Kvůli ruské invazi na Ukrajinu většina zemí, které se účastnily druhé světové války, omezila oslavy 77. výročí Dne vítězství. Litva, Moldavsko, Estonsko a německé Dolní Sasko zakázaly vyvěšování stužek svatého Jiří, Izrael zrušil vojenské přehlídky. Naproti tomu ruská státní moc zorganizovala velkou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, na niž nebyli pozváni žádní zahraniční představitelé. Nezávislý zpravodajský server Meduza se zeptal historiků, politologa, sociologa a filozofa, jak a kým je utvářen postoj Rusů k Velké vlastenecké válce a jak se může změnit v důsledku války na Ukrajině.
Neexistuje žádný univerzální vzorec, jak se utváří obraz války. Víme, že existují zapomenuté války, kdy se o válce zásadně nemluví a nepoužívá se jako zdroj symbolických prostředků. Víme, že existují situace, kdy se některé krátkodobé konflikty slaví s velkou pompou jako státní svátky. Například v Egyptě se každoročně velkolepě slaví Den ozbrojených sil na počest „vítězství v ramadánové válce“. Přitom Egypt válku, známou také pod názvem jomkipurská, prohrál a izraelské jednotky se zastavily sto kilometrů od hlavního města. Svátek 6. října (pojmenovaný stejně jako muzeum, most a mnoho památníků) však připomíná začátek, nikoliv konec válečných akcí – obraz války a válka samotná spolu tedy nemají nic společného. V tomto případě se jedná o dva hlavní aktéry: prvním je státní politika, tzv. politika paměti, a druhým je to, co Paul Ricœur a mnoho dalších badatelů nazývá kolektivní pamětí. Nikoliv v tom smyslu, že existuje společnost, jež si něco pamatuje. Kolektivní paměť zaznamenává míru, do jaké jsou lidé, ponoření ve své rutině, ochotní se z ní sami vymanit, vytvořit ostrůvek průniku z každodenního života do paměti „něčeho“. Nejčastěji je tento pojem spojován s rodinnou pamětí.
Rovnováha mezi těmito dvěma silami – veřejnou politikou a kolektivní pamětí, mezi veřejnými a soukromými symboly – určuje, jak je událost vnímána. To znamená, jaký příběh a jaký soubor symbolů bude budoucím generacím vyprávěn například o poslední válce, jakým narativem. Nelze říct, že pouze stát sám vždy vytváří obraz války – ať už vítězný, nebo tragický. Stát zdaleka není jediným hráčem.
Postoj k vítězství ve Velké vlastenecké válce a ke dni kapitulace hitlerovského Německa nebyl a není neměnný. Již v roce 1947 se tento den stal pracovním dnem: vedení SSSR chtělo na tuto událost získat monopol, ale nepodařilo se mu to, protože to byla skutečně ústřední událost kolektivní paměti lidí, kteří ztratili své příbuzné a blízké (a v té době tvořili vojáci asi 20% obyvatelstva). Takže nejlepší, co se dalo vymyslet v souvislosti s 9. květnem, bylo na něj zapomenout. Stalinovo řešení znělo zhruba takto: Vyhráli jsme, hotovo, a teď všichni zase ke strojům. Vzpomínka na válku narušuje mírový život a obnovu země. Dvacet let po válce se proto do tohoto dne žádné symbolické významy nevkládaly.
V šedesátých letech došlo k rehabilitaci obrazu války, k nástupu nové generace lidí, kteří si události nepamatovali jako osobní zážitek, ale jako vzpomínku svých rodin. Od té doby je 9. květen velmi významnou součástí kolektivní, nikoli státní paměti. Velmi dobře to zachycuje film Běloruské nádraží (rež. Andrej Smirnov, 1970).
V devadesátých letech 20. století dochází k další změně. V důsledku rozpadu SSSR vzniká mnoho různých svátků 9. května, objevují se různé narativy. V některých republikách se tento den stává dnem smutku za mrtvé, zatímco v jiných je spojen s vlnou heroismu. Tak jako dříve však na něj nemá monopol státní politika. Stále je to událost spojená s pamětí rodin. V roce 1995 jsme si připomněli 50. výročí vítězství, ale pořád to ještě nebylo to „vítězné šílenství“, jaké se objeví později.
