v letech, kdy Československo jako čerstvý samostatný stát budovalo svůj oficiální dějinný příběh, mohli si školáci v učebnici dějepisu od Josefa Pekaře kupříkladu přečíst: Smrt Václava IV. způsobila sice bouře proti kláštěrům a Němcům, ale královna vdova Žofie a páni starali se o obnovení pokoje; země většinou přála si mír… Nejde o nic skandálního, hlavním želízkem v ohni jsou nuance. A také kontext. Právě kontext (zde vymezení proti Němcům) je nejdůležitější – v aktuálním dění i ve výkladu minulosti.
Společenská diskuse o historii, do níž se v různě silných vrstvách promítá současné dění i představy řešení (ne)dávných křivd, se může náhle ocitnout ve stavu znehybnění. Pro čerstvé příklady netřeba chodit daleko – debata o soše maršála Koněva na Praze 6 a vůbec o ruské/sovětské roli v zemích takzvaného východního bloku se dostala do klinče, z něhož se asi „bez ztráty kytičky“ jen tak vymanit nelze. Poškozena je především důvěra v historii a její výklad. Ač je iluzorní myslet si, že je možné psát o dějinách bez přihlédnutí k dnešku, neznamená to, že je většina dějinných interpretací z dílny profesionálních historiček a historiků psána „na zakázku“.
I proto je svým způsobem úlevné, že nás od doby Václava IV. dělí více než šest staletí. Komplikovaný panovník a jeho navýsost složité vztahy s domácí šlechtou a církevními představiteli i se Svatou říší římskou – to vše je výbušná směs nejen pro tehdejší dobu.
Začtěte se i na podzim do ĎaSu!
To vám za redakci přeje
Iveta Coufalová