Tchaj-wan byl Evropanům znám už od 16. století. Jako první k jeho břehům připluli roku 1544 portugalští mořeplavci a pojmenovali jej Ihla Formosa („Krásný ostrov“). A jako Formosa byl znám až do 20. století. V 17. století zde působili jak Španělé (1626–1642), tak Nizozemci (1624–1644). Holandská Východoindická společnost postavila pevnost Zeelandia, ze které byl řízen mezinárodní obchod mezi Japonskem, Čínou a jihovýchodní Asií. Záhy však Holanďané kontrolu nad ostrovem ztratili, když je porazil obchodník, pirát a loajalista padlé mingské dynastie Koxinga (Čeng Čcheng-kung, 1624–1662). Ostrov následně přešel pod správu říše Čchingů, mandžuské dynastie, která vládla Číně v letech 1644 až 1911. Ještě před pádem čchingské říše však ostrov získali Japonci po vítězství v první sino-japonské válce (1894).
VLÁDCE NOVÉ KOLONIE…
Konec 17. a celé 18. století bývají v dějinách Tchaj -wanu opomíjeny, neboť šlo o období konfliktů mezi čínskými etniky a domorodými obyvateli. Právě ve druhé polovině 18. století však na ostrov zavítal hrabě Móric Beňovský (celým jménem Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský, 1746–1786). Českému publiku je znám především jako cestovatel a dobrodruh, jehož osudy byly oživeny historickým seriálem Vivat Beňovský! (1975) s Jozefem Adamovičem v hlavní roli. Popularita jeho dobrodružství byla spojena se vzmáhajícím se imperialismem doby osvícenství, kdy evropské říše upíraly pohled na nové kolonie. Zkazky o exotických zemích podporované nakladatelskými domy bavily městkou společnost. Tento slovensko-polský šlechtic s maďarskými předky je znám ve střední Evropě zejména díky svému spojení s Madagaskarem, kde byl vyhlášen za krále. […]
Povědomí o Beňovského dobrodružstvích se udrželo díky jeho knize Paměti a cesty Mauricia Augusta hraběte de Benyowsky. Z těch se dozvídáme, že se v roce 1768 přidal k polskému povstání proti obsazení Polska carskou armádou. Beňovský byl zajat a pobýval nejdříve v Kazani a následně ve vyhnanství na Kamčatce. Odtud unikl a vydal se na cestu kolem Japonska a Tchaj-wanu, proplul jihovýchodní Asií a v roce 1772 dorazil na Madagaskar. Téhož roku přijel do Paříže a snažil se přesvědčit evropské panovníky, zejména francouzského krále Ludvíka a císařovnu Marii Terezii, aby na Madagaskaru vytvořili novou kolonii. Jeho zájem o budování kolonií hrál ústřední roli i v jeho tchajwanském dobrodružství.
Podle vlastních Pamětí připlul Beňovský na Formosu 26. srpna 1771 a pobyl zde šestnáct dní. Po vylodění na východním pobřeží bojovala Beňovského posádka s domorodci. Další den nalezli přístav, kde se jim dostalo přátelštějšího přivítání a který Beňovský pojmenoval po sobě. Setkal se tu s Donem Hieronymem Pachecem, bývalým španělským kapitánem z Manily, který se ukrýval na Formose poté, co zabil manželku a dominikánského mnicha. Don Hieronymo Beňovskému poradil, kde najít vodu. […]
Následně Beňovského tábor navštívil generál místního prince Huapo, který také bojoval s právě poraženým kmenem. Princ Huapo přísahal Beňovskému věrnost. Beňovský souhlasil a slíbil, že podpoří princův boj proti princi Hapuasingovi a Číňanům, ovládajícím údajně východní pobřeží. Tento plán pravděpodobně vymyslel Don Hieronymo. Beňovský si pohrával s myšlenkou, že se ve jménu ochotné evropské země vyhlásí místním vládcem nové kolonie. Spojené síly Beňovského a prince Huapa porazily prince Hapuasinga a Beňovský poté pracoval na plánu, jak udělat z Formosy evropskou kolonii. Po nezbytných přípravách opustil Formosu v naději, že se brzy vrátí a bude ostrovu vládnout.
FANTASTICKÁ DOBRODRUŽSTVÍ
Tchaj-wan byl v období Beňovského příjezdu součástí území císařské dynastie Čching. Ostrov administrativně spadal pod provincii Fu-ťien, ale byl chápán jako periferie. Číňané na něm skutečně žili, ale obývali převážně západní, nížinaté části ostrova, z nichž vytlačili původní obyvatelstvo austronéského původu. Střední a východní hornatá část ostrova, kde se Beňovský údajně vylodil, nebyla pod oficiální kontrolou čchingského dvora. […]
Paměti Maurice Beňovského by měly být oporou při rekonstrukci jeho pobytu ve východní Asii. Beňovský se však ukazuje jako krajně nespolehlivý vypravěč. Samuel Pasfield Oliver v úvodu svého vydání Pamětí z roku 1904 upozornil na faktické chyby a ukázal, jak Beňovský mátl své současníky: … do příběhu zahrnul dobrodružství, která musela zabrat celé tři dny, ale v Pamětech zabírají pouze dvacet čtyři hodin. Je téměř zbytečné podotýkat, že tato dobrodružství a celé pojetí prince Hapuasinga a jeho království i hraběcí úspěšné tažení proti němu jsou pouhými výplody romantické fantazie. Svět popsaný Mauricem Beňovským můžeme bez váhání nazvat fikčním. Mezi nesrovnalosti patří i demografické údaje o místním obyvatelstvu, počet koní na Tchaj-wanu a podobně. Na rozdíl od jiných historických zpráv z 18. století si Beňovský nevšímá typické tchajwanské fauny, flóry, způsobů vaření či domácích zvířat, s nimiž se musel setkat a jež na něj musely učinit dojem. Pasáže, které pravděpodobně opsal ze soudobých evropských zpráv o dané oblasti či k nimž nalezl inspiraci ve zkazkách námořníků, jsou víceméně správné, neplatí to však o jakýchkoli konkrétních podrobnostech o ostrově.
Beňovského romantické, někdy až naivní koloniální ambice ovládnout Tchaj-wan bývají dnes interpretovány v kontextu evropského osvícenství a koloniální expanze. Paměti navíc nebyly v době vydání v akademických kruzích příliš dobře přijímány – až později, stejně jako mnoho dalších falešných zpráv zveřejněných během té doby, se staly velmi populární mezi čtenáři a byly přeloženy do mnoha jazyků. Tento fenomén byl poměrně rozšířený. […]
JAPONSKÁ SPRÁVA A ANTROPOLOGIE
Beňovského cesta zaujala i japonské učence. Ti od poloviny 19. století, kdy japonské císařství prošlo reformami éry Meidži (1868–1889), jež nastartovaly proces modernizace země, hledali vědecké způsoby, jak se stát úspěšnou koloniální mocností. Příležitost vyzkoušet si tuto novou pozici přišla relativně záhy – se získáním Tchaj-wanu v roce 1895. Administrátoři však stáli před nelehkou úlohou, jak spravovat nové území s etnicky smíšeným obyvatelstvem. Odpověď na tyto otázky očekávali od nově založeného oboru antropologie na Tokijské císařské univerzitě (1893). Setkaly se tak potřeby státu a akademického bádání. Když první antropologové jako Torii Rjúzó (1870–1953), Inó Kanori (1867–1925) a Mori Ušinosuke (1877–1926) dorazili na Tchaj-wan, vnímali ho jako laboratoř nové vědecké disciplíny. V Tchaj-peji založili Tchajwanskou antropologickou společnost (s dvaceti členy) a začali vydávat časopis Zápisky o tchajwanských zvycích. V roce 1910 inicioval koloniální úřad guvernéra rozsáhlou studii zaměřenou na domorodá a čínská etnika. Antropologové se zajímali o zvyky či kulturu, ale i fyziognomii, psychologii a zemědělství těchto skupin, aby je dokázali pochopit a ovládat. Také zkoumali předcházející pokusy ovládnout ostrov – španělské a holandské kolonie. Z tohoto hlediska byl pro ně velmi inspirativní i záznam Mórice Beňovského, který zahrnoval plán kolonizace ostrova.
Móric Beňovský ve svých Pamětech popsal administrativní dělení ostrova (tři provincie v západní části). Zaměřil se především na čínské obyvatelstvo – na jeho sídla, organizaci rodiny, vzdělávání, náboženství. Šlo o informace, které mohl načerpat z dobové literatury o Číně. Zároveň však pojednáním o princích a vládcích odhalil, že společnost na ostrově neznal. Jeho Paměti obsahují instrukce, jak má kolonizace proběhnout na vojenské rovině a jak si naklonit obyvatelstvo. Zmiňuje důležitost infrastruktury (jako jsou přístavy, cesty či přístup k řekám) a její význam pro rozvoj průmyslu. […]
Takto detailní informace japonské administrátory nové kolonie nepochybně zaujaly. Pokud je mi známo, existují alespoň dvě zprávy o pobytu hraběte Beňovského na Formose z japonského koloniálního období. První byla publikována již v roce 1902 ve zmiňovaném antropologickém časopise Zápisky o tchajwanských zvycích. Článek neznámého autora je založen na zprávě Ludwiga Riesse, která vyšla v němčině v roce 1897 a o dva roky později byla přeložena do japonštiny. Tento úvod k Beňovskému je zajímavý tím, že klade důraz jen na jeho koloniální plány a vynechává všechny dobrodružné příběhy.
