Mám před sebou na kolenou jeden arch A4 naplněný patnácti otázkami pro tento časopis. Vlastně je těch otázek ještě o trochu více, neboť některé z nich jsou dvojité. Jen nepatrné množství z nich by snad bylo možno zodpovědět jen krátce, ale celek by připomínal spíše jen zběžnou skicu. Byla by to navíc skica velmi slabá, protože do akademického studijního světa jsem vstoupil na počátku padesátých let; moje generace se tehdy ocitla ve víru problematických právních změn života a studia na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Cílem těch nových opatření bylo likvidovat dosavadní charakter a zvyklosti studia na univerzitě a zadusit do té doby svobodné klima fakulty. Téměř všechny mně položené otázky, i ty, které se dotýkají budoucího času, mají stín těch nadiktovaných celospolečenských omylů, neodpovědnosti a proměn etických hodnot. Psát o nich nelze v několika odstavcích rozhovoru, nelze snadno odpovědět na otázky dnešních studentů, proč se tehdy nejen ti starší, ale především příslušníci mé generace chovali tak neuvěřitelným způsobem. Proto jsem zvolil zatím odpovědi na pět prvních otázek. Důraz na čtvrtou otázku je zde proto, že přinesla také odpověď na dotaz, co si mohl a může i dnes přinést do studia člověk z gymnázia, neboť tehdy postupně začaly být přetvářeny i střední školy.
Začněme oklikou, jako hlavní postavu své slavné knihy Legenda o Ostojovi o životě raně středověkého venkovana jste si vybral únětického dušníka Ostoje, žijícího okolo poloviny 12. století. Proč právě jeho?
Odpověď je již zčásti uložena do řádků první kapitoly knížky. Ostoj, zmíněný se svou rodinou v Únětické listině, je v Čechách jediným sedlákem raného středověku, o němž víme ze zápisu datovaném do první poloviny 12. století přece jen více než o jiných hospodářích, s nimiž se setkáváme v raně středověkých listinách a nepřímo i ve zlomcích v jiných druzích písemných pramenů. Klíčová únětická písemnost má totiž známky závěti, a proto je tedy asi bohatší na detailnější konkrétní údaje o Ostojově životě. Kromě jiného jsou v té listině uvedeny, nebo z ní lze odvodit a v terénu ověřit jisté údaje mikrogeografi ckého druhu či jednotlivé poznatky ekonomického a sociálního charakteru s přímým vztahem k Ostojově existenci a jeho hospodaření. Také některé stopy bližší původnímu přírodnímu prostředí naznačují Ostojovy životní možnosti. Přírodní indicie na kousku Ostojova širšího osobního sídelního areálu nebyly totiž ještě ani kolem poloviny 20. století stavebním tlakem tolik znejasňovány, nebo dokonce smazávány, jako dnes. Ze studia stop přírodní a kulturní podoby krajiny, vzdor jejím dvěma velkým ekonomickým přestavbám (první v počátcích vrcholného středověku a druhá v době kolektivizace), bylo ještě možno za pomoci běžného „povrchového“ průzkumu a analýzy nejrůznějších starších vojenských a majetkových map i různých modernějších typů map přírodovědných ledacos vyčíst. Výjimečná únětická listina však byla a zůstala základním inspiračním kamenem, i když je to vlastně opisová vložka do jiné, o století mladší listiny.
Vybudoval jste si k němu v průběhu psaní nějaký vztah? Rozuměli bychom podle vás dnes jeho světu, jeho obtížím a radostem?
Zde je již odpověď složitější. Možná, že budou někteří čtenáři poněkud zklamáni. Nevytvořil jsem si, ani vlastně nesměl budovat nějaký příliš blízký vztah k Ostojově osobě, nebo dokonce připustit nějaké „vciťování“ – v okamžicích pramenné nouze – na důležitých, dočasně tehdy prázdných místech textu. Zvolená práce měla totiž původně také být pokusem zjistit, co lze reálně postupně získat a ucelit spojováním a konfrontací různých poznatků získaných ze stále vzrůstajícího shluku archeologických a různých dalších příbuzných humanitních věd, ale i některých věd přírodních. A také současně pokusným přihlédnutím ke dvěma prvním významným paradigmatickým změnám archeologické teorie, vstupujícím postupně od počátku šedesátých let do archeologického myšlení (procesualismus a postprocesualismus), o nichž jsme se zprvu dozvídali obtížně a jen fragmentárně. Cílem bylo také posoudit váhu a smysl nového myšlení pro potřeby agrárně orientované archeologie a historie mladšího raného a vrcholného středověku. Bohužel se nepodařilo přes značné úsilí několika lidí prosadit poznámkovaný text. Abych přesto mohl lépe zpřístupnit alespoň některé novější myšlenky v konkrétní podobě a uvést nová faktografická zjištění, musel jsem pozměnit styl textu – zprvu nerad, ale nakonec toho nelituji. Vznikla tím pro mne půvabná „nedělní hra“ s českým jazykem: musel jsem si vypracovat postup, jak u toho důležitého, co bych byl rád původně viděl podpořené poznámkami, vyjádřit realitu a její problémy přímo v textu co nejsrozumitelněji, nebo je uvést zatím jen jako otevřený problém, a to někdy výjimečně i ve vyprávěcí formě. Musel jsem se též spolehnout na obsáhlejší seznam literatury; za to, že byl povolen, vděčím nejvíce dvěma lidem, zejména taktní, neobyčejně vzdělané paní redaktorce prvního vydání Boženě Pravdové a zkušenému editorovi Karlu Pacnerovi, který mne pustil „do své školy“ na bývalých stránkách Víkendu Mladé fronty. Jen několikrát jsem se odvážil zvolit silněji osobní tón, ale to bylo spíše jen pro potřebné odlehčení textu. Měl jsem na celé to potěšení vyšetřeny − vedle své služební práce – téměř všechny zbytky času třiceti let zaměřených na hledání faktů a dílčí psaní, doplňování oprav, přepisování a uvádění nových poznatků a vyřazování pod rukama stárnoucí veteše. V té době jsem se doslova měnil v dobrodružného lovce i těžko dostupných zahraničních knížek, byl žadatelem a příjemcem separátů i objevitelem jednotlivých, nejednou náhodných překvapivých poznatků. Bylo to napínavé snažení.
Kniha zaznamenala velký úspěch u nás i v Německu. Čím si to vysvětlujete?
Slovo úspěch nemám moc rád. Mnozí z nás patrně známe z literatury a někdy i z vlastní zkušenosti úsloví „nic tak neklame jako úspěch“ a obrana před jeho nebezpečným účinkem nemusí být vždy snadná. Raději říkám, že pro čtenáře z různých humanitních oborů, ale i přírodovědce a vážněji uvažující lidi nejrůznějších technických profesí, především však pro studenty archeologie, historie a etnologie, kteří se tou knížkou dokázali obírat, to může být sám o sobě úspěch, za který jsem vděčen a který mě těší. Já k tomu jinak nemám právo něco říkat. Jen pro úplnost konstatuji, že ta knížka měla při vstupu do života a ve své rané existenci několik náhodných šťastných momentů. Za prvé, když se v osmdesátých letech poněkud nepravidelně, ale zřetelně, začala drobit sevřenost až uzavřenost odborných kontaktů, zesílil přece jen proud potřebných odborných informací a jejich hodnota. Za druhé, ta knížka přišla na veřejnost v době (1992), kdy hodně lidí v nově již otevřených obzorech hledalo a čekalo od archeologie, a zvláště od archeologie středověku, nejspíš něco „jinakého“, co by poněkud svou širší kontextualitou vydalo nový poznávací vzruch… Tu dobu nepřímo celkem dobře ilustruje spěšný prodej svazků prvního vydání i na chodníku s frontou budoucích čtenářů a potom řada dopisů, nemáte ještě náhodou…, a zmínky v různých anketách. Něco takového jsem nečekal. Za třetí, v širší známost knížku uvedlo pěkné pásmo čtení z vybraných částí v Českém rozhlasu. Nevěděl jsem o tom hned, neboť tempo, v němž jsem se ocitl v čase vršících se rychlých organizačních i jiných změn v našem oboru, bylo tehdy značné; promeškal jsem nerad dvě první čtení…Po dvanácti letech nezapomenutí na Ostoje vyšlo v Nakladatelství Lidové noviny druhé vydání (2004), doplněné a na řadě míst upřesněné, což inicioval Dušan Třeštík a, pokud vím, podpořil Jan Klápště. Nová edice, která šťastně spočinula v redakčních rukách historika Jana Urbana, se v samém závěru ocitla na stole výtvarníka Vladimíra Vimra, který knížce dal neobyčejně důstojnou tvář. To rozhodně nebyla malá hodnota. Tvrdě na svém poli a na přílohu pracující Ostoj měl štěstí i v dobách přívalů až závalů knih i podbízivých tiskovin. Štěstí tu publikaci neopustilo ani v dalším, tedy v německém vydání, z něhož jsem měl strach a rozhodoval jsem se k němu dost nejistě. Znal jsem totiž mnoho různých cizojazyčných resumé i větších překladů, nad nimiž kroutili kolegové v zahraničí hlavou a někdy se i pro jistotu dotazovali, jak je co opravdu míněno. A opět mělo i toto třetí vydání štěstí, že se mohlo opřít o početnou skupinu přátel z prostředí Univerzity Karlovy, v tehdejším pražském Archeologickém ústavu AV ČR i v Centru medievistických studií, kde pro další publikaci vykonal víc, než jsem si mohl představit a přát, jeho člen a později druhý ředitel profesor Petr Sommer. Podařilo se získat překladatele Pavla Cervicka, který určitě bezpečně věděl co a jak překládat; pamatuji ho ostatně ještě jako studenta na archeologických přednáškách a seminářích na UK. A aby všeho dobrého bylo ještě více, teprve až v průběhu překladu jsem se dozvěděl, že jeho paní Roswitha Cervicek je angažována v etnologii. Proboha, co si přát více?! Ale ještě ani to nebylo vše. Zatímco první rozhodující krok k realizaci německého překladu učinil Česko-německý fond budoucnosti, v závěrečné fázi se všech událostí kolem Ostoje s velkorysostí a zároveň pozorností ujal Heiko Steuer, v té době profesor na Ústavu pro pravěk, ranou dobu dějinnou a archeologii středověku na Albert- Ludwigs Universität Freiburg im Breisgau. Knížka tehdy dostala titul Geschichte vom Bauern Ostoj. Alltag im mittelalterlichen Böhmen. Věděl jsem, a byl si jist, že Ostoj je v nejlepších rukách, neboť jsme oba ve svých začátcích měli příležitost projít göttingenským seminářem profesora Herberta Jankuhna. Heiko Steuer jako domácí člověk, já v čase mírného uvolnění před polovinou šedesátých let díky doporučení mého profesora Jana Filipa alespoň jako krátkodobý host. S počátkem normalizace jsem se stal sice jen doma přivřeným „korespondentem“, ale i tak jsem díky oběma těmto fázím göttingenského kontaktu hodně získal v oblasti interpretace historicky orientované archeologie středověku.
Jak jste se vlastně dostal k archeologii?
Nejlepší by bylo rovnou říci, že oklikou. Během sexty jsem defi nitivně propadl kreslení a zkoušel to i s akvarelem. Kreslil jsem doma, po městě, vyrážel do dosud téměř neporušených pardubických Polabin. Nebyla jediná volnější chvíle, abych nedržel v ruce skicák nebo neměl na stole nejrůznější druhy papírů. Mělo to přirozeně své důsledky pro mé školní výsledky, ale umínil jsem si, že se přihlásím, až přijde čas, na UMPRUM, a tak vlastně co…! Výtvarnou výchovu vyučoval na našem gymnáziu jeden ze zajímavých pardubických výtvarníků Oldřich Karel, který k tomu povinnému školnímu kreslení přidal podle možnosti týdně jednu volnou dvouhodinovku, která někdy končila debatou o kultuře až po plných třech hodinách – i později. Sem jsem se odvážil přinést ukázat něco ze svých výtvorů. Profesor byl vlídný, jen někdy maličko připepřil svá slova, ne však zlou ironií, když moje práce korigoval. A trvalo dost dlouho, než jsem uslyšel, že je to dobré. Po každém takovém povzbuzení můj studijní dluh v latině i v jiných předmětech úměrně s množstvím pokreslených papírů narůstal. Až do doby, než jsem se jednoho dne koncem přestávky setkal před dveřmi třídy s naší neobyčejně věcnou a spravedlivou latinářkou doktorkou Ebbou Jahnovou. Stručně sdělila, že půjde-li to se mnou tak dále, bude muset odeslat dopis s osobním napomenutím k větší píli. To bylo vážné. Uznal jsem, že to s tím kreslením i občasnými pokusy o malbu asi přeháním, a chabě jsem se bránil, že profesor Karel říká, že je to dobré. Uslyšel jsem suchou odpověď: dobrých je u talentových zkoušek vždy dost a být jenom dobrý je málo. To bylo ještě vážnější. Ze školy jsem totiž věděl, že Ebba patří do rodiny i měšťanského okruhu, kde se o výtvarném umění něco vědělo; měla své místo i ve skupině umělců, s nimiž se stýkala jako vážená sběratelka drobné grafi ky. Začal jsem tušit, že má pravdu, ale naštěstí do té nejistoty, kterou naše latinářka vzbudila, zasvítila nečekaně jiskra naděje. Jen náhodně jsem dostal ve škole do ruky opotřebovaný cyklostylovaný svazek na již rozpadavém papíře s popisem studijních oborů na Filozofi cké fakultě UK. Byly na něm uvedeny „dějiny umění“ v takovém kontextu dalších oborů, že bylo možno odvodit, že autoři mají na mysli umění výtvarné. Společným druhým doplňkovým oborem mohla být též prehistorická archeologie. Nemusel jsem se moc rozmýšlet, konec konců se tam uplatní i to kreslení. Zahájil jsem téměř ihned reparaci školních vědomostí. Když jsem se dopracoval k první dvě minus z latinské kompozice, ledacos se mezi paní profesorkou a mnou jako žákem změnilo natolik, že když zjistila, že to se svým novým záměrem myslím vážně, mohl jsem dokonce požádat i o výpůjčku literatury z žákům nepřístupné profesorské knihovny, kterou paní profesorka spravovala. Její skepse nyní změkla a spíše stimulovala. Nechyběly ani potřebné rady. Nevěděl jsem po dvě desetiletí od toho obratu vztahů o její další aktivní formě zájmu o výtvarné umění a jen náhodně jsem zjistil, že Ebba sama před nacistickou okupací za výtvarným uměním o prázdninách cestovala a například o svých dojmech třeba ze Španělska psala do kvalitních prvorepublikových občanských novin, vydávaných pro Jindřichohradecko. V podstatě jí vděčím za polovinu úspěchu při zkouškách na fakultu. Druhá polovina, kterou jsem viděl v nutné praxi, ležela zcela na mně. Na počátku septimy jsem požádal o volontérskou praxi v Musejním spolku v Pardubicích a vysvětlil, proč o ni žádám. Pan Emanuel Froněk, předseda tohoto svým způsobem kulturně mohutného sdružení spravujícího pardubický zámek, Kunětickou horu a bohaté sbírky, mi přidělil stolek a židli u okna velké společné pracovny a od té chvíle jsem se přidělenými pracemi učil. Měl jsem poprvé v ruce archeologické artefakty od neolitu až po středověk, sbíral jsem a byl i na prvním „záchraňáku“, k dispozici jsem měl na svou dobu dost velkou knihovnu a v ní kromě jiného nevelkou, ale krásnou řadu Štencova Umění. Zahájil jsem, když zbyl čas, své vlastní exkurze. Chtěl jsem vidět v terénu architekturu, hlavně bližší románské kostely. Objel jsem vlakem i na kole Kojice, Řečany nad Labem, Sv. Jakuba a další architektury; prochodil jsem Pardubice i Pardubičky (přirozeně se skicákem) a učil se tak morfologii architektury, jak mi doporučila paní profesorka Ebba. A ještě něco důležitého bych měl na závěr přidat. Občasné hovory s muzejním správcem knihovny a literárního archivu, s křehkým, neobyčejně vzdělaným panem Vlastimilem Vokolkem, kdysi společníkem a duchovním tvůrcem edičních záměrů kulturně významné tiskárny Vokolek a syn, podněcovaly k novému zamyšlení. V muzeu, kde byl váženým členem, mi pan Vokolek ukázal mnohé z hodnot, o něž teď pečoval. Z jeho neokázalých úvah přitom vyplynulo, že přílišné izolování se humanitních věd od světa umění a naopak většinou nepřinese nic nového ani dobrého, že je to nejen jedna ze ztrát osobních, ale i ve sféře celé kultury. Ta slova opatrně vážil, asi jako když pan magistr Žegklitz někdy výjimečně, asi pro své vlastní potěšení, vážil léčivé substance na empirových vahách v nedaleké, muzeu blízké Staré lékárně, jejíž starobyle působící interiér jsem miloval. Se stínem těch nových zkušeností a myšlenek jsem se nadšeně snažil dopracovat na fi lozofi ckou fakultu. Já naiva! Z celého projektu naplněného nádhernou muzejní atmosférou a vlastní studijní prací nakonec byly jen zvláštní nejisté prázdniny s očekáváním budoucnosti. Téměř až v jejich posledních dnech, kdy ještě zbývala nějaká naděje na oficiální informaci o výsledcích přijímacích zkoušek, nalezl jsem doma na stole tlustou obálku, která nevěstila nic dobrého. Po skončení přijímacího pohovoru mne totiž propustil předseda komise se sdělením, abych komisi zanechal své osobní doklady. Pokud budu přijat, dostanu je zpět u zápisu, pokud neuspěji, budou doklady poslány zpět poštou. Zkoušku jste udělal, řekl, ale je vás moc, nemůžu vám nyní říct nic určitějšího. Říkalo se, že se hlásí hodně přes sto uchazečů. Do tohoto malého, téměř exkluzivního oboru, kde měl nyní platit neakademicky volený, přísný numerus clausus, jak kdesi zjistil jeden z členů muzejního spolku, jsem hledal cestu. Zklamaně jsem vytahoval list za listem doklady a různá potvrzení a rovnal je. Nečekaně z toho shluku papíru vyklouzl snadno přehlédnutelný, úzký, bledě růžový proužek průklepového papíru se sotva čitelnou výzvou, napsanou zřejmě špatnou barvou pásky na vytlučeném psacím stroji, abych se dostavil k zápisu – bez data a bez podpisu, o razítku nemluvě, neboť by se na papír ani nevešlo. Nepro pukl jsem v jásot, ale mlčky jsem seděl a přemýšlel, kam to vlastně jdu, když o osudových rozhodnutích píše někdo odpověď na takové hadry.
Jaká atmosféra panovala na fi lozofi cké fakultě v padesátých letech, v době vašich studií? Jak vzpomínáte na své učitele?
Toto je otázka, která pro mne rozhodně není medovým koláčem, nerad se k těm minulým okamžikům vracím. Když jsem se této otázky prvně dotkl, uvědomil jsem si, že psát tvrdě o houfu studentů, kteří ovládali fakultu v roce 1950 a sebevědomě až podle cloumali univerzitními pilíři, by nemělo žádného hlubšího smyslu. Neměl jsem chuť si jejich působení jakkoli připomínat. Ostatně již nežijí a mnozí z nich si nezasluhují ani tu negativní vzpomínku. Doufám, že najdu jiný způsob, jak informovat o těch podivných a nebezpečných letech a o vzniku oboru archeologie vrcholného a pozdního středověku, který sám o sobě představoval to jediné, co v těch složitých dobách začínalo dávat konečně smysl.
Rozhovor připravil Ivo Štefan
Zdeněk Smetánka (21. 10. 1931−4. 4. 2017) náležel k důležitým evropským postavám archeologie středověku. Od šedesátých let minulého století spolu s Miroslavem Richterem programově utvářel náplň a metodologii tohoto mladého historického oboru u nás. Po studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v temných padesátých letech (obor dějiny umění a prehistorie) působil v Archeologickém ústavu Akademie věd, kde od roku 1972 vedl oddělení archeologie středověku a současně přednášel na dnešním Ústavu pro Archeologii FFUK, kde vychoval několik generací archeologů středověku. Vedle mnoha desítek odborných studií uveřejnil řadu textů určených širší veřejnosti, z nichž některé se staly důležitými položkami současné české historiografie. Velký ohlas vzbudily jeho knihy Hledání zmizelého věku, Archeologie na Pražském hradě (spolu s J. Frolíkem) a především Legenda o Ostojovi – Archeologie obyčejného života (1. vydání 1992, poslední 2010), která se dočkala i německého překladu. Od obnovení časopisu Dějiny a současnost na počátku devadesátých let se Zdeněk Smetánka stal jedním z kmenových přispěvatelů a výběr z jeho článků vyšel souborně v knize Archeologické etudy (2003) a Archeologické eseje a mikropříběhy (2016).