Někdejší populární sociálnědemokratