Těsně před koncem druhé světové války zemřel v německém Mettenu na následky poranění, jež utrpěl při leteckém náletu o měsíc dříve, starý muž. Byl jím Pavlo Skoropadskyj, potomek ukrajinského šlechtického rodu, generál carské armády a v roce 1918 po několik měsíců vládce Ukrajiny.
Únorová revoluce roku 1917 dala ukrajinskému národnímu hnutí možnost začít formulovat vlastní požadavky a představy o budoucnosti Ukrajiny. Cílem bylo zprvu získat v rámci demokratického Ruska autonomii pro národnostně ukrajinská území, avšak poté, co v Petrohradě převzali moc bolševici, začala Centrální rada, ukrajinský revoluční parlament, usilovat o získání plné svrchovanosti. Ukrajinská lidová republika (UNR) vyhlásila 25. ledna 1918 nezávislost a 9. února podepsala v Brest-Litevsku mírovou smlouvu s Německem a Rakouskem. Většinu Ukrajiny však zatím obsadily bolševické oddíly.
Německá a rakouská vojska bolševiky snadno vyhnala a vláda se formálně navrátila do rukou Centrální rady, Němci však s ukrajinskými politiky nebyli spokojeni. Rada, ovládaná sociálními demokraty a esery (socialisty-revolucionáři), považovala za svůj hlavní úkol provedení agrární reformy, „zespolečenštění“ půdy, jež měla být rolníkům bez náhrady předávána do užívání. To Němci považovali za komunistický experiment – jejich hlavním zájmem bylo, aby Ukrajina sloužila jako spolehlivý dodavatel potravin pro válkou zkoušené Německo, jak se k tomu ostatně mírovou smlouvou zavázala. Představitelé Centrální rady se zase divili „cynismu“ Němců, kteří jim doporučili vést střízlivější politiku.
V průběhu dubna vstoupili německý vyslanec Alfons Mumm a náčelník štábu okupačních vojsk generál Wilhelm Groener do kontaktu se Skoropadským, který již předtím zvažoval, zda by mohl provést převrat takříkajíc „na vlastní pěst“. Na rozhodnutí německé strany měly přímý vliv nové zprávy o stále těžší zásobovací situaci v Německu. Skoropadskyj, velký pozemkový vlastník a voják tělem i duší, se zdál být vhodným kandidátem na silného vládce Ukrajiny. Ač před válkou žil v Petrohradu a pohyboval se v kruzích blízkých carskému dvoru, po únorové revoluci se rozpomněl na své ukrajinské kořeny. Nejprve se na frontě snažil ze svěřených jednotek vytvořit národní ukrajinské útvary, poté z armády odešel a stal se velitelem „volného kozáctva“, nově vznikajícího ukrajinského miličního vojska.
Generál Groener nadiktoval Skoropadskému podmínky, za nichž se měl stát vládcem Ukrajiny. Zatímco Centrální radu rozehnali němečtí vojáci přímo uprostřed zasedání, v kyjevském cirkusu Hippo Palace se 29. dubna pod ideovým vedením Svazu pozemkových vlastníků sešlo přes šest tisíc účastníků Zemědělského kongresu. V souladu s předem připraveným scénářem účastníci nejprve zkritizovali Centrální radu, poté přešli k požadavku silné vlády a skončili skandováním: Potřebujeme hetmana! Zanedlouho se dostavil sám Skoropadskyj, aby ho Kongres slavnostně provolal vládcem Ukrajiny. Při následné bohoslužbě na Sofijském náměstí shromáždění děkovali Bohu, že daroval vládu na Ukrajině hetmanu Skoropadskému.
HETMANSKÁ UKRAJINA
Došlo tak k obnovení historické instituce hetmanské vlády, která na Ukrajině existovala od povstání Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 až do roku 1764, kdy ji Kateřina II. zrušila. Od Perejaslavské rady v roce 1654 ovšem hetman nikdy nebyl představitelem zcela samostatného státního útvaru. Proces omezování ukrajinské autonomie se obzvláště uspíšil po roce 1708 – tehdy za velké severní války hetman Mazepa přešel na stranu švédského krále Karla XII., a stal se tak z hlediska ruského cara Petra I. Velikého zrádcem. Ukrajinským hetmanem byl v letech 1708–1722 i generálův předek Ivan Skoropadskyj. Hetmanovu moc neomezovalo žádné parlamentní těleso, jen jeho zahraniční ochránci, jejichž vojenská síla – třistatisícová okupační armáda – představovala hlavní oporu režimu. Prvořadým úkolem nového státu bylo splnit očekávání Němců, kteří doufali, že okupace „obilnice Evropy“ zaručí strádajícímu císařství dostatečné zdroje potravin. Socializace zemědělské půdy, provedená na počátku roku Centrální radou, byla zrušena. Respekt k soukromému vlastnictví měl hetmanskou Ukrajinu odlišit od předcházející socialistické republiky s její utopickou politikou. Nový režim se opíral především o vrstvu velkostatkářů a průmyslníků, nakloněna mu byla také pravoslavná církev, jejíž pozemkový majetek Centrální rada zkonfiskovala v listopadu 1917.
