„Hunský národ, známý jen povrchně ze starých písemných památek a sídlící za Maiótskými mělčinami u ledového oceánu, překračuje všechnu míru divokosti. Poněvadž se tam nemluvňatům hned v prvních dnech po narození ocelí hluboko rozrývají tváře, aby se svraštělými jizvami v patřičné podobě oslabil bujný růst chlupů, stárnou Hunové bez vousů i bez jakéhokoli půvabu a podobají se klešťencům. Všichni mají zavalité i pevné údy a tlusté šíje a jsou nepřirozeně oškliví a přihrblí, že bys je pokládal za dvounohé bestie nebo netvory, jaké se na mostech při stavbě zábradlí neuměle přitesávají z masivních kůlů.“
Poslední velký římský historik Marcellinus Ammianus (asi 330–392) svou kroniku proložil možná až příliš mnoha podobnými geograficko-etnografickými exkurzy. Kromě vlastní zkušenosti čerpal při popisu barbarských národů především z bohaté tradice etnografických popisů antické literatury.
„Ve stejné době se cizí podivný národ zvaný Avaři nečekaně objevil v Konstantinopoli. Snad všichni z města se seběhli, neboť dosud nikdy neviděli podobný národ. Velmi dlouhé vlasy Avarů byly totiž svázané pásky a spletené do copů. Jejich ostatní oděv se podobal jiným Hunům.“
Theofanes Homologetes (758/760–817/818) zaznamenal ve svém obsáhlém chronologickém svodu příchod poselstva nového národa do hlavního města Byzantské říše, kde někdy kolem roku 558 vzbudilo značný rozruch.
„Mongolové nebo Tataři se svým vzhledem liší ode všech ostatních lidí. Mají vyschlé lícní kosti a oči dále od sebe než lidé jiných národů. Mají malý a plochý nos, malé oči a víčka téměř k obočí.“
Popis Mongolů od františkánského mnicha Jana de Plano Carpini, který se ve věku 63 let o Velikonocích roku 1245 vydal na strastiplnou pouť až do daleké Mongolské říše.
CHRONOLOGIE
451 V bitvě na Katalaunských polích se v boji o moc střetla etnicky pestrá vojska římského vojevůdce Aetia a hunského Attily.
626 Spojené oddíly perských Sasánovců, Avarů a jim podřízených Slovanů neúspěšně obléhaly Konstantinopoli.
885−886 Vikingové oblehli Paříž.
1258 Mongolové sesadili v Bagdádu posledního chalífu. O spáchaných zvěrstvech svědčí pyramidy z lebek obětí, jež útočníci podle očitých svědectví navršili v hlavním městě kdysi všemocné říše.
1934 Americká antropoložka Ruth Benedictová vydala přelomovou knihu Kulturní vzorce (Patterns of Culture; česky 1999), jednu ze zásadních prací kulturního relativismu.
1961 Německý historik Reinhard Wenskus, rodák z dnešní Litvy, vydal zásadní monografii Stammesbildung und Verfassung. Das Werden der frühmittelalterlichen gentes (Vznik a uspořádání kmenů. O vývoji raně středověkých gentes), v níž se zaměřil na proces etnogeneze.