Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: UKRAJINA na cestě 20. stoletím

Aktuální číslo

Proč se Rusko před šedesáti lety vzdalo Krymu

Proč se Rusko před šedesáti lety vzdalo Krymu

Mark Kramer

Krym byl součástí Ruska od roku 1783, kdy jej anektovala carská říše – dekádu po svém vítězství nad Osmanskou říší v bitvě u Kozludži –, a zůstal jí až do roku 1954, kdy sovětská vláda předala Krym z Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Předání bylo oznámeno v sovětském tisku na konci února 1954, osm dní poté, co Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR přijalo 19. února rezoluci, jež tento krok posvětila. Společně s krátkým oznámením byl tehdy publikován text rezoluce a rovněž několik nezajímavých výňatků z jednání Prezidia Nejvyššího sovětu. V dané chvíli nebylo o transferu zveřejněno nic jiného a žádné další informace nebyly zpřístupněny až do konce sovětské éry.

enter image description here

Dodatečný materiál o této epizodě se objevil až v roce 1992 – teprve poté, co byl Sovětský svaz rozpuštěn. Tehdy se znovu začal vydávat historicko-archivní časopis Istoričeskij archiv, jenž předtím v SSSR vycházel v letech 1955−1962, a nyní přinášel přepisy odtajněných dokumentů z bývalých sovětských archivů. První číslo obnoveného časopisu z roku 1992 obsahovalo sekci o předání Krymu, ve které fi gurovaly dokumenty z ruského Prezidentského archivu, jakož i z několika dalších archivů, jejichž fondy jsou dnes umístěny ve Státním archivu Ruské federace (GARF). Tyto dokumenty bohužel nepřinášejí nic zásadního nad rámec toho, co bylo publikováno v sovětském tisku o osmatřicet let dříve; vlastně jsou většinou s tím, co bylo otištěno v roce 1954, identické. (Editoři časopisu Istoričeskij archiv očividně netušili, že zkrácený záznam jednání Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR už byl publikován v roce 1954.)

Dokumenty nicméně potvrzují, že tento krok byl původně schválen Prezidiem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) dne 25. ledna 1954, což otevřelo cestu k autorizující rezoluci Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o tři týdny později. Avšak odtajněné svazky neodhalují nic nového o motivech předání, takže nám zůstávají pouze dva oficiální důvody, jež byly publikovány v roce 1954: 1) oddělení Krymu bylo vznešeným aktem ze strany ruského lidu, aby tak připomenul 300. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem (což je odkaz na smlouvu z Perejaslavi podepsanou v roce 1654 zástupci Ukrajinského kozáckého hetmanství [tehdy již oslabeného vladaře Bohdana Chmelnyckého; pozn. překl.] a cara Alexeje I. Moskevského) a projevil bezmeznou důvěru a lásku, již ruský lid cítí k ukrajinskému lidu; 2) předání bylo přirozeným výsledkem teritoriální blízkosti Krymu a Ukrajiny, společných základů jejich ekonomik a blízkých zemědělských a kulturních vazeb mezi Krymskou oblastí a UkrSSSR.

Ani jedno z těchto ostentativních ospravedlnění při podrobnějším zkoumání neobstojí. Ačkoli rok 1954 byl rokem 300. výročí od smlouvy z Perejaslavi, neexistuje žádná spojitost mezi onou smlouvou a Krymským poloostrovem. Perejaslav leží na centrální Ukrajině nedaleko Kyjeva, a ne kdesi poblíž Krymu, a smlouva nemá ani nic společného s poloostrovem, jenž ostatně padl pod ruskou kontrolu až o sto třicet let později. Za hyperbolický lze navíc označit takový výklad smlouvy, podle nějž přinesla spojení Ruska s Ukrajinou. Smlouva sice znamenala důležitý krok v tomto směru, avšak musela následovat léta dalších bojů a válek, než došlo k úplnému sjednocení. Retrospektivně bývá smlouva z Perejaslavi často (nepřesně) spojována s rusko-ukrajinskou jednotou, ale je těžké si představit, proč by kdokoli v SSSR navrhoval oslavit 300. výročí onoho dokumentu předáním Krymu z RSFSR pod Ukrajinskou SSR.

Podobně přitažená za vlasy je představa, že by transfer byl ospravedlněn čistě jen kulturní a ekonomickou spřízněností Krymu s Ukrajinou. V padesátých letech tvořili obyvatelstvo Krymu – přibližně 1,1 milionu – zhruba ze 75 % etničtí Rusové a z 25 % Ukrajinci. Po staletí žila na Krymu také početná populace Tatarů – až do května 1944, kdy je stalinský režim hromadně deportoval do pustých oblastí Střední Asie, kde byli nuceni žít po více než čtyři desetiletí a bylo jim znemožněno vrátit se do rodné otčiny. Stalin z Krymu násilně deportoval rovněž méně početné populace Arménů, Bulharů a Řeků, aby dokonal etnické čištění poloostrova. V roce 1954 tak byl Krym více „ruský“ než po celá předchozí staletí. Ačkoli je spojen s jižní Ukrajinou úzkým pruhem Perekopské šíje, rozsáhlá Kerčská oblast na východě Krymu leží velmi blízko Ruska. Celý poloostrov určitě měl důležité ekonomické a infrastrukturní vazby s Ukrajinou, ale kulturní pouta byla obecně mnohem silnější s Ruskem než s Ukrajinou; navíc Krym byl už od carských dob sídlem mohutných vojenských základen, když se stal symbolem imperiální ruské vojenské moci zaměřené proti osmanským Turkům.

CHRUŠČOV A PŘEDÁNÍ KRYMU UKRAJINĚ

Ačkoli ono veřejně oznámené zdůvodnění převodu Krymu pod Ukrajinskou SSR bylo jen málo věrohodné, některé z komentářů publikovaných v roce 1954 a další informace, jež se objevily od té doby, nám umožňují dobrat se toho, proč se sovětské úřady pro tento krok rozhodly. Zvláště významná byla přitom role Nikity Chruščova, dále nedávná traumata, jež stihla Ukrajinu, a také pokračující mocenský boj uvnitř SSSR.

Chruščov byl vynesen na post prvního tajemníka KSSS v září 1953 a počátkem roku 1954 stále ještě konsolidoval svou vedoucí pozici. Předtím, od konce třicátých let do konce roku 1949, stál v čele Komunistické strany Ukrajiny (s výjimkou roku a půl během druhé světové války, kdy byl poslán na frontu jakožto politický komisař). Během posledních několika let svého funkčního období v Ukrajinské SSR Chruščov jakožto zástupce sovětské vlády dohlížel na krutou občanskou válku v západních oblastech Ukrajiny, zejména na Volyni a v Haliči. Občanská válka se vyznačovala velkým množstvím obětí a otřesnými zvěrstvy páchanými na obou stranách. Bez ohledu na Chruščovovu pozdější roli při odsouzení stalinismu a zavádění reforem v SSSR, při prosazování a vnucování sovětské kontroly nad západní Ukrajinou postupoval krutě a nelítostně. V polovině padesátých let sice ještě docházelo k občasným střetům, nicméně v únoru 1954, kdy došlo k předání Krymu, byla válka v podstatě u konce. Opakované reference při zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu dne 19. února k jednotě Rusů a Ukrajinců a k velkému a nerozlučnému přátelství mezi oběma národy, jakož i tvrzení, že transfer bude demonstrovat, jak moudré je mít Ukrajinu pod vedením komunistické strany a sovětské vlády, ukazují, že Chruščov pokládal předání Krymu za cestu, jak posílit a udržet sovětskou kontrolu nad Ukrajinou – v situaci, kdy byla občanská válka konečně dovedena k vítěznému konci. Už tak dost rozsáhlou ruskou menšinu na Ukrajině mělo posílit dalších 860 000 etnických Rusů.

