Historické dědictví radikálního ukrajinského nacionalismu a jeho ozbrojeného boje proti německé a sovětské moci i polskému odboji za druhé světové války připomíná barokní legendu o přízraku bloudícím uličkami města, nemohoucím nalézt klid. Dokud bude při naprostém zanedbání ukrajinských studií v západním, natož českém akademickém prostředí tato tematika zneužívána velkou politikou, stěží se podaří zlomit kletbu, která ji stíhá.
Podstatnou kartou v ruské informační agresi namířené proti ukrajinské revoluci 2014 se stal poukaz na její údajné ultrapravicové podhoubí. Chaoticky se v něm proplétají varování před neonacisty – jejich ideologická výbava je svou povahou ovšem spíše internacionální, bez nutných vazeb na domácí tradice té které země – a štvaní proti takzvaným banderovcům. Druhý případ je závažnější: Ukrajina má minulost, již lze pro tento účel snadno dezinterpretovat, a tím jakoby podtrhnout váhu podobných výpadů. To i přesto, že jádro Euromajdanu se od epizodických snah oslavovat dědictví ukrajinského integrálního nacionalismu vždy pohotově distancovalo. Naše dny dávají poněkud hrozivě tušit, že ani věcným, nepředpojatým přístupem k této látce nelze prolomit krunýř oslavné mytologie ani mnohem silnější krustu zručné antipropagandy.
Je sporné, zda můžeme český pohled na symboliku doprovázející radikálnější část ukrajinské revoluce 2014 označit za naivně západoevropský, protože příliš vzdálený podstatě problému, anebo zda se opírá o bytostně domácí předsudky, které vyvěrají ze specifické a jen velmi kusé zkušenosti s přítomností jednotek Ukrajinské povstalecké armády na československém poválečném území. Tak či onak bolestně chybí snaha porozumět pozadí konkrétních gest a atributů, jimiž se letos vykazovali ukrajinští národovci na veřejných prostranstvích ukrajinských i českých. Rudočerná emblematika, dnes široce připisovaná exkluzivně banderovcům, totiž ukrajinský integrální nacionalismus dvacátých až čtyřicátých let minulého století bezpečně předcházela, a nelze hledat nějakou výsostnou souvislost mezi těmito vlajkami a etnocentrickým programem slavné Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Kombinace černé a rudé (takto „černozemě“ a „krve“ za ni prolité) nacházela uplatnění již za první světové války u ukrajinských Sičových střelců v Rytířstvu železné ostruhy, v meziválečném Polsku ji používali pro změnu ukrajinští skauti, a Banderovo křídlo OUN ji přijalo za svou na svém krakovském sjezdu v dubnu 1941 – měla tvořit jeden ze závazných symbolů vedle trojzubce Vladimíra Velikého a modrožluté národní vlajky. Nikoli náhodou lze tuto volbu vysvětlit i výrazným zastoupením bývalých členů skautského hnutí v řadách přítomných nacionalistických radikálů. Tento vexilologický vstup nás přivádí k psychologické podstatě ukrajinského radikalismu, tak jak se projevila v událostech známých jako Euromajdan. Ukrajina je územím, které po staletí ovládaly síly odmítané lidovými vrstvami jako sociálně i kulturně cizorodé. To dalo, na rozdíl od ruského případu, vzniknout jakési tradici trvalého napětí mezi státem a ovládanými a nacházelo výraz v hnutích, jaká v novověku představovali kozáci a hajdamáci, ve 20. století pak partyzánské jednotky různých zaměření, z nichž nejvýrazněji vyjadřovala ukrajinskou národní myšlenku Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která z druhé světové války plynule vykročila do rané fáze války studené. Bojová morálka, sebeobětování a fakt, že změřila zbraně s dvěma nejvražednějšími režimy lidských dějin, z ní v kolektivní paměti národně uvědomělých Ukrajinců (za předpokladu, že vytěsní její temné stránky) tvoří povstaleckou kapitolu úspěšnou a relativně současnou. To, co tedy západní pozorovatel na základě výše popsané symboliky v podobě rudočerných vlajek vnímá jako manifestaci fašistické ideologie, je ve skutečnosti pocta povstaleckému étosu jako takovému – étosu, který se v tomto konkrétním případě k nelibosti mnoha pamětníků pojí také s postavou Stepana Bandery.
SLOŽITÉ VZTAHY S POLSKEM
Meziválečné Polsko se prostíralo v hranicích získaných spíše silou zbraní než diplomatickým umem, což hezky demonstroval výrok maršála Piłsudského, přirovnávající vpředvečer války s mladým bolševickým režimem území na východě k lítacím dveřím, které čekají na to, kdo a jak moc je otevře. Ačkoli je Piłsudski nakonec „otevřel“ méně doširoka, než doufal, v II. Rzeczpospolité, kterou z jedné třetiny obývaly národnostní menšiny, se na základě mírové dohody s bolševiky, podepsané roku 1921 v lotyšské Rize, proti své vůli ocitlo téměř šest milionů Ukrajinců, jejichž tužby rokující velmoci smetly pod stůl. Po Piłsudského převratu v květnu 1926 Varšava v menšinové politice přikročila k nadějnějšímu kurzu; Piłsudski nebyl šovinista a přinejmenším vnějškově se hlásil k multikulturnímu duchu dávné Rzeczpospolité. Sovětská Moskva bila na poplach, protože tato ideologická protiofenziva Polska budila obavy z opětovných polských snah získat na svou stranu Ukrajince a obnovit vojenskou výpravu na Kyjev z roku 1920. Tento vývoj nebyl po chuti ani ukrajinským nacionalistům, kteří se v této přelomové době zkonsolidovali pod střechou dominantní OUN. Je pozoruhodné, že její program a jeden čas také hesla se s komunistickou kampaní v tom podstatném překrývaly: v nenávisti k Polsku a ve snaze o sjednocenou Ukrajinu – v tom prvním případě pochopitelně vymaněnou ze spárů rudého impéria.
Vlastností všech extremistických organizací je nenávist ke kompromisu, a proto násilné akce směřovaly ponejvíce proti stoupencům polsko-ukrajinského sblížení na obou stranách. Takové spektakulární atentáty obvykle provokují ústřední moc k „utažení šroubů“, což zas vyvolává žádoucí pobouření mezi masami a vhání je do náruče teroristů. OUN tak bezděky spolupracovala se Stalinem na likvidaci možné piłsudčicko-ukrajinské koalice s antisovětským potenciálem. Ničím novým není ani spolupráce s nepřáteli mých nepřátel. Tak se zahraničněpoliticky ukrajinský integrální nacionalismus sbližoval s Německem (a to dávno před Hitlerovým nástupem) jako silou, která skýtala naději, že jednou bude schopna zbourat versailleské pořádky, které přisoudily Ukrajincům úděl páriů. Avšak tíhnutí OUN k Berlínu nemělo jen taktickou povahu. Kouzlo totalitarismu nacházelo v Evropě třicátých let početné obdivovatele. Panství „reakčních národů“ zlomí revoluce, jakou ohlašoval Hitlerův nástup (Jaroslav Stecko). Těžko se divit nadšení, s nímž byl italský a německý vzor přijímán mládeží východní Haliče, která sama nepoznala nic než válku a nakonec se ocitla na straně poražených. Nejprve kataklyzma let 1914–1918, posléze boje Západoukrajinské lidové republiky, zadušené polskými vojsky roku 1919, nástup bolševiků a nakonec vítězný protiútok Polska, to všechno se před jejími zraky slévalo v celistvý obraz dobové morálky v duchu hesla „urvi, co můžeš“, která hravě přehlušila apely opozdilců vyznávajících ještě demokratickou etiku. Západní antifašisté pak v hojném množství opěvovali úspěchy stalinské výstavby, jíž padly za oběť miliony Ukrajinců a dalších sovětských občanů. Hrubá moc tedy byla v kurzu, třetí říše se po podepsání polsko-německého sblížení v roce 1934 těšila úctě i v zemi nad Vislou, kde zapustila kořeny i antisemitská demagogie, která zdaleka nebyla vlastní jen hitlerovcům.
PŘECEŇOVANÝ STEPAN BANDERA
V této době byla činnost ilegální OUN paralyzována polskými zásahy. Varšavě došla trpělivost po vraždě ministra vnitra Bronislawa Pierackého, jenž oproti tendenčním ukrajinským výkladům nebyl exponentem nesmiřitelného polského nacionalismu, ale naopak „hrozil“ svými politickými záměry přispět ke konsolidaci polsko- ukrajinského konfliktu, čímž by vzal vítr z plachet radikálům na obou stranách (zprvu byli ze zločinu příznačně podezíráni polští šovinisté). Mladí romantici ztratili v II. Rzeczpospolité půdu pod nohama a ocitli se v polských žalářích. Stepan Bandera jich vystřídal několik, než jej v brestské pevnosti na území dnešního jihozápadního Běloruska vysvobodil zánik polského státu, povaleného společným úsilím Hitlera a Stalina.
Krom komolení jeho jména, k němuž svádí podobnost s hlavním hrdinou známých sovětských satirických románů Ostapa Bendra, je pro současnou povrchní kritiku ukrajinského nacionalismu oné doby příznačná i častá neznalost životní dráhy Stepana Bandery a z toho plynoucí přecenění jeho role v pozdějších událostech. I když je mu povrchně přisuzován určující vliv na vše, co se událo, kritické milníky Banderova života jsou spjaty s teritoriem vnitřního Polska anebo Německa: osud mu neumožnil zasahovat do bezprostředního dění na Ukrajině v rozhodujícím období od roku 1941. Stepan Bandera se zhlédl v polské hrdinské mytologii, s níž se ukrajinská mládež v polonizovaném školském systému setkávala, což jen podněcovalo jeho snění o velkém povstání rolnických mas na širých ukrajinských pláních, jež mělo Ukrajině přinést svobodu. Zakonspirovaná organizace bojovníků ochotných přinést nejvyšší oběť měla tuto revoluci rozdmýchat svými násilnými činy. Představa plahočení po lesích a jiných strázní partyzánské každodennosti, což bylo nakonec údělem UPA, se mu jevila málo heroická. To ale v roce 1940 nebylo ještě na pořadu dne. Ukrajina byla téměř sjednocena – vadou na kráse byla pouze postava sjednotitele, velikého Stalina.
Centrum OUN se ocitlo v Němci okupovaném Krakově, kde se také odvíjel bratrovražedný boj dvou křídel organizace o její další směřování. Bandera si vysloužil renomé už svým vystupováním při procesu po Pierackého vraždě a nyní stál v čele generace, která prodělala zkušenost s namáhavou ilegalitou i polským vězeňským systémem a znala svoji cenu, zatímco „zpanštělé“ špičky organizace po celý čas pracovaly v bezpečném závětří západní Evropy. A jestliže se Hitlerův stín dloužil a jeho záměr zúčtovat se Sovětským svazem visel ve vzduchu, docházela plného vyjádření i ideologie OUN, jejíž antibolševické mesiášství nebylo pouhou výpůjčkou z myšlenkového arzenálu nacistů. Bez ohledu na frakční různice tito revolucionáři věděli to, co i mnozí jiní: že na Ukrajině a jejím hospodářsko-strategickém významu závisí bytí a nebytí Stalinova impéria. Tím, že se jejich sen překrýval se spádovým teritoriem nacismu právě jako sovětského komunismu, byla OUN utvrzována v přesvědčení, že právě Ukrajinci drží klíč k budoucnosti celého lidstva, neboť kde končí úloha fašismu či nacionálního socialismu, tam začne úkol ukrajinského nacionalismu. A z tohoto vědomí vlastní ceny vyrůstaly nadšené imperiální skici role samostatné Ukrajiny v příští, tedy Hitlerově Evropě. Besedování o tom, zda se má Ukrajina omezit jen na svá etnická teritoria, nebo kolonizovat i vzdálené kraje (ve hře byl například Kazachstán) probíhalo již před druhou světovou válkou. Nyní osmělovalo především Banderovu platformu (OUN-b) ke zpupnému vystupování ve vztahu k Říši v předvečer útoku na SSSR. Nadšení z příchodu německých vojsk na Ukrajinu může rychle ochladnout, říkalo její memorandum Berlínu, pokud se Ukrajincům nedostane rovného zacházení. Postavení Slovenska a Chorvatska, trpasličích satelitů Říše, nebylo v očích OUN-b pro Ukrajinu dost dobré. Čekali, že bude architektem nového evropského řádu, nikoliv pouze jeho klientem. Toto přesvědčení banderovce vedlo ke slavné deklaraci ukrajinské nezávislosti 30. června ve Lvově, kterou konzervativní konkurenti z OUN Andrije Melnyka vzali jen trpně na vědomí.
