Když si na internetu čtete komentáře pod kdekterým článkem o výrobě oblečení v Bangladéši, snadno nabudete přesvědčení, že majitelé tamějších továren unášejí školní autobusy a uplakané dívky u výrobních linek umírají pod bičem dozorců steskem po rodičích... Marek Rabij v reportáži Život na míru (přel. Michala Benešová, Absynt, Žilina 2021) ukazuje, že skandál našich triček je nepřehlednější. Zaměstnávání dětí je podle něj v kontextu bangladéšské ekonomiky spíš charitativním činem; pro ženy byl textilní průmysl zpočátku možná zdrojem emancipace, dnes však staré nerovnosti opět upevňuje; sehnat lepší práci většinou nelze; intervence zahraničních organizací bývají pokrytecké, protože kontroly bezpečnosti práce a důstojné mzdy se provádějí jen v minimu podniků, které cíleně vyvádějí levnou výrobu do těch ostatních... V knize se nedozvíme, o jakou sumu by se musela zvednout konečná cena našeho oblečení, abychom se nemuseli při každém novém nákupu stydět. Rabijovo pojetí je totiž poněkud skeptické vůči lidskoprávnímu pokroku. Způsobuje to asociace nití a osudovosti? Otročině za šicím strojem podle něj mohou uniknout jen ti obyvatelé slumů, kteří mají vlastní (nikoli pronajatý) vlnitý plech nad hlavou. Nakonec se zdá, že neoliberalismus v Bangladéši účinkuje podobně jako ve střední Evropě: Proč by oděvní továrny v Mirpuru nebo Nárájangaňdže neměly svým zaměstnancům platit mizerné peníze a nutit je k přesčasům, když i čtyřčlenné polské rodině žijící z jedné minimální mzdy dojdou peníze na jídlo zhruba po dvou týdnech od výplaty?
- mš -