Hetman chtěl provést umírněnou agrární reformu, jež by měla podobu výkupu statkářské půdy jednotlivými drobnými rolníky. Místo toho se však venkov stal dějištěm msty velkých pozemkových vlastníků, kteří se s pomocí carských důstojníků, tvořících takzvané „trestné oddíly“, a německých či rakouských vojáků chtěli odškodnit za ztráty, jež jim způsobily reformy Centrální rady. Členové těchto polovojenských oddílů se neštítili ani mučení a krádeží. Jakákoliv reforma byla pro představitele statkářských kruhů nepřijatelná a Svaz pozemkových vlastníků dokázal jejímu uskutečnění účinně zabránit. Přáním velkých pozemkových vlastníků bylo nejen dostat do kopějky zpět všechno, co jim sebrali nebo zničili během venkovských nepokojů, ale v některých případech rozsah svých ztrát naneštěstí velice přeháněli, konstatoval Skoropadskyj ve svých pamětech. Bohužel, podotýká ukrajinský historik Ruslan Pyrih, hetman si ve svých úvahách nepřiznal fakt, že právě jeho vláda vytvořila právní základnu pro toto nekontrolovatelné odškodňování, které do značné míry podrývalo ještě nepevné státní zřízení.
Zajímavá je otázka národnostní politiky hetmanského státu. Na rozdíl od Centrální rady, kde měli hlavní slovo představitelé ukrajinských levicových stran, nová vláda byla složena převážně z představitelů ruské liberální strany kadetů (konstitučních demokratů). Většina ministrů pocházela z Ukrajiny, ale k ukrajinskému hnutí se obvykle nehlásili a ukrajinštinu nepoužívali, ačkoliv byla v novém státě jediným úředním jazykem. Jaroslav Hrycak ve své knize o formování moderního ukrajinského národa píše, že Skoropadskyj nebudoval ani ukrajinský, ani ruský stát. Hetmanský režim chtěl dát vzniknout nové koncepci ukrajinského národa, jež by nespočívala na znalosti ukrajinštiny, ale na loajalitě vůči ukrajinskému státu, který pojímal v širším, teritoriálním, nikoliv úzce etnickém smyslu. Sám hetman sice ukrajinsky mluvil s obtížemi, ale chápal patrně lépe než někteří z jeho ministrů nezbytnost spolupráce ukrajinských i ruských činitelů. Psal, že můžeme vzkvétat, jen budou-li u nás existovat a svobodně se rozvíjet ruská i ukrajinská kultura. Vlastenecké nálady mělo povzbudit oživování slovní zásoby spojené s ukrajinskou kozáckou historií a barevné uniformy příslušníků nově vzniklých vojenských oddílů a dvořanů.
Ani okázalé pocty, jichž se hetmanovi dostalo jako monarchovi a vládci spojenecké země při zářijové návštěvě Německa, nemohly zakrýt fakt, že byl ve své zemi stále méně pánem situace. Když ruský levý eser Boris Donskoj na konci července zavraždil vrchního velitele okupačních vojsk generála von Eichhorna, Skoropadskyj musel svou tajnou službu požádat, aby ho již neobtěžovala každodenními zprávami o chystaných atentátech na jeho vlastní osobu. Venkov vřel a ozbrojených povstání, jež byla reakcí rolníků na akce trestných oddílů, se během jara a léta 1918 účastnilo až sto tisíc mužů. Povstalci se nacházeli pod ideovým vlivem ukrajinských levicových stran, ruských eserů i bolševiků, až do podzimu ale nešlo o koordinované akce. Vzhledem k přítomnosti německých sil však byla i ta největší povstání potlačena, byť třeba ve Zvenyhorodském okrese jižně od Kyjeva postavili vzbouřenci do pole třicet tisíc mužů a bojovali dva měsíce. Právě zde také došlo k největším židovským pogromům, které vzhledem k rozšířenému lidovému antisemitismu toho léta doprovázely i řadu jiných bouří. Plán potravinových dodávek Ústředním mocnostem se ani přes vynucené zavedení obilného monopolu nedařilo plnit.
Skoropadskyj nedokázal překonat antipatie, které vůči němu projevovali představitelé ukrajinských stran, a opíral se stále více o Rusy – v létě 1918 se Ukrajina stala útočištěm uprchlíků ze sovětského Ruska. Přes všechny potíže byl život na Ukrajině klidnější než v revolucí paralyzovaném Rusku a jídlo bylo ve městech relativně dostupné. Alexej Tolstoj v novele Dobrodružství Něvzorova psal: S novými spolucestujícími dojel Semjon Ivanovič do Charkova. Na nádraží vyčerpaná dáma doběhla k bufetu, kde se slzami zvolala: „Bílé housky, housky!“ Objala muže a děti. Dokonce i Semjon Ivanovič uronil slzu. Uprchlíci z Ruska, většinou příslušníci majetných vrstev, zaplňovali kyjevské ulice, utráceli v kavárnách a koncertních sálech. Chtěli revoluční časy buď v poklidu přečkat, anebo Ukrajinu využít jako základnu k započetí odporu proti bolševickému režimu.
