Takže je skoro jisté, že zahynula. Jenže kde a kdy? Podobné úvahy stály Agejeva mnoho bezesných nocí, ale všecky stejně končily v slepé uličce. Zrovna tak jako všecky jeho pokusy vypátrat něco o Mariině osudu s přispěním archivů a dotazů u různých institucí končily stejně bezvýchodnými odpověďmi jako: „není v seznamech“, „nezaregistrována“, „veškeré informace chybějí“. Přitom mohl při svém pátrání spoléhat jedině na pomoc dokumentů, seznamů, archivních pramenů, v nichž se toho nacházelo mnoho, ale bohužel nic o ní. Ovšem, když to uvážil, ani tam nic nemohlo být. Tenkrát toho památného podzimu měli přece ze všeho na světě největší strach z dokumentů, seznamů, písemných vzkazů, dokonce z nedopatřením odhozeného papíru, který se snadno mohl změnit v usvědčující důkaz. A kdo tenkrát myslel na posmrtnou památku nebo na místo v dějinách? Tyhle myšlenky zcela překrývalo každodenní ohrožení, které se často zdálo smrtelné. Celých těch několik posledních let co posílal dotazy, pátral v archivech a vyptával se kdekoho, si uvědomoval, že ho k tomu nenutí ani tak palčivá touha dovědět se něco o jejím osudu, jako touha oklamat sama sebe, vyhnout se té definitivní, pro něj nepředstavitelné odpovědi. Odpovědi, která mohla potvrdit to nejhroznější…
Nicméně teď už nastala chvíle, kdy se musel vzdát všech iluzí: nikdo o ní nic konkrétního nevěděl a bylo jasné, že skutečně zmizela tenkrát na podzim v jedenačtyřicátém.
Vasil Bykav, Lom, z ruštiny přeložil Jaroslav Hulák, Lidové nakladatelství, Praha 1989.