sovětského bloku, například v Československu?
Představitelé sovětského nezávislého mírového hnutí si velmi rychle uvědomili, že tvoří součást nadnárodního mírového hnutí, respektive toho proudu, který nebyl pod sovětskou kontrolou a který se definoval jako détente from below, uvolnění napětí zdola. Vím o solidárních akcích se Skupinou důvěry, když její zástupci nemohli získat výjezdní víza na mezinárodní mírové akce, kterých se účastnili pacifisté z východní Evropy. […]
O kontaktech s Československem jsem zatím nenašla žádné výrazné svědectví, ale samizdatový časopis Skupiny důvěry publikoval zprávy o nezávislém mírovém hnutí v Československu a československá periodika informovala o sovětských pacifistech. Do Československa se sovětský pacifistický samizdat dostával prostřednictvím západních pacifistů.
Proč podle vás byli pacifisté v SSSR i postsovětském Rusku vždy marginální a jejich myšlenky nenašly odezvu v širší společnosti?
Možná jsou pacifisté, na rozdíl od pouhých antimilitaristů, marginální všude: nejčastěji patří k různým pronásledovaným minoritám, k exotickým náboženským a etickým proudům. Lze předpokládat, že k radikálnímu nastolení tématu násilí je třeba mít zvláštní senzitivitu nebo vlastní traumatickou sociální zkušenost. Jde také o to, zda je společnost ochotná naslouchat hlasům lidí, kteří jsou ze své podstaty zranitelní, nebo byli přímo zraněni společností a jejími disciplinárními institucemi. Ukazuje se, že ruská společnost na to připravena není.
Od začátku invaze na Ukrajinu se v Rusku uskutečnila řada protiválečných protestů, ale většina z nich měla izolovanou podobu. V Rusku posledních desetiletí, a tím spíše nyní, neexistuje žádné silné protiválečné hnutí. Proč tomu tak je?
Falešné a pokrytecké „oficiální“ mírové hnutí v SSSR způsobilo, že v Rusku posledních třicet let jen málokdo bral myšlenky míru a nenásilí vážně; tento postoj se dramaticky změnil po 24. únoru 2022. Tradici tolstojovského pacifistického hnutí záměrně likvidovali pracovníci ideologické fronty za asistence archivářů, zatímco nadšení historiků a filozofů z konce osmdesátých a devadesátých let, kteří se snažili vytvořit v Rusku vlastní peace studies, bohužel nedokázalo ovlivnit náladu veřejnosti.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vzniklo v Rusku mnoho nezávislých mírových iniciativ a skupin pacifistického spektra, ale chyběly jim zdroje a solidarita společnosti, aby dokázaly přežít devadesátá léta. Jejich pověst navíc poškodily pseudoobčanské mírové organizace typu GONGO, které ruský stát v období perestrojky a v postsovětském období nadále aktivně vytvářel.
Jakou má podle vás pacifistické hnutí v Rusku budoucnost? Má vůbec šanci ovlivnit politiku státu?
Nyní žijeme bez budoucnosti. Bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu proběhla v Rusku řada spontánních protiválečných akcí, jež jsou tvrdě potlačovány. Nejčastěji za takovými iniciativami stojí jednotlivci, kteří se z důvodu svědomí, pocitu bolesti a hanby za svou zemi rozhodli „jít do ulic“. Existuje také řada malých aktivistických skupin, často feministických nebo nově vzniklých protiválečných skupin, které se snaží systematicky a organizovaně protestovat na sociálních sítích a v ulicích formou graffiti, performancí apod. […]
Vaše otázka ale poukazuje ještě na jeden problém: co je to společenské hnutí ve společnosti, kde jsou šrouby utaženy tak pevně, že občanské iniciativy nemají žádnou možnost ani čas přerůst v hnutí, protože všichni oponenti moci jsou sledováni, zatýkáni a vězněni. Ve společnosti, kde jsou slabé veřejné zdroje a příliš nízká míra solidarity. V takových podmínkách budou dějiny společenských hnutí jakéhokoli druhu, včetně těch protiválečných a pacifistických, jen dějinami postojů, záměrů, nepočetných skupinek, malých iniciativ, něčeho, co pouze vyklíčilo, ale nemohlo vyrůst. Jak takový jev popsat, jakým jazykem o něm mluvit, představuje pro historika metodologickou výzvu.
Rozhovor připravila Jitka Komendová