Druhý záznam pochází od slavného japonského antropologa a historika Inó Kanoriho a vyšel posmrtně v jeho díle Záznamy o tchajwanské kultuře (1928). V třináctém oddílu „Pokrok cizích mocností“ Kanori referuje jak o smyšleném záznamu Psalmanazara, tak o Beňovského Pamětech. Nejprve představuje jejich obsah, který uvádí do dobového kontextu na základě japonské a západní literatury, a následně hodnotí pravdivost obou záznamů. Mezi prameny, s nimiž pracoval, patřily paměti Fredericka Coyetta Zapomenutá Formosa (1675), popisující, jak Holanďané v polovině 17. století ztratili nadvládu nad ostrovem. Spis byl do japonštiny přeložen z iniciativy úřadu japonského guvernéra. Dalším pramenem byla Stará a nová Indie (Oud en Nieuw Oost-Indiën, 1724–1726) od Françoise Valentijna, pojednávající o holandské Východoindické společnosti a o krajích východní Asie. Kanori čerpal informace také z článku Alberta Terriena de Lacouperie (1887) a z důležité práce Formosa za Holanďanů (1903) od Williama Campbella, presbyteriánského kněze, jenž na Tchaj-wanu dlouhodobě působil. […]
Ačkoli bylo Kanorimu jasné, že Psalmanazarův popis je smyšlený, poukazuje na to, že některé informace byly brány vážně, a zdůrazňuje myšlenku, že Tchaj-wan byl vždy součástí Japonska (jak Psalamanazar poznamenal v názvu své knihy). Naopak Beňovského Paměti za výmysl nepovažoval. S odkazem na svůj historický výzkum dokonce tvrdil, že informace obecně považované za smyšlené (např. koně na Tchaj-wanu, identifikace míst a národů) jsou věrohodné. Připustil ovšem, že se Paměti, stejně jako jiné západní zprávy o cizích zemích, vyznačují úmyslným přeháněním, jež mělo přilákat čtenáře a záštitu mocných.
ROZERVANÝ, NEKLIDNÝ A HLEDAJÍCÍ…
Beňovského cesta ovšem nekončí v historických pojednáních podporujících koloniální aspirace Japonské říše. Díky nim se dostala do širšího povědomí vzdělaných elit a Beňovského pobyt byl kladen na roveň španělské a holandské přítomnosti na ostrově. To dokládá i série povídek od významného tchajwanského spisovatele Jie Š’-tchaoa (1925 až 2008), která vznikla v raně poválečném období. Tchaj-wan se tehdy po padesáti letech kolonizace stal provincií Čínské republiky. […]
Jie Š’-tchao v letech 1948–1951 napsal sérii historických povídek o setkávání obyvatelů Formosy s představiteli Západu. Kromě Mórice Beňovského se tu objevuje fikční pobyt Dona Juana za vlády Španělů, neznámého holandského malíře ze 17. století nebo Pierra Lotiho (Louis Marie -Julien Viaud, 1850–1923), jenž byl francouzským důstojníkem a je znám jako autor románu Paní Chrysanthema (1887, česky 1905).
V Jieově povídce je Móric Beňovský zobrazen v okamžiku mezi dvěma životními etapami. Uprchlík z kamčatského vězení (detail, který odpovídá skutečným událostem) přijíždí na Tchaj -wan zbaven majetku a prestiže a čeká, až ho zaměstná Holandská východoindická společnost. Je vylíčen jako představitel evropského osvícenství, které je v příběhu reprezentováno úspornou zkratkou – pohrdá náboženstvím a tradiční západní morálkou. Tento kontrast mezi Beňovského světským selháním a příslibem lepší budoucnosti se projevuje oscilací mezi zoufalstvím a očekáváním.
Beletrizovaný Móric Beňovský je zbaven běžného evropského kulturního odkazu. Není zde prezentován jako cestovatel, dobrodruh či král Madagaskaru, ale jako stereotypní model obyvatele Západu, jenž se ocitl v exotické zemi. Nová verze Beňovského je prototypem kulturně nadřazeného moderního člověka konfrontovaného s exotickou, a přesto tradiční společností. […]
Jie Š’-tchao ve svých povídkách experimentuje a polemizuje s přetrvávající představou Západu jako zdroje racionality a modernity, která od konce 19. století byla vnímána jako jediná odpověď pro technologicky zaostalé východoasijské regiony. Tím jako by otevíral cestu pro jiná řešení, jak se tyto regiony mohou rovnocenně zapojit do světového společenství.
Zda Beňovský na Tchaj-wanu skutečně byl, vlastně ani není důležité. Jeho pobyt, tak jak byl zaznamenán v Pamětech, přitáhl pozornost dobových a pozdějších akademiků a nadchl generace čtenářů. Jako jeden z mála autorů zaujal japonské historiky, kteří v jeho koloniálních plánech spatřovali potenciál, který by se dal využít. I díky nim se Beňovského odkaz na Tchaj-wanu nevytratil a uherský hrabě si našel cestu do místní literatury, kde prožíval další dobrodružství a stal se nositelem jiných symbolických významů, než bychom čekali. Móric Beňovský a jeho odkaz tak dokonale naplňuje ideu setkávání kultur a jejich vzájemného ovlivňování v čase.