již podruhé v tomto roce se tematické články ĎaSu nepřímo týkají problematiky „hranice“, kategorie určující „naše“ a „cizí“. Konfrontace s jiným způsobem života a s novou kulturou, prosazovanou zhusta násilím, a nutnost „soužití“ s nájezdníky se samozřejmě nevymezuje jen popisovaným obdobím 5. až 13. století. Přestože jsou období mnohem dávnější, je poznání doby Hunů, Avarů a později Mongolů jaksi „v mlhách“. Jména jako Pečeněhové či Sikulové budí dojem bájí vystupujících na horizontu věků… Možná však toto zdání ve mně zakořenilo jen díky těm nemnoha odstavcům, jimiž jsme v hodinách dějepisu o „úsvitu středověké Evropy“ instruováni již od základní školy. Možná se tak stalo důkladnou četbou Haškových povídek, k nimž se tak ráda a opakovaně vracím obzvlášť v letním čase (a obzvlášť k „Črtě z Uher“): Kolik let již uplynulo od té doby a Ajgó Márton se nevrátil ze své dlouhé a přenesmírné cesty. Jeho stopa úplně zmizela, jen jeden starý Sikul v horách za Marmarošem chlubí se, že zastřelil kdysi dva černé medvědy a v jejich žaludku že našel nějaké náušnice... Ale Sikulům nemůže nikdo věřit...
Články, které se v tomto zářijovém čísle k tématu sešly, dávají onomu dávnověku jasné kontury, vycházejí totiž především z interpretace archeologických nálezů. A já věřím, že nejen mně už třeba Hunové a jejich kotle nebudou symbolizovat odtrženou a násilnou kapitolu raných středověkých dějin, ale také například potřebu vyrovnat se s novými impulzy a podněty v každodenním životě.
*Vítejte v poprázdninovém čase.
Inspiraci bez hranic vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová