Kvůli ruské invazi na Ukrajinu většina zemí, které se účastnily druhé světové války, omezila oslavy 77. výročí Dne vítězství. Litva, Moldavsko, Estonsko a německé Dolní Sasko zakázaly vyvěšování stužek svatého Jiří, Izrael zrušil vojenské přehlídky. Naproti tomu ruská státní moc zorganizovala velkou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, na niž nebyli pozváni žádní zahraniční představitelé. Nezávislý zpravodajský server Meduza se zeptal historiků, politologa, sociologa a filozofa, jak a kým je utvářen postoj Rusů k Velké vlastenecké válce a jak se může změnit v důsledku války na Ukrajině.
Myslím, že v případě Ruska je postoj obyvatel k válce formován pouze prostřednictvím státu, zejména nyní. Zatímco v minulém století měl téměř každý příbuzné veterány a naše paměť na válku mohla existovat prostřednictvím přímých svědků, nyní, když jich zbylo jen několik, zůstává prakticky jediným zdrojem naší paměti na válku stát.
Je samozřejmě možné vytvořit si individuální postoj k válce sám, strávit nějaký čas v archivech a stát se takřka profesionálním historikem. Ruský stát však přijal řadu zákonů – proti historickým falzifikacím, proti ospravedlňování nacismu nebo proti ztotožňování Sovětského svazu s nacistickým Německem –, které výrazně ztěžují veřejné vyjadřování názorů na válku jiným než státem předepsaným způsobem.
Stát si v podstatě monopolizoval proces utváření vztahu k válce, a to nejen prostřednictvím poměrně pružných prohibičních zákonů, ale také intenzivním zaváděním různých vzpomínkových praktik a rituálů: slavnostních přehlídek demonstrujících úspěchy vojenské techniky, pochodů Nesmrtelného pluku, oblékání dětí do vojenských uniforem, sponzorování velkého množství filmů o válce. Je natolik zaujatý naším vztahem k válce, že se vítězství nad nacistickým Německem stalo něčím zcela sakrálním, náboženským, něčím absolutně zcenzurovaným, co nepřipouští jakoukoli kritickou diskusi ve veřejném prostoru.
Co si nyní Rusové myslí o Velké vlastenecké válce? Klíčové slovo je „nyní“. Ještě nedávno si mnozí akademici kladli otázku, proč stát věnuje tolik let takovou pozornost kolektivní paměti na válku. Všechny odpovědi se omezovaly na to, že glorifikace a mytologizace subjektu je pro stát nezbytná, aby mohl ve společnosti vytvářet národní jednotu. V tomto ohledu se ruský stát téměř nelišil od jiných, které mají samozřejmě také svá posvátná data, jež všechny vždy spojují, jako je například 4. červenec v USA. Objevovaly se také názory, že přílišná glorifikace paměti na válku slouží jako ochranný štít před jinou, nepříjemnější vzpomínkou, totiž vzpomínkou na oběti sovětského režimu. Před vypuknutím válečných akcí na Ukrajině se všechna tato vysvětlení zdála být víceméně pochopitelná a konstruktivní.
Po 24. únoru 2022 se ukázalo, čím byl doopravdy stát při formování vztahu společnosti k Velké vlastenecké válce motivován. Dříve se zdálo, že věčné připomínání války a jejích obětí je nezbytné, aby se zabránilo jejímu opakování. Nyní se však ukázalo, že to byla příprava na novou konfrontaci. Všechny vojensko-patriotické rituály a vzpomínkové praktiky představovaly způsob, jak udržet bojového ducha. Připomínaly, že válka proti nacismu ještě neskončila, že přijde čas, kdy bude třeba v této válce pokračovat a dokončit ji. A ten čas právě nastal. Klíčem k pochopení masové podpory vojenské akce na Ukrajině je právě státní politika připomínání Velké vlastenecké války.
Stačí se podívat na propagandistické memy, které se nyní šíří na sociálních sítích jako agitace obyvatelstva k podpoře války proti Ukrajině. Základní prvek agitace je z velké části převzat ze státní politiky připomínání války. Všechny memy jsou založeny na paralelách nebo zrcadlení Velké vlastenceké války a „zvláštní operace“. Nejprve se určí dvě data: 1945 a 2022. Za druhé jsou identifikováni dva nepřátelé: Němci a Ukrajinci. Někdy jsou ztotožňováni Němci, Ukrajinci a Západ jako celek. Za třetí jsou sovětští osvoboditelé z roku 1945 ztotožňováni se současnými ruskými vojáky, kteří se účastní „zvláštní operace“.
Paralela mezi minulostí a současností je podána tak přímočaře a bezprostředně, že se zdá, že minulost je vlastně současnost a že Velká vlastenecká válka stále trvá a že ji všichni musíme ukončit. Oficiální paměť na válku není nic jiného než časovaná bomba. Doslova časovaná bomba – časovaná bomba, v níž výbušná minulost exploduje v přítomnosti podle přísně naplánovaného mechanismu. Bohužel program státu a společnosti jsou nyní velmi podobné, ne-li totožné. Ale nemusí tomu tak být.
Úkolem společnosti by naopak mělo být tyto události oddělit. Kolektivní paměť národa na válku se nyní musí stát naším všeobecným svědomím, které by mohlo zastavit vojenské akce na Ukrajině. To znamená, že musíme aktivovat protiválečný smysl a poselství naší paměti na válku. Pokud stát chce připomínat válku proto, aby bylo možné pokračovat ve válce, musí si společnost naopak připomínat válku proto, aby mohla válku zastavit a udržet mír. K tomu může přispět oživení a reaktivace nejranější poválečné zkušenosti – ještě z dob před přehlídkami, heroizací a militaristickým patosem.
Paměť na válku musí být obnovena jako trauma a bolest způsobené hrůzami a utrpením, které přinesla. Den vítězství je třeba vrátit do kolektivní paměti jako den smutku. Myslím, že je to přirozený proces. Stalo by se tak, kdyby nezasáhla státní politika paměti a nezvrátila proces, který by vzpomínku na prožitou válku proměnil v morální a vlasteneckou přípravu na válku novou.
Protože si státní propaganda zcela monopolizovala paměť na válku, je přirozené očekávat, že určitá část společnosti bude tuto událost jako celek ostře odmítat. Zároveň pro ty, kdo podporují „speciální operaci“ na Ukrajině, bude kult Velké vlastenecké války ještě posvátnější a nezpochybnitelnější.
Ruská a ruskojazyčná společnost jako celek je nyní rozdělena. Proto budou i postoje k oslavám Dne vítězství velmi rozporuplné. Ti, pro které je „speciální operace“ na Ukrajině tragédií, budou cítit bolest a hanbu před svými prarodiči, protože oni (vnuci) nejsou schopni bránit to, co bylo vybojováno v roce 1945. Zastánci „zvláštní operace“ budou naopak pociťovat hrdost a pocit vznešenosti – jako „reinkarnovaní“ pokračovatelé toho, co jejich předkové začali a nedokončili.
Překlad Jitka Komendová
Zdroj: https://meduza.io/feature/2022/05/08/kak-menyaets-otnoshenie-rossiyan-k-velikoy-otechestvennoy-voyne-iz-za-voyny-v-ukraine