Vcelku podobné metody bylo užito ve třech nově anektovaných pobaltských republikách, zejména v Lotyšsku a Estonsku, v nichž až do čtyřicátých let žilo jen velmi málo Rusů. Od konce čtyřicátých let pobízel stalinský režim etnické Rusy, aby se v těchto republikách usídlovali, a za Chruščova i Leonida Brežněva tato politika pokračovala. Proporcionálně byl přesun Rusů do pobaltských republik větší než na Ukrajinu, ale v absolutních číslech přineslo předání Krymu Ukrajině mnohem větší počet Rusů, a k tomu navíc region, jenž se úzce identifikoval s Ruskem, což jen utužilo sovětskou kontrolu nad celou republikou.

Předání Krymu Ukrajinské SSR byl pro Chruščova rovněž politicky užitečný krok v době, kdy se snažil posilovat podporu, již potřeboval v pokračujícím mocenském zápase se sovětským ministerským předsedou Georgijem Malenkovem, jenž se původně v roce 1953 jevil jako hlavní vůdce SSSR po smrti Josifa Stalina. Ačkoli byl bezprostředně po Stalinově smrti Chruščov v nevýhodě, postupně oslaboval Malenkovovu pozici a v září 1953 získal zásadní výhodu díky svému nástupu na post prvního tajemníka KSSS. Poststalinský mocenský boj nicméně nebyl počátkem roku 1954 zdaleka u konce a Chruščov se snažil získat v Prezidiu KSSS co možná největší podporu pro svůj pokus odstranit Malenkova z postu premiéra (kterýžto kousek se mu podařil v lednu 1955). Mezi těmi, jejichž podporu si Chruščov přál získat, byl Oleksij Kyryčenko, který se počátkem června 1953 stal prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny (když nahradil Leonida Melnikova, který na tomto postu vystřídal v prosinci 1949 Chruščova) a krátce nato byl jmenován plnoprávným členem Prezidia KSSS. V roce 1944, kdy byl Chruščov sám ještě vůdcem komunistické strany na Ukrajině, podle jednoho svědectví (P. Knyševskij) nadnesl Stalinovi, že předáním Krymu Ukrajinské SSR by se podařilo získat podporu místních ukrajinských elit. Bez ohledu na to, zda skutečně k takovému rozhovoru došlo (věrohodnost retrospektivního svědectví z druhé ruky je věru nejistá), s největší pravděpodobností to odráží Chruščovovo přesvědčení už v roce 1944, že rozšíření ukrajinského území je cestou, jak v této republice získat podporu elit. Ovšem Chruščov téměř jistě považoval předání Krymu za způsob, jak si zajistit Kyryčenkovu podporu. Věděl, že s ní nemůže počítat automaticky, protože se ti dva dostali ještě v červnu 1953 do ostrého sporu, kdy Kyryčenko podpořil Lavrentije Beriju v tvrdé kritice situace na západní Ukrajině – kritice, jež do značné míry implicitně útočila na to, co prováděl Chruščov ve čtyřicátých letech jako vůdce republiky. Chruščov doufal, že předání Krymu Ukrajině rozptýlí napětí přetrvávající z této epizody, a pomůže mu tak zabezpečit Kyryčenkovu podporu v nadcházející konfrontaci s Malenkovem.

ROZHODNUTÍ BEZ OBTÍŽÍ?

