Tón mého předchozího textu, kterým jsem chtěla upozornit na dosavadní průběh restaurování sochařské výzdoby Clam-Gallasova paláce, byl záměrně vyostřený. A to i proto, že když jsem před několika lety poukázala na některé velmi diskutabilní aspekty způsobu opravy a restaurování fasád Národního muzea v Praze, nevyvolal mnohem méně konfrontačně pojatý článek v odborných kruzích zabývajících se památkovou péčí vůbec žádnou reakci. A nejen to. Způsob opravy fasád Národního muzea v Praze byl dokonce označen jako vzorový a mnohými „profesionály“, ale i laickou veřejností začal být vnímán jako aktuálně platný a všeobecně přijímaný optimální přístup při rekonstrukci a restaurování fasád, jejichž součástí jsou prvky zhotovené z kamene.
V úvodní části své reakce na můj předchozí text si autoři celkové koncepce obnovy hlavního průčelí tohoto paláce sami správně definovali podmínky, jejichž splnění je nutným předpokladem pro to, aby o uplatnění takové koncepce bylo možné vůbec uvažovat. Byly však opravdu splněny?
„DOSTATEK DOKLADŮ O ZVOLENÉM BAREVNÉM ŘEŠENÍ“
Obecně platné konstatování, že v období 17. a 18. století byla kamenosochařská díla, a to nejen ta, která byla součástí architektury, opatřována povrchovými úpravami a že to, jak vypadají dnes, neodpovídá jejich někdejšímu vzhledu, v žádném případě nestačí. Dokonce nestačí ani to, když se nám podaří dnes většinou již jen z drobných pozůstatků určit jejich původní barevnost. Na tyto povrchové úpravy byly kladeny určité estetické a technologické nároky, což byl také důvod, proč štafírování soch prováděli specialisté, mezi nimiž najdeme i malíře oltářních obrazů. Nejednalo se tedy o nějakou „řemeslnou úpravu“, štafíři totiž rozhodně rozuměli vztahu mezi objemem a barevným valérem. Jejich cit pro uměleckou formu včetně té plastické byl tudíž pro sochaře zárukou, že po provedení povrchové úpravy neztratí sochařské dílo svou působivost, ale právě naopak. Natření sochy průmyslově vyráběným novodobým vápenným nátěrem takovému postupu neodpovídá, a proto jej opravdu nelze chápat jako návrat k „barokní“ podobě díla.
Kolegové ve své obhajobě zvolené koncepce opomenuli zdůraznit něco velmi podstatného: zvolená nová barevnost hlavního průčelí Clam-Gallasova paláce vychází v prvé řadě z toho, co bylo v sondách nalezeno na jiných než na hlavním průčelí paláce, protože tam byly povrchové úpravy při jedné z jeho předchozích oprav dost důsledně odstraněny. Je za takové situace ale možné s naprostou jistotou tvrdit, že tak, jak byla řešena průčelí boční či dvorní, bylo upraveno i průčelí hlavní, které je co do architektonického řešení daleko komplikovanější? Je skutečně možné bez jakýchkoliv pochyb říct, že žádný z dekorativních či sochařských prvků nebyl jakkoli vizuálně odlišen? A je vůbec pravděpodobné, že toto průčelí bylo původně autorem projektu a stavebníkem paláce koncipováno jako ryze monochromní? Nebo bychom zde naopak měli oprávněně očekávat barevné akcenty vybraných prvků průčelí, v němž právě figurální výzdoba hrála významnou úlohu v odkazování na osobnost stavebníka i jeho předchůdce – zakladatele rodové slávy.
Neméně znepokojivým faktem je v dané souvislosti také to, že, když si pozorně přečteme jednu ze základních teoretických prací věnovaných omítkám a barevnosti historických staveb od Jana Hoška a Jana Muka, pak v ní nalezneme stručnou zmínku o tom, že hlavní průčelí Clam-Gallasova paláce bylo původně šedobílé, tedy minimálně dvoubarevné.
„… APLIKACE NOVÉ BAREVNOSTI…“
Kolegové ve své obhajobě dále uvádějí, že, když při rozhodování o závěrečné prezentaci sochařských prvků z kamene volili mezi hydrofobizací a nátěrem, zvítězila varianta „nátěr“ právě i s ohledem na stav díla. Hydrofobizace samozřejmě má nejen světlé, ale i stinné stránky. Její předností však je, že za ta léta, co se v restaurování používá, její slabiny již docela dobře známe a dokážeme se s nimi vyrovnat. Co však doopravdy víme o tom, co se stane, když kamenosochařská díla nacházející se na hranici životnosti opatříme vápenným nátěrem?
Povrch těchto děl je, jak konstatují i kolegové z NPÚ, velmi nesourodý. Tvoří jej nejen původní kámen v různém stupni degradace, ale také celá řada doplňků různého stáří a způsobu provedení. A právě odlišné materiálové vlastnosti jednotlivých částí sochařského díla se podle mého soudu časem začnou projevovat, a to negativním způsobem. Nátěr bude „rozehrán“ různými skvrnami a mapami, což asi nebude příliš esteticky příjemné, a už vůbec to nebude přívětivé k sochařským kvalitám těchto děl. Dále se dá předpokládat, že dojde k postupnému degradování a smývání nátěru, a to nejprve na plochách nejvíce vystavených přímému působení dešťových srážek. Na těchto místech se tak povrch soch otevře a umožní pronikání srážkové vody dovnitř struktury kamene. Naopak, v dešťových stínech soch zůstane nátěr relativně soudržný. Co nastane pak? Nebude se pod nátěrem hromadit vlhkost, která nebude moct porézní strukturou kamene odcházet tak volně, jako kdyby tam žádný nátěr nebyl? A co se sochami tato úprava udělá za pět, deset, patnáct let? A jaký bude jejich následný život? Budou snad teď už pokaždé znovu opatřovány nátěrem a před jeho aplikací pokaždé znovu čištěny od pozůstatků nátěru předchozího?
To, že je nátěr, jak se naštěstí mezitím ukázalo v souvislosti s aktuálně probíhajícím pokusem o revizi stávající podoby nátěru, reverzibilní, nakonec nehraje v daném případě klíčovou roli. Uvědomme si, že právě čištění, a to platí v restaurování obecně, je jednou z nejriskantnějších částí celého zásahu. Právě při něm může dojít ke ztrátám originálu, což je třeba jeden z důvodů, proč většinou nebývají snímány všechny starší modelační doplňky, i když z hlediska plastického provedení už neodpovídají stavu poznání uměleckého rukopisu autora nebo našim současným nárokům kladeným na vlastnosti použitého materiálu.
Proto se i nadále domnívám, že rozhodnutí „rebarokizovat“ hlavního průčelí Clam-Gallasova paláce bylo chybné. Za prvé: z mého pohledu nemá dostatečnou oporu ve výsledcích provedených průzkumů ani v našich dosavadních znalostech o tomto díle či daném období. Je tu příliš mnoho temných míst, která vzbuzují příliš mnoho pochybností. Za druhé: stav a míra poškození kamenosochařských děl ve mně vyvolávají oprávněné obavy, že zvolený postup povede ke zbytečným ztrátám a poškozením originálu. A za třetí: pochybuji, že je vůbec správné tento návrat v čase v případě tohoto paláce podniknout. Vždyť původní projekt Fischera z Erlachu nebyl nikdy zcela realizován, v průběhu následující doby byl palác různě stavebně i jinak upravován a mnohé z těchto úprav byly při aktuální rekonstrukci paláce respektovány.
Za největší pochybení však považuji to, že formulování celkové koncepce obnovy průčelí Clam-Gallasova paláce nepředcházela širší odborná diskuse, která by překročila hranice Národního památkového ústavu. Nechci tím zpochybňovat odbornost ani dobrou vůli a úmysly odborných pracovníků NPÚ, jen se domnívám, že u takto zásadních rozhodnutí by taková diskuse měla být samozřejmostí, přestože není předepsána žádným zákonem či vyhláškou. Pokud totiž takto razantně vykračuji mimo dosavadní rámec obvyklých a časem prověřených postupů a přístupů, pak bych si měl být opravdu a nade vší pochybnost jistý, že moje rozhodnutí nebude mít neblahé následky, ať už pro danou památku nebo pro obor, jemuž se věnuji.