PODOBNOST S POBALTÍM
Je nápadné, že tyto dějinotvorné iniciativy OUN-b budí na Západě fascinovaný zájem, ale zcela se přechází, že nalezly takřka identickou obdobu ve válečném vývoji v pobaltských zemích, osvobozených německou invazí po roce stalinského teroru. Tak jako OUN-b, například i Litevská aktivistická fronta Kazyse Škirpy vyhlásila Němci nevítanou nezávislost, podílela se na masakrech Židů a nakonec byla potlačena, obdobnou dráhu od kolaborace k odboji opsal také Gustavs Celminš v Lotyšsku a v analogiích by se dalo obsáhle pokračovat. Ale západoukrajinský příklad se vymyká tím, že revoluční ukrajinští aktivisté, kteří do kraje vstoupili s wehrmachtem po dvouleté sovětské okupaci, neměli za sebou státnickou zkušenost jako zběhlí pobaltští politici. Jediné, co poznali, byla konspirace, což dávalo jejich snažení desperátský ráz, který hnutí poznamenal i v dalších letech. A jsme znovu u povstaleckého étosu, který zřejmě podvědomě oslovuje i vzdálené pozorovatele. Neboť OUN-b se poté, co její krok vyvolal prudkou německou protireakci, vracela do světa ilegality, na nějž byla tak zvyklá. Strategickým cílem od pozdního léta 1941 mělo být celonárodní protiněmecké povstání v pravý čas, což nebylo v regionu ničím novým: osudně se tento záměr střetával s očekáváním londýnských Poláků, kteří podobné plány spřádali od roku 1940. Podstatné však je, že cesta k tomu, co se pod pojmem banderovci ujalo zkresleně ve středo- a východoevropském slovníku – tedy partyzánské formaci UPA, nebyla nijak přímá a lemovaly ji různice na ostří nože.
Než se v roce 1943 UPA ustálila, vedl se v organizaci spor, zda a pod jakými hesly aktivní odboj zahájit. Někteří členové OUN-b vyslaní na okupovaná postsovětská území na východě se pak vraceli se znepokojivou kritikou provinční západoukrajinské xenofobie banderovského jádra. Ozývaly se hlasy, že OUN musí dokonce bojovat za Ukrajinu samostatnou, ale sovětskou! Proti tomu stál Mykola Lebeď, který zastupoval Banderu vězněného v koncentračním táboře, neboť odmítl odvolat deklaraci z 30. června. Heslem těchto lidí bylo: Nedráždit Němce, nevystavovat organizaci tvrdší odplatě! UPA nakonec vznikla proti vůli vedení organizace, což je největším paradoxem, pokud vnímáme propagandistické zkratky, které postavu Bandery s touto formací přímo spojují. Vzniknout však musela, jelikož terén Volyně se hemžil v poločase války konkurenčními bojůvkami i nebezpečným desantem vyslaným Moskvou. Stěží lze říci, zda kdy existovala jedna Ukrajinská povstalecká armáda, protože profi l této síly se měnil v závislosti na velkých historických posunech. Do roku 1944 bojovala s kdekým a poskvrnila svůj profi l děsivou etnickou čistkou volyňských Poláků, od příchodu Rudé armády už vedla standardní antisovětskou válku, jaká zuřila v Pobaltí, Bělorusku i poválečném Polsku.
Vliv OUN-b na UPA postupně ochaboval, přesto ale stačil na to, aby její obávaná zpravodajská služba rozsévala ve službách původního totalitárního ideálu strach a znechucení v řadách antisovětské rezistence. Mnoho povstalců dávalo přednost odchodu z ilegality a smíření se sovětskými pořádky. Mnozí však v lesích zůstávali a udržovali spojení se Západem, kde se v pozdních čtyřicátých letech odehrával boj o politickou cestu ukrajinského nacionalistického tábora v očekávání třetí světové války mezi Moskvou a angloamerickým blokem. Paušální označení banderovci bylo Moskvou uplatňováno na všechna hnutí odporu v opětovně přivtělených západních oblastech SSSR, od Finského zálivu po Besarábii. A nerozbornou ruku Američanů, banderovců a Židů dnes tuší mnozí Rusové za proevropským úsilím Majdanu. Přízrak jen tak nespočine.