Dříve publikované dokumenty i materiály, jež se objevily později, ukazují, že přičlenění Krymu z RSFSR k Ukrajinské SSR bylo provedeno v souladu se sovětskou ústavou z roku 1936, která v článku 18 uváděla, že území svazové republiky nemůže být změněno bez jejího souhlasu. Zápis ze zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ukazuje, že jak RSFSR, tak Ukrajinská SSR poskytly souhlas prostřednictvím svých parlamentů. Jeden z představitelů přítomných na jednání dne 19. února, Otto Kuusinen, se dokonce vychloubal, že jen v naší zemi [SSSR] je možné, že záležitosti nejvyššího významu, jako jsou územní přesuny jednotlivých oblastí ke konkrétní republice, mohou být rozhodnuty bez jakýchkoli obtíží. Lze sice namítnout, že onen proces z roku 1954 by byl mnohem věrohodnější, pokud by skutečně byl komplikovaný a obtížný, ale ať už člověk posuzuje spěšnost územního přerozdělení jakkoli, je především třeba zdůraznit, jak nepřesné je tvrzení (k němuž se nedávno uchylovali někteří ruští komentátoři a vládní představitelé), že předání Krymu bylo provedeno neústavním či protiprávním způsobem. Přestože právní systém v Sovětském svazu byl z větší části fikcí, k transferu skutečně došlo v souladu s pravidly, jež v dané době platila. Navíc, bez ohledu na to, jak bylo předání provedeno, Ruská federace bezodkladně akceptovala ukrajinské hranice z roku 1991, a to jak v prosinci 1991 ve smlouvách z Belověžského pralesa (dohodách, jež znamenaly a uzákonily rozpuštění Sovětského svazu), tak v prosinci 1994 v Budapešťském memorandu, které dořešilo status Ukrajiny coby státu bez jaderných zbraní.

Krym byl původně „autonomní republikou“ RSFSR, ale jeho status byl v roce 1945 změněn na „oblast“ v rámci RSFSR – ostentativně proto, že vynucený odsun krymských Tatarů odstranil potřebu autonomie. Poté co byla v roce 1954 Krymská oblast předána Ukrajinské SSR, zachovala si po sedmatřicet let status oblasti v rámci sovětské Ukrajiny. Počátkem roku 1991 – poté, co bylo v Ukrajinské SSR uspořádáno referendum a o měsíc později přijal parlament Ukrajinské SSR příslušnou rezoluci – byl Krym povýšen na „autonomní republiku“. Toto označení v rámci Ukrajiny si podržel i po rozpadu Sovětského svazu. V rámci Ruské federace ovšem neexistuje kategorie „autonomní republika“. Ve smlouvě o anexi podepsané vládami Ruska a Krymu dne 18. března 2014 byl status poloostrova změněn jednoduše na „republiku“ (Respublika Krym), která se připojila k jednadvaceti dalším „republikám“ Ruské federace, jež se nyní skládá z pětaosmdesáti federálních „subjektů“ – s Krymem a městem Sevastopol přidanými jakožto nezávislé jednotky.

O jeden z paradoxů předání Krymu Ukrajině v roce 1954 se zasloužil předseda Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Kliment Vorošilov, když ve svém závěrečném vystoupení proneseném na zasedání 19. února 1954 deklaroval, že nepřátelé Ruska se prý opakovaně pokoušeli sebrat Krymský poloostrov Rusku a využít jej k tomu, aby oloupili a vyplenili ruskou zemi. Ocenil společné bitvy, které svedly ruský a ukrajinský lid, a uštědřily tak těžkou porážku bezostyšným uzurpátorům. Vorošilovova charakteristika minulých „nepřátel“ Ruska se dnes zdá být pozoruhodně přiléhavá, ovšem tentokrát pro popis kroků, jež podniká Rusko ve vztahu k Ukrajině. Další tragickou ironií související s předáním Krymu je fakt, že akce podniknutá Moskvou před šedesáti lety s cílem posílit kontrolu Ukrajiny se nyní znovu vynořila, aby pronásledovala i dnešní Ukrajinu.

Z angličtiny přeložil Vít Smetana

Text tohoto článku s názvem „Why Did Russia Give Away Crimea Sixty Years Ago?“ byl spolu s průvodními archivními dokumenty uveřejněn na webové stránce Cold War International History Project fungujícího při washingtonském Woodrow Wilson Center – http://www. wilsoncenter.org/publication/why-did-russiagive- away-crimea-sixty-years-ago. Překlad otiskujeme s laskavým svolením autora.

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz