Knud Rasmussen (1879–1933) byl polárník a spisovatel a také bojovník za teritoriální integritu Grónska. Především díky němu získalo Dánsko roku 1933 u Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti (dnes Mezinárodní soudní dvůr) v Haagu svrchovanost nad celým Grónskem. A to na úkor zájmů Norska i USA. Ve stejném roce Kunnuunnguaq (malý Knud), jak se tomuto činorodému muži přezdívalo v jazyce Inuitů, zemřel – na následky otravy masem a zápalu plic během sedmé thulské výpravy. Jeho zásluhy o poznání života (Polárních) Inuitů byly nezměrné – organizoval expedice (tzv. thulské výpravy), vydal řadu knih, v nichž přiblížil kulturní i duchovní svět obyvatel inuitského národa, jež ve svých pracích nazývá Eskymáky. První expedice, které se zúčastnil, se uskutečnila na počátku 20. století (Dánská literární expedice do Grónska vedená novinářem Myliem-Erichsenem). Zážitky ze zimy 1903 až 1904 shrnul v knize Noví lidé (z dánštiny přeložil a doslovem doplnil Zdeněk Lyčka, Argo, Praha 2018). Kromě stylizovaných deníkových reflexí obsahuje i ilustrace Haralda Moltkeho a také bohatý etnografický materiál – grónské mýty a pověsti.
První tmavé večery jsou vítány jako první světlo po polární noci. Lidé na severu stejně jako jiní lidé milují změnu. Když má člověk za sebou léto, kdy si koupal oči ve světle celé dny i noci, zatouží po určité době zase vidět, jak krajina mizí ve tmě a rozsvěcují se hvězdy a měsíc. Nová skutečnost se dává do souvislosti se vším dobrým, co přinese zima: s ledovou pokrývkou, lovem na ledu a rychlou jízdou na saních za medvědy…
- ivc -