HUSITSKÁ TRADICE SE STALA jedním z hlavních pilířů, na nichž stála oficiální ideologie a státotvorné úsilí první Československé republiky. Zároveň byla téměř bezedným rezervoárem historických námětů, jejichž kladně či záporně zabarvená aktualizace sloužila dílčím zájmům politických stran, sociálních proudů a církví.
V meziválečné produkci rozhlasové společnosti Radiojournal nakládal s husitstvím nejstraničtěji tzv. Dělnický rozhlas. Ten totiž fungoval pod politickým vlivem nejen strany národně socialistické, ale zvláště sociálně demokratické. Členové „dělnické redakce“ proto u příležitosti různých husitských výročí zvali k mikrofonu takové přednášející (např. historizujícího učitele Františka Loubala), kteří na husitství exponovali jeho sociální, ba až revoluční aspekty. Jako společnost s většinovým vkladem státu ovšem Radiojournal daleko více šířil v éteru takový obraz husitství, který byl součástí prvorepublikové „politiky dějin“. Husitství bylo prezentováno jako epocha, v níž česká společnost idejemi humanity a demokracie přispěla ke svému vlastnímu i celoevropskému vývoji, který po staletích peripetií a zvratů šťastně vyvrcholil vznikem masarykovské první republiky. […]
Vše lze ilustrovat na vysílání z roku 1937, kdy rozhlas trojicí relací připomenul 500. výročí pádu tvrze Sionu a smrti jejího pána, odbojníka, posledního hejtmana Žižkova, Jana Roháče z Dubé. Dramaturg Vladimír Müller tehdy přestavěl nedokončenou dramatickou báseň Svatopluka Čecha Roháč na Sioně do rozhlasové podoby, jejíž dochovaný scénář čítá sto stran. Jako naplnění rozhlasového slibu vysvobozovati díla, upadnuvší v zapomnění byl tento Čechův kus v rozhlasovém hávu odvysílán 8. září, v předvečer výročí Roháčovy popravy. Již o měsíc dříve (3. srpna) pronesl výše zmíněný Rudolf Urbánek přednášku, v níž Roháče vyzdvihuje jako obdivuhodný výraz síly husitství v době, kdy se po lipanské bitvě zdálo být již odsouzeno k žalnému dohořívání.
Rozhlasoví pracovníci zamířili 29. června 1937 do Kutné Hory, která tehdy hostila velké slavnosti na počest Jana Roháče z Dubé. Na místním náměstí nahráli projev agrárnického ministra národní obrany Františka Machníka, který byl i s průvodním slovem redaktora týž den v půl čtvrté odpoledne odvysílán a jehož archivní zvukový záznam je možné si poslechnout (https://www.mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/1937-oslavy-jana-rohace-z-dube). Machník ve svém vojácky ukřičeném proslovu spojil odkaz středověkého husitského bojovníka s přítomností. Do mikrofonu ale nekřičel jenom ministr obrany. […]
Roháč jakožto symbol vzdoru proti cizímu útlaku, obhajoby rodné půdy, jazyka a národních ideálů i nutnosti za ně bojovat podle Machníka po své popravě z národní paměti nikdy nevymizel. (Dokonce ani po válce, vždyť prvním československým barevným hraným filmem vůbec byl právě Jan Roháč z Dubé, nasnímaný na zabavený německý materiál Agfacolor.) Aktuální odkaz slavného hejtmana, který prý nebojácně a v okovech pokřikoval na svého úhlavního nepřítele Zikmunda Lucemburského ještě den před smrtí, vnímal Machník především v československém odhodlání hájit svobodu a demokracii opět se zbraní v ruce i přes případné oběti. Odkaz posledního husitského hejtmana ještě v létě 1938 aktualizovaly Klatovské listy: Každý poctivý člověk musí doznat, že teprve od r. 1935, kdy poslanec Machník se stal ministrem, armáda něco znamená (…) Kdo alespoň v duchu to nepřizná, jest zrádce!