Trable národnostního soužití i dospívání v komiksu
Komiks se v ĎaSu často neobjevuje, přinejmenším od doby Spiegelmanova Mause ale tento „lehký“ žánr i v českých zemích prokázal, že za jistých okolností se svým poselstvím může měřit s „těžkými kalibry“ prózy i odborné historické tvorby. Letos se v knihkupectvích objevila prvotina padesátníka Pavla Pleskače pod názvem Gudrun a chrám z mramoru (Garamond, Praha 2014). Krátký životní příběh mladé teenagerky Květy/Gudrun se odehrává mezi lety 1938 a 1945 na tehdy národnostně smíšeném Jihlavsku. I Gudrun pochází z česko-německé rodiny, po smrti matky (pro niž byla Květou) však vyrůstá prakticky sama. Raději než školní docházce se věnuje četbě Marxova Kapitálu a výletům s kamarádkami (a kamarády). Běžné problémy dospívání ovšem v reáliích strašlivé doby přerůstají v tragické životní konce jednotlivých aktérů. Do mladých životů šmahem zasáhne smrt. Židovskou přítelkyni odváží vlak nejprve do Terezína a pak do Sobiboru, německý spolužák Siegfried zahyne v pripjaťských bažinách, když ho jako německého vojáka zastřelí ruští partyzáni. Gudrun se s třemi českými trampy pokusí založit odbojovou skupinu, ta je však ihned rozbita. Komiks, který je působivým propletencem klackovitého chování, ideálů, obdivu k Marxovi i k německé mytologii, samo nakladatelství příznačně označilo jako tragicko-komický. Jednoduchá kresba je pravidelně prokládána překvapivě přesnými detaily, což příběhu dodává punc autentičnosti. Vyústění příběhu je pak pro čtenáře bonusem, který ve zkratce připomíná smutný osud německých Čechoslováků, kteří nepropadli démonu nacismu. -zmar-
Citlivý portrét moderního Orfea
Osudy umělců bývají pro svou skutečnou či zdánlivou neobyčejnost oblíbenou pastvou životopisců nejrůznější úrovně. Život italského básníka z počátku 20. století Dina Campany, autora jediné knihy Orfické zpěvy, nabízí senzačního materiálu nepřeberné množství. Sebastiano Vassalli se ale v románu Noc komety (přeložila Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2014) vydal jinou cestou. Jako poctivý archeolog každý střep Campanova života nejprve pečlivě opráší, zbaví nánosu legend a lží, aby ho pak zasadil na správné místo v celku. Tam, kde „tvrdá data“ chybějí, si pomáhá představivostí, vykládá, domýšlí a dobarvuje, přitom si počíná velmi citlivě. Před čtenářem se tak odvíjí příběh nemilovaného a odstrkávaného dítěte, které nikdy nebude nikam patřit a nic mít – nic kromě poezie, a nakonec přijde i o ni. Mládí rimbaudovských útěků, potulek a neúspěšných pokusů o studium (vždyť má chlapec tak dobrou hlavu!) ukončí první, zatím dočasné pobyty v ústavech pro choromyslné. Vysmívaný obecní blázen, jenž pouhou existencí zostuzuje vlastní rodinu, postupně nachází jediný smysl v tvorbě. Toulá se a strádá, ale nakonec ho nouze vždycky přivede zpět do nenáviděné rodné obce a milované přírody kolem ní. Všechnu svou touhu upne k poezii, horečně píše, ale je mu cizí jakýkoli kalkul, a při snaze se prosadit tak naráží jen na pohrdání „hvězd“ literárního světa, jimž oplácí zuřivou záští. V letech světové války se za přispění syfilidy, alkoholu a nervového vypětí ze spalujícího milostného vztahu básníkův rozum definitivně zatemňuje, takže je ve svých dvaatřiceti letech internován v léčebně natrvalo. Legendy zmizely, zůstal pravdivý tragický příběh. -ndv-