Kvůli ruské invazi na Ukrajinu většina zemí, které se účastnily druhé světové války, omezila oslavy 77. výročí Dne vítězství. Litva, Moldavsko, Estonsko a německé Dolní Sasko zakázaly vyvěšování stužek svatého Jiří, Izrael zrušil vojenské přehlídky. Naproti tomu ruská státní moc zorganizovala velkou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, na niž nebyli pozváni žádní zahraniční představitelé. Nezávislý zpravodajský server Meduza se zeptal historiků, politologa, sociologa a filozofa, jak a kým je utvářen postoj Rusů k Velké vlastenecké válce a jak se může změnit v důsledku války na Ukrajině.
Postoj státu k válce hraje roli vždy a dnes se o tom přesvědčujeme každou vteřinu. Naše paměť na válku, mluvíme-li o druhé světové válce a Velké vlastenecké válce, je velmi složitá, neboť vždy existovala jakoby v paralelních světech.
Státní propaganda od samého počátku hovořila jen o vítězstvích, zamlčovala porážky a zkreslovala prohry. Po dlouhá desetiletí jsme žili v naprosté nevědomosti o počtu našich ztrát: bylo uváděno třetinové číslo a teprve během perestrojky se ukázalo, že je to nejméně 28 milionů osob. Takových faktů by bylo možné uvést celou řadu: v oficiálních dějinách války bylo mnoho bílých míst a nesmírně mnoho zkreslení.
Souběžně s tím, zejména dokud žili váleční veteráni, ale existovala paměť národa. Válka byla totální, zasáhla každou rodinu, byla velmi tragická a strašná. Tyto dva světy se někdy překrývaly. Hlavní patos poválečných desetiletí však spočíval v tom, že lidé chtěli znát pravdu a chtěli, aby se tato pravda dostala na veřejnost. Tomu se věnovala veškerá skutečná válečná literatura a v tom také spočíval hlavní étos období tání.
Za Brežněvovy éry se však historie války a našeho vítězství začaly velmi intenzivně prosazovat jako hlavní spojovací článek všech sovětských lidí, jako tmel, který nás všechny sjednocuje. Byly zavedeny nejrůznější výhody veteránům. Přitom lidé žili ve velmi těžkých podmínkách. Sami veteráni chápali, že některé věci nemohou říkat nahlas, a částečně vyměnili své mlčení za výhody, čest a úctu.
To, co vidíme dnes, je dvacetinásobný, stonásobný nárůst trendu z Brežněvovy éry. Protože pamětníci odešli, oživit paměť mohli už jen historici. Od konce devadesátých let, v nultých letech se dařilo stále více takovou paměť vytvářet. Jenže zcela destilovanou. Není to skutečná paměť, ale ideologie, téměř náboženství.
Nyní jsou některé věci související s památkou války zákonem zakázány. Říká se tomu bagatelizování hrdinských činů sovětského lidu. Nesmí se srovnávat nacistický a sovětský režim, což historici vždycky dělají. Tohle se nesmí a tamto se nesmí. Kvůli všem těm nesmyslům o tom, že zobrazování nacistických symbolů znamená propagandu nacismu, bychom vlastně měli zakázat veškerou naši kinematografii – a vůbec všechno. Známe již lidi, kteří byli na základě těchto nových zákonů perzekvováni.
Bílá místa, tedy témata, která naše oficiální historiografie, propaganda a ruský stát po mnoho let zamlčovaly, jsou i dnes přesně tím, na co se vrhá ruská státní moc. Hlavní je samozřejmě otázka, kdy SSSR vstoupil do války. Otázka paktu Molotov–Ribbentrop, rozdělení Evropy, zastřelení polských důstojníků, kteří byli zajati sovětskou armádou, tedy takzvaného katyňského masakru (i když byli zastřeleni nejen tam). V Memorialu jsme celý ten příběh popisovali, a dokonce jsme postavili pomníky. To se státní moc nyní snaží zvrátit.
Vždy, když se objeví taková propaganda, kyvadlo se vychýlí. Dobře si pamatuji, jak se postoj Rusů k Velké vlastenecké válce měnil. Vyrůstala jsem v době, kdy brežněvovská propaganda, organizovaná, ritualizovaná paměť – typizovaný věčný oheň, nástupy ve školách, besedy s veterány, kteří vyprávěli pořád totéž – vyvolávaly strašnou podrážděnost, nudu a stesk jak v mé generaci, tak u těch, kteří přišli po nás. Za perestrojky to vyhřezlo na povrch: „Už mám pokrk všeho toho vzpomínání na válku, už mám dost těch veteránů.“ Bylo to v jistém směru tragické. Teď o tom nechci ani mluvit, ale vyvstala otázka: Za co jsme vůbec bojovali?