Teprve v polovině a na konci roku 2000 začal být 9. květen monopolizován státní propagandou: nejprve prostřednictvím svatojiřské stužky, poté prostřednictvím dalších státních rituálů, jako je přehlídka, která nabývá stále většího významu. Předtím, v devadesátých letech a po roce 2000, nebyly přehlídky vnímány jako mimořádně významná symbolická událost státní politiky, kolem níž se vytváří obrovské množství narativů a rituálů. To vše trvá až od 70. výročí Dne vítězství (2015). Tehdy nastala apoteóza, apogeum, a postoj k 9. květnu rozdělil společnost. Výročí jsou stále více zatížena symbolickými významy, státní propaganda se snaží svátek zafixovat jako „náš“. Tím se 9. květen stal obdobou 4. července pro Spojené státy, téměř dnem „zrození národa“.
Od tohoto okamžiku to někteří lidé začali vnímat jako znesvěcení, jako pokus státu zmocnit se jejich vlastní paměti na válku, paměti jejich rodin. Vzniká vážný morální konflikt mezi lidmi, pro které je 9. květen tím posledním, co je ještě smiřuje s ruským státema a je pro ně zdrojem vlastenecké jednoty, a lidmi, pro které je stále ještě rodinnou vzpomínkou, kterou se jim stát snaží vzít a říct: To není váš dědeček, to je velký národ, jehož dědicové nyní sedí v Kremlu. Po roce 2015 se Den vítězství stává ještě mnohem ambivalentnějším svátkem, než byl v devadesátých letech.
Je poměrně obtížné hovořit o tom, jak se na pozadí války na Ukrajině změní postoj ke Dni vítězství. Hodně bude záležet na tom, jak přesně se současná konfrontace vyvine. V blízké budoucnosti budeme svědky snahy napumpovat tento den novými symbolickými významy, protože je jasné, jakou roli hraje při ospravedlňování toho, co se nyní děje. Ale je dobře vidět, jak „vítězství“ jakožto hysterie nadměrné symbolizace přestalo fungovat. Svátek již neplní „stmelující“ funkci, která mu byla určena v roce 2015. A není odkud brát podobně silné symbolické významy.
Propagandistické snahy vést přímou paralelu mezi událostmi druhé světové války a tím, co se děje nyní, kdy se vše nazývá „denacifikací“, představují téměř fraškovitý pokus prezentovat dnešní válku jako druhou křížovou výpravu, pokus o „zopakování“. To samozřejmě povede k velmi silné desakralizaci 9. května. Částečně se to již děje – tento den přestává být významný pro rodiny a stává se pouhým nástrojem manipulace.
Podle nejrealističtějších scénářů války na Ukrajině 9. květen velmi brzy přestane být svátkem. Nebude už mít žádný základ, nikdo si nebude pamatovat, co se kromě současné války za tímto datem skrývá. Každá další válka, zahalená do symbolů té předchozí, vymazává vzpomínky na tu předchozí. Stejné je to se stuhou svatého Jiří – na její historii si už málokdo vzpomene a již ve velmi blízké budoucnosti se stane zakázaným symbolem, bez ohledu na hrdinskou historii, která za ní stojí.
Zdá se mi tedy, že „vítězná hysterie“ brzy opadne, určitě za pár let, ale možná i dříve. Protože teď už není symbolem velkého vítězství, ale symbolem vojenské agrese. A mě spíše zajímá, do jaké míry se tento den vrátí zpět, do paměti rodin, do paměti generací, do toho, čemu se říká postpaměť. To znamená, do jaké míry budou rodiny schopny získat zpět to, co jim bylo „odebráno“, když si oblast paměti monopolizovala státní politika.
Svátek 9. května prošel od roku 1945 mnoha změnami. V padesátých letech se stal rodinným svátkem, protože státní politika se na něj snažila zapomenout. Stejně tak v devadesátých letech, kdy stát neměl prostředky na to, aby investoval tolik peněz do jeho symbolizce. Myslím, že 9. květen se opět stane rodinným svátkem. Protože šílenství, které se teď odehrává, nepopírá skutečnost, že pro mnoho rodin, které ztratily své předky, nebo se s nimi naopak po válce shledaly, je to významná událost, kolem níž se buduje rodinný příběh.
Překlad Jitka Komendová
Zdroj: https://meduza.io/feature/2022/05/08/kak-menyaets-otnoshenie-rossiyan-k-velikoy-otechestvennoy-voyne-iz-za-voyny-v-ukraine