Letos 17. listopadu uplyne sto let od chvíle, kdy Richard Coudenhove- -Kalergi (1894–1972) publikoval ve vídeňských novinách Neue Freie Presse utopickou vizi evropského sjednocení s názvem „Návrh Panevropy“. Současně je Coudenhove-Kalergi prostřednictvím různých konspiračních teorií dodnes viněn z podněcování „genocidy evropské bílé rasy“.
Richard Coudenhove-Kalergi se narodil roku 1894 v Tokiu jako druhorozený syn Japonky Micuko Aojama (1874–1941) a rakousko -uherského diplomata, myslitele a polyglota hraběte Heinricha Coudenhovea (1879–1906). Mládí prožil se svými šesti sourozenci na rodovém panství Poběžovice (Ronsperg) v Čechách a na vídeňské univerzitě vystudoval filozofii a historii. Ještě během studií se oženil s rakouskou herečkou Idou Rolandovou, která jej uvedla do prostředí vídeňské bohémy a během následujících desetiletí měla podstatný vliv na jeho osobní vývoj i politické aktivity.
Po studiích Coudenhove působil jako nezávislý filozofický a politický publicista. Evropa se tehdy vzpamatovávala z kataklyzmatu Velké války, pařížská mírová konference nastavila v roce 1919 nové evropské i geopolitické poměry, vznikla Společnost národů, jež formulovala zásady kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Počáteční naděje vystřídala ale velmi brzy široce rozšířená skepse a frustrace. A spolu s tím se objevovaly různé návody řešení. Na východě Evropy se již odehrával masový sociálně-inženýrský experiment podle scénáře Leninova Státu a revoluce a ve středu Evropy se formovalo nacionálněsocialistické hnutí podněcované posléze manifestem Mein Kampf Adolfa Hitlera. Vedle těchto patologických ideologií a zcestných praxí, popřípadě pesimistických teorií typu Spenglerova Zániku západu, vznikaly a realizovaly se i programy hlásící se k demokratickým a humanistickým tradicím. […]
PAN-EVROPA
V těchto společensko-politických poměrech se Coudenhove, tehdy občan nově vzniklé Československé republiky, rozhodl podle vlastních slov rezignovat na ústraní filozofického života a zasvětit svůj život práci pro nový svět. Jeho středobodem se stala idea sjednocené mírové Evropy, respektive Panevropy. Nepřímo ji naznačil v září 1921 článkem „Češi a Němci“ v berlínské revue Die Zukunft a na stránkách Prager Presse: pro českou zemi znamená česko-německý protiklad totéž, co protiklad francouzsko-německý pro Evropu. Tady jako tam pocity historických vin, rivality, pomstychtivosti, nenávisti, zaslepenosti a lži místo tolik potřebné tolerance, odpuštění a spolupráce. (...) Osud přiřkl českým Němcům těžký los národnostní menšiny odtržené od svého státního společenství. Za tuto tvrdou politickou oběť jsou odškodněni evropským kulturním posláním, stát se prostředníky, stát se mostem mezi slovanským a germánským světem (...), stát se Evropany. Dále Coudenhove uváděl, že zárukou rozvoje mladé Československé republiky a smíření jejích národů je osobnost jejího presidenta. (...) Masaryk je přesvědčeným Panevropanem; jeho nejvroucnějším přáním je vybudování nové, jednotné Evropy. (...) Geograficky jsou Čechy srdcem Evropy, kéž by Bůh dal, aby se jednou staly i jejím srdcem politickým. Masarykovo jméno se v textu neobjevuje náhodou. Coudenhove se s ním osobně stýkal a obdivoval ho jako osobnost, jíž se žádný jiný evropský státník nevyrovnal moudrostí ani morální autoritou.
Pomyslný Rubikon na cestě k Panevropě překročil Coudenhove na podzim roku 1922, když v berlínských a vídeňských novinách publikoval již zmíněný manifest „Návrh Panevropy“. Rozebral v něm tehdejší geopolitickou situaci, důvody staletých nepřátelství mezi evropskými státy a navrhl řešení, která podle jeho názoru mohla zajistit trvalé mírové soužití evropských národů a pevnou pozici Evropy ve světovém dění. Bylo nutné: revidovat nejtvrdší závěry poválečných mírových smluv, uzavřít věčný mírový pakt a rozhodčí soud mezi evropskými státy, zrušit cla a vytvořit jednotnou evropskou měnu, vytvořit svaz evropských armád k ochraně společných hranic, demolovat všechny mezievropské pevnosti a vybudovat společné opevnění na východě, bránit se vzájemné nenávistné propagandě v tisku a ve školách, posilovat smysl pro evropskou solidaritu prostřednictvím evropeizace škol a přijmout společnou celoevropskou ústavu.
[…]
Pro své záměry hledal Coudenhove podporu a spojenectví všude, kde mohl očekávat účinnou pomoc. V roce 1921 se mimo jiné stal členem vídeňské zednářské lože. Z ní ale po pěti letech vystoupil, neboť zednáři nenaplnili jeho očekávání. Jejich přístup k myšlence Panevropy se mu zdál být pouze „platonický“ a pasivní. Nakonec se rozhodl jednat sám. V roce 1923 vydal stěžejní dílo Pan-Evropa, v němž rozpracoval své předchozí evropské teze. Jedním z klíčových témat knihy je pojem „národ“: … představa národa jako krevního příbuzenstva [je] mýtus. (…) Němci mají česká jména a obráceně; největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského (…) Národní pospolitost se vždy nekryje ani s jazykem. Irové se necítí být Angličany, přestože mluví anglicky, a Švýcaři užívají nekonfliktně několik jazyků. Přesto ale podle Coudenhova evropské národy existují, nejsou ale příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha mezi kmeny a jejich velkými muži, kteří médiem řeči, náboženství, umění a politiky přetvářejí společenství, k němuž duchovně patří. V tomto ohledu je každý národ svátostí: jako zahrada kultury, jako krystalizační bod mravnosti a pokroku. A ještě dodává, že národní kultury Evropy, jejichž centry jsou podle něj univerzity, jsou součástí kultury evropské a k tomuto poznání je nutné se dopracovat rozšiřováním jazykových znalostí a překladů významných národních literatur.
Bezprostředně po vydání manifestu Pan-Evropa zahájil Coudenhove intenzivní kampaň na podporu panevropského hnutí. Od dubna 1924 vydával vlastní propagační časopis Pan-Europa, přednášel, publikoval a jednal s vlivnými osobnostmi v Evropě i USA. Pro jeho záměry se mu hned na počátku podařilo získat podporu předních rakouských politiků: kancléře Ignaze Seipla a vicekancléře Karla Rennera. Porozumění našel také u tehdejšího německého ministra zahraničí Gustava Stresemanna. Ministr zahraničí Edvard Beneš vybavil Coudenhovea československým diplomatickým pasem a doporučeními, s nimiž následně pronikal do nejvyšších pater evropské politiky. Mimo jiné také k francouzským premiérům a ministrům zahraničí Edouardu Herriotovi a Aristidu Briandovi, který téma sjednocené Evropy prosazoval i na půdě Společnosti národů. […]
V roce 1929 vyjel Coudenhove společně s Édouardem Herriotem na přednáškové turné do Berlína, Vídně a Prahy. Pražské přednášce předcházela zdravice Edvarda Beneše, tehdy čestného předsedy české Panevropské unie. Beneš nejdříve pozdravil přednášejícího Herriota a po celé Evropě známého, našeho krajana pana Coudenhove-Kalergi, muže, který vybudoval Panevropskou unii, jejíž součástí se cítí být i Československo. Beneš v projevu dále uvedl, že Československo je zemí, v níž jsou pevně zakořeněné ideje evropské mírové politiky nejenom díky záměrům krále Jiřího z Poděbrad a pansofickému úsilí učitele národů Jana Amose Komenského, ale také současnou demokratickou orientací země i myšlením většiny jejích obyvatel. Herriot pohotově reagoval na Benešovu poznámku historickou paralelou (ostatně oblíbenou dodnes). Uvedl, že v 15. století vyslal Jiří z Poděbrad své diplomaty k francouzskému králi s apelem, aby sjednotil a vedl evropské panovníky. Ludvík XI. se k návrhu postavil vyhýbavě a jeho přijetí odložil na pozdější dobu. Nyní, podle Herriota, stojí v Praze on jako legitimní nástupce někdejšího francouzského krále, připravený převzít nenaplněnou českou výzvu k sjednocení Evropy. V květnu 1930 proběhl v Berlíně druhý panevropský kongres. Vlály na něm prapory Panevropy navržené Coudenhovem a zazněla i nová hymna Panevropanů – Beethovenova Óda na radost. Její potřebu Coudenhove zdůvodnil tím, že panevropské hnutí se stalo masovým hnutím, které vedle praporu potřebuje také hudební vyjádření v podobě hymny. Jenom ale největší evropský komponista je oprávněn stát se jejím tvůrcem. Takovou osobností je velký Evropan Ludwig van Beethoven a ten již vytvořil melodii, která takovou vůli, lidskou touhu po štěstí, sjednocení a bratrství božsky vyjadřuje. Coudenhoveův návrh evropské hymny z roku 1929 akceptovala Rada Evropy roku 1955 a zůstává v platnosti i v současné době.
TOTALITA PROTI PAN-EVROPĚ
Původ, vzdělání, pozoruhodný vzhled a aristokraticko-gentlemanské vystupování spoluvytvářely Coudenhoveovo výrazné charisma, jímž si získával přátele a příznivce, podněcoval karikaturisty a dráždil odpůrce až k nepříčetnosti. Thomas Mann si poznamenal, že Coudenhove je jedním z nanejvýš zvláštních a současně nejlépe vypadajících osob (…) Napůl Japonec, napůl smíšená krev evropské internacionální nobility, skutečný představitel, pokud to tak lze vyjádřit, euroasijského urozeného kosmopolity, mimořádně fascinující a nechtěně vnucující průměrnému Němci pocit poněkud provinční existence. Tento pocit se mohl z různých důvodů stupňovat až k nenávisti, jak nejlépe dokládají slova lidsky i ideologicky nejvýraznějšího Coudenhoveova antipólu – Adolfa Hitlera. […]
Hitlerův výpad proti Panevropě předznamenával ústup panevropského hnutí z dosažených pozic během třicátých let. Hospodářská krize prohloubila společenský rozklad a rozhodující úder proti činnosti Panevropské unie znamenal nástup NSDAP k moci v Německu. Evropa směřovala k dalšímu válečnému konfliktu. Po anšlusu Rakouska Coudenhove uprchl s manželkou (jež měla židovské kořeny) do Švýcarska a roku 1940 emigroval do USA. Ještě předtím vydal knihu Totalitní stát proti člověku, v níž vášnivě obhajuje individuální lidskou svobodu proti zvůli totalitních režimů, mezi které řadil především nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Jeden z výtisků předal v Londýně prezidentu Edvardu Benešovi s emotivním věnováním: bojovníku za evropskou svobodu. V USA pokračoval v propagaci panevropského hnutí a připravoval si půdu k návratu.
V poválečné Evropě byla myšlenka evropské integrace mimořádně aktuální. Její přední propagátor Winston Churchill vystoupil 19. září 1946 na univerzitě v Zürichu s proslulým projevem Ať povstane nová Evropa. Ten měl pro proces poválečné evropské integrace obdobný význam jako jeho legendární proslov z května 1940 pro odhodlání Britů v rozhodujících momentech druhé světové války. Pět dní předtím konzultoval Churchill svůj švýcarský projev osobně s Coudenhovem, v dalších letech s ním zůstával v kontaktu a respektoval jeho zakladatelské zásluhy. Mimo jiné napsal také předmluvu k Coudenhoveovým memoárům Idea dobývá svět.
Od konce čtyřicátých let byl Coudenhove i nadále politicky aktivní a udržoval kontakty s hlavními aktéry evropské integrace, tedy se zakladateli Rady Evropy (1949), Evropského společenství uhlí a oceli (1950) a Evropského hospodářského společenství (1957). Veřejně deklaroval, že jeho panevropské hnutí bude shromažďovat evropské patrioty okolo ideje kontinentálního národa, založené na společné tradici a jednom společném ideálu svobody (…) a bude podporovat každou politickou iniciativu evropského ražení, ať už přichází od vlád, parlamentů, Evropské rady nebo od některé z početných skupin, které pracují pro naši ideu.
V posledních dvaceti letech života sklízel ocenění v Evropě i v rodném Japonsku. Mimo jiné se roku 1950 stal prvním laureátem prestižní Ceny Karla Velikého (Karlspreis) za celoživotní úsilí o sjednocení Evropy. […]
PLÁN KALERGI?
Přes všechna ocenění Richard Coudenhove-Kalergi po druhé světové válce již rozhodující roli v procesu evropské integrace nehrál. Té se ujali profesionální politici. […]
Ideologické, emocionální i iracionální zdroje a cesty této konspirační teorie jsou relativně snadno dohledatelné. Na počátku je znepokojující Coudenhoveův aristokratický zjev i smíšený původ, výstižně popsaný Thomasem Mannem. K tomu se připojují rozhodné prožidovské postoje, které Coudenhove celoživotně zastával po vzoru svého otce a které dráždily antisemity po celé Evropě i v USA. Jim také hrálo do noty, že významnou finanční podporu Coudenhove získával od velkých židovských bankéřů. Když se k tomu všemu přidají reálné kontakty se zednáři, otevírá se cesta představám o záměrné bastardizaci a negerizaci kulturního lidstva ve prospěch Hebrejce.
Korektně je třeba konstatovat, že Coudenhove tomu všemu šel poněkud naproti svým elitářským vystupováním i svými filozoficko-sociologickými spisy. Jejich obsah může být diskutabilní, především ale jejich terminologie byla již v době vzniku zneužitelná. Coudenhove formuluje nietzscheovsky zkratkovitě, aforisticky, provokativně. K tomu přistupují termíny jako eugenika, příbuzenské míšení nebo rasové křížení, používané dobově podmíněně v kontextu ještě nestigmatizovaném holokaustem, případně netabuizované korektností 21. století. O to výbušněji ale působí dnes.
A právě v těchto souvislostech je třeba hodnotit konspirátory nejčastěji citované pasáže z eseje „Praktický idealismus“ o budoucí eurasijsko-negroidní rase, která nahradí rozmanitost národů rozmanitostí osobností. Tyto a další formulace dezinterpretovala a ze souvislostí vytrhávala od jejich publikování nacistická propaganda, antisemité i globální dezinformátoři 21. století. Coudenhove jimi ale zcela jistě neinicioval tajné plány. Ve skutečnosti jimi do jisté míry předjímal etnické posuny a demografický vývoj v Evropě, i když tak činil poněkud provokativní formou. Zneklidňující obsah a zkratovité formulace jeho filozoficko-sociologických úvah patrně zůstanou i nadále živnou půdou konspirací, protože ty žijí ve svém vlastním nevyvratitelném „hermetickém“ diskurzu. To ale určitě nesnižuje význam Richarda Coudenhovea jako angažovaného myslitele, a zejména jako neopominutelného vizionáře evropského sjednocení.