Nyní se toto kyvadlo určitě také vychýlí, o tom vůbec nepochybuji. Nevěřím, že by lidé dlouho věřili mýtům a nechtěli se podívat pravdě do očí. Tím spíše, že paměť a znalost dějin této války jsou těsně spojené s tím, co se děje dnes.
Dnes se člověk může všechno dovědět rychle. Není to jako v době před perestrojkou, kdy existovala paměť národa a lidé věděli to, co viděli na vlastní oči. Přitom leccos zůstalo mnoha lidem skryto. Nepsalo se o tom, jak se zacházelo s našimi vlastními válečnými zajatci, o gulagu za války, o represích, o tom, kolik krve se prolilo, o tragických chybách našich vojenských velitelů. Nyní o tom všem existují desítky knih, které jsou dostupné. Byly přeloženy knihy ze Západu. Kdo tedy chce vědět, má možnost získat věrohodný obraz války. Pokud lidé o válce nic nevědí, zpravidla to vědět nechtějí. Na druhou stranu se celý vzdělávací systém k tomuto problému obrátil zády. Budeme muset znovu přemýšlet o tom, jak o válce mluvit: co učit ve školách, jaké knihy číst a jaké filmy sledovat. To všechno se stane, ale kdy – nevím.
Nyní je jasné, že stát využije svůj poslední zdroj propagandy. Neochota čelit realitě, odmítání pravdy, snaha skrýt se ve svém malém světě v naději, že se vás nic nedotkne, že autority vědí všechno lépe, představují dnes velmi rozšířený fenomén. Až si lidé začnou dávat do souvislosti dnešní události s tím, co se jim říká o historii – protože postoj k Ukrajině a ospravedlňování této války jsou do značné míry prostoupeny toxickou ideologií spojenou s Velkou vlasteneckou válkou – bude to znamenat velmi důležitý posun.
Mě samotnou to bolí, protože jsem nejen dcerou frontového vojáka, ale válečného invalidy. Můj otec byl poručíkem pěchoty, přežilo jich jen pár, a já jsem celý život vyrůstala mezi těmito muži a jejich ranami. A můj otec celý život jezdil do Kyjeva slavit 9. květen. Odtud totiž odešel na frontu a pak tam jezdil za Viktorem Někrasovem, jedním z nejslavnějších válečných spisovatelů. Se svými přáteli tam vždy společně 9. květen oslavovali. A jsem ráda – byť to nerada říkám –, že se můj otec nedožil toho, co se děje dnes. Už mnoho let mě bolí, když vidím, co se stalo s 9. květnem: jak státní moc vydírá lidi, kteří mají skutečně rodinnou paměť na tyto tragédie. Očištění, návrat k tragédii národa po tom, co se děje dnes, budou obtížné. Bude to bolestivý proces. Nevím, jak to dopadne, ale je to nutné.
K proměně postoje Rusů k 9. květnu již dochází. Už jen proto, že Ukrajina byla součástí SSSR a válka ji zasáhla tím nejstrašnějším způsobem. Velká vlastenecká válka nás měla svou tragičností a vítězstvím nad fašismem spojit. V to jsme doufali na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale vidíte, co se stalo, k čemu jsme dospěli. Už nás to nebývalým způsobem rozdělilo. Mě osobně to také oddělilo od obrovského množství lidí v Rusku. A nyní, v blízké budoucnosti, se to bude jen zhoršovat. Stát bude na Rudém náměstí zcela osamoceně hlásat svou nekonečnou mantru, která je už teď naprosto zrůdná – bez spojenců, dokonce i bez těch, kteří byli součástí SSSR. Kdy nastane bod zlomu? Nevím, myslím, že to nikdo neví. Ale věřím, že k tomu dojde. Jinak by člověk musel propadnout obludnému historickému pesimismu.
Překlad Jitka Komendová
Zdroj: https://meduza.io/feature/2022/05/08/kak-menyaets-otnoshenie-rossiyan-k-velikoy-otechestvennoy-voyne-iz-za-voyny-v-ukraine