HUSITSKÁ TRADICE SE STALA jedním z hlavních pilířů, na nichž stála oficiální ideologie a státotvorné úsilí první Československé republiky. Zároveň byla téměř bezedným rezervoárem historických námětů, jejichž kladně či záporně zabarvená aktualizace sloužila dílčím zájmům politických stran, sociálních proudů a církví.
V meziválečné produkci rozhlasové společnosti Radiojournal nakládal s husitstvím nejstraničtěji tzv. Dělnický rozhlas. Ten totiž fungoval pod politickým vlivem nejen strany národně socialistické, ale zvláště sociálně demokratické. Členové „dělnické redakce“ proto u příležitosti různých husitských výročí zvali k mikrofonu takové přednášející (např. historizujícího učitele Františka Loubala), kteří na husitství exponovali jeho sociální, ba až revoluční aspekty. Jako společnost s většinovým vkladem státu ovšem Radiojournal daleko více šířil v éteru takový obraz husitství, který byl součástí prvorepublikové „politiky dějin“. Husitství bylo prezentováno jako epocha, v níž česká společnost idejemi humanity a demokracie přispěla ke svému vlastnímu i celoevropskému vývoji, který po staletích peripetií a zvratů šťastně vyvrcholil vznikem masarykovské první republiky. V tomto duchu vystupovali v rozhlase historikové Václav Novotný, Otakar Odložilík, Rudolf Urbánek či Ferdinand Hrejsa, ač například 5. července 1935 bylo umožněno Josefu Pekařovi, aby vyjádřil své námitky. Ve druhé polovině třicátých let, kdy se zhoršovalo geopolitické postavení státu, začali rozhlasoví přednášející stále více aktualizovat slavné vojenské milníky husitských válek.
Vše lze ilustrovat na vysílání z roku 1937, kdy rozhlas trojicí relací připomenul 500. výročí pádu tvrze Sionu a smrti jejího pána, odbojníka, posledního hejtmana Žižkova, Jana Roháče z Dubé. Dramaturg Vladimír Müller tehdy přestavěl nedokončenou dramatickou báseň Svatopluka Čecha Roháč na Sioně do rozhlasové podoby, jejíž dochovaný scénář čítá sto stran. Jako naplnění rozhlasového slibu vysvobozovati díla, upadnuvší v zapomnění byl tento Čechův kus v rozhlasovém hávu odvysílán 8. září, v předvečer výročí Roháčovy popravy. Již o měsíc dříve (3. srpna) pronesl výše zmíněný Rudolf Urbánek přednášku, v níž Roháče vyzdvihuje jako obdivuhodný výraz síly husitství v době, kdy se po lipanské bitvě zdálo být již odsouzeno k žalnému dohořívání.
Rozhlasoví pracovníci zamířili 29. června 1937 do Kutné Hory, která tehdy hostila velké slavnosti na počest Jana Roháče z Dubé. Na místním náměstí nahráli projev agrárnického ministra národní obrany Františka Machníka, který byl i s průvodním slovem redaktora týž den v půl čtvrté odpoledne odvysílán a jehož archivní zvukový záznam je možné si poslechnout (https://www.mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/1937-oslavy-jana-rohace-z-dube). Machník ve svém vojácky ukřičeném proslovu spojil odkaz středověkého husitského bojovníka s přítomností. Do mikrofonu ale nekřičel jenom ministr obrany. rozhlasovém týdeníku z poloviny září 1937 se dočteme, že po vojenských manévrech se na konci jiné Machníkovy řeči z hrdel vojaků ozvalo hromové „Zdar armádě!“, které ani nestačily mikrofony pojmout!
Roháč jakožto symbol vzdoru proti cizímu útlaku, obhajoby rodné půdy, jazyka a národních ideálů i nutnosti za ně bojovat podle Machníka po své popravě z národní paměti nikdy nevymizel. (Dokonce ani po válce, vždyť prvním československým barevným hraným filmem vůbec byl právě Jan Roháč z Dubé, nasnímaný na zabavený německý materiál Agfacolor.) Aktuální odkaz slavného hejtmana, který prý nebojácně a v okovech pokřikoval na svého úhlavního nepřítele Zikmunda Lucemburského ještě den před smrtí, vnímal Machník především v československém odhodlání hájit svobodu a demokracii opět se zbraní v ruce i přes případné oběti. Odkaz posledního husitského hejtmana ještě v létě 1938 aktualizovaly Klatovské listy: Každý poctivý člověk musí doznat, že teprve od r. 1935, kdy poslanec Machník se stal ministrem, armáda něco znamená (…) Kdo alespoň v duchu to nepřizná, jest zrádce!