DO BERLÍNA
Na podzim 1918 byla porážka Ústředních mocností neodvratná. Hetman se snažil získat podporu Dohody, ta se však orientovala na demokratické Rusko, nezávislou Ukrajinu považovali západní státníci za německý výtvor. Ukrajinské strany již začaly plánovat násilné svržení Skoropadského. Po svém se o příčinách neshod hetmana s ukrajinskými politiky vyjádřil Dmytro Doncov, budoucí ideolog ukrajinského nacionalismu a v době hetmanovy vlády vedoucí tiskové agentury: Ti lidé ve svém okolí nesnesou žádného pána. Z toho pramení jejich nenávist k hetmanovi.
Skoropadskyj ve snaze vyjít vstříc dohodovým mocnostem 14. listopadu jednostranně vyhlásil federaci s Ruskem. Ukrajina měla iniciovat obnovu velkého Ruska. To okamžitě vyvolalo bouřlivou reakci. Kyjevští studenti vyšli do ulic, na druhý den se k nim přidali i dělníci. Střetly se s nimi oddíly důstojníků, které neváhaly do demonstrantů střílet. V Bílé Cerkvi, devadesát kilometrů od Kyjeva, se pod vedením socialistického Direktoria shromáždilo rolnické vojsko, které spolu s jednotkou Sičových střelců zahájilo tažení na Kyjev. Tažení vedl Symon Petljura, teprve 12. listopadu propuštěný z hetmanského vězení.
Dne 18. listopadu došlo k boji u Motovylivky, který ukázal, že ani elitní serdjucká divize není za hetmana ochotna prolévat krev. Většina těchto synů z bohatých rolnických rodin, kteří v létě přísahali věrnost Skoropadskému, rychle přešla na stranu povstalců, v bitvě padlo nanejvýš dvě stě mužů. Cesta na Kyjev byla volná, proti Direktoriu již chtěly bojovat jenom oddíly ruských důstojníků, jejichž rozbujelé štáby byly přibližně stejně početné jako prvosledové jednotky. Ani oni ostatně netoužili umírat za 4000 děsjatin hraběte Gejdena (představitel Svazu pozemkových vlastníků) a vzhledem k mizivé popularitě hetmanovy vlády je neměl kdo posílit. Němci, kteří se po uzavření příměří s Dohodou z Ukrajiny stahovali, oporou režimu být nemohli – požadovali však, aby se povstalci zdrželi bojových akcí až do doby, kdy se úplně evakuují, čímž agonii ukrajinské monarchie o několik týdnů prodloužili.
Hetman mohl již doufat jen ve vojenskou pomoc Dohody. Pozitivní reakce se však ani od Dohody, ani od Děnikinovy Dobrovolnické armády na Donu, představující ono Rusko, s nímž Ukrajina měla vstoupit do federace, nedočkal. Francouzský vicekonzul, který se sám předvídavě přesunul do Oděsy, zasílal do Kyjeva ještě na počátku prosince telegramy povzbudivého obsahu, slibující včasnou pomoc. Ani tak ovšem nedokázal udržet ve městě ruské uprchlíky před bolševismem, ti mířili ve stopách vicekonzula do Oděsy, jež se nacházela pod ochranou francouzských vojsk. Konečně 14. prosince vstoupili do Kyjeva vojáci Direktoria.
Pavlo Skoropadskyj uprchl vlakem, celý v obvazech – byl převlečen za raněného německého důstojníka. Našel útočiště v Berlíně, kde kolem sebe shromáždil nevelkou skupinu přívrženců a od počátku dvacátých let vystupoval jako vládce Ukrajiny v exilu. UNR byla obnovena a čekala ji nová konfrontace s bolševiky.
Ačkoliv byl v době své vlády hetman na Ukrajině málo oblíbený, s postupem času došlo k jistému posunu v jeho hodnocení. Ukrajinští historici v diaspoře a po rozpadu SSSR i na Ukrajině začali oceňovat kulturní úspěchy hetmanova režimu – mimo jiné založení dvou ukrajinských univerzit a akademie věd. Někteří současní autoři (O. Rejent, H. Papakin) se staví ke Skoropadskému téměř nekriticky a období relativního klidu během roku 1918, ostře kontrastující s anarchií, která na Ukrajině zavládla v následujícím roce, interpretují jako hetmanovu osobní zásluhu. Vláda tvrdé ruky byla podle nich v dané chvíli nezbytností. Za příčinu jeho pádu pak považují především nesmiřitelnost ukrajinských levicových stran, jež svá ideologická dogmata nadřadily zájmům státu. Přehlížejí přitom fakt, že hetman, který ve srovnání s UNR nedokázal drobným rolníkům ani dělnictvu nic nabídnout, se v důsledku své politiky ocitl po odchodu okupačních vojsk takřka bez jakékoliv podpory.