Susanne Fall odvezli do Terezína v březnu 1943, bylo jí dvacet jedna let. Válku zde přežila. V jejích vzpomínkách na čas strávený v ghettu se napětí a úleva střídají s každým novým transportem, do nějž se jí pokaždé nakonec podařilo nenastoupit. Nejhroznějšími se zdají být zážitky z konce války, včetně setkání s těmi, kteří se z vyhlazovacích táborů vraceli. Po válce psaný text (Terezín, ráj mezi lágry, přeložila Věra Koubová, Revolver Revue, Praha 2015) ale jako celek zoufale nevyznívá. Opravdu, jen tak se tu dá žít, když člověk všechny zákazy s úsměvem a bez protestu překračuje a zařídí si to bez jakýchkoli ohledů tak, jak mu to nejlépe vyhovuje. (...) Cítím se tak dobře, tak šťastná a – svobodná, mnohem svobodnější než v době před ghettem. Co je pravá svoboda, to jsem už nejspíš dávno zapomněla nebo ještě nikdy nezažila, a často mám strach, že se mi vede příliš dobře, že to tak nezůstane. Jak upozorňuje Anna Hájková v doslovu, mnoho z onoho pocitu svobody bylo spojenou s láskou a sexualitou, kterou Susanne Fall poprvé objevila právě v Terezíně. I v této oblasti však platila pravidla – opovrhovalo se například těmi, kteří si sexem vydělávali. A oproti předválečné kultuře se mezi vězni objevila vyhrocená homofobie, jako by si extrémní podmínky vyžádaly nové, alespoň nějaké normy a tabu. Těžké bylo rovněž ubránit se odporu a pohrdání k nově příchozím a starším vězňům: Přistihnu se, jak křičím na několik naprosto nevinných stařenek. Už zase, pomyslím si, a vzpomenu si na den svého příjezdu. A to se mi musí stát právě dneska, kdy mi byl znovu darován život. Ale nevidím už lidi, pro mne to už jsou všechno mrtví, je přece docela jedno, jestli v ruce mají kufr, nebo ne, jsou odsouzeni, a já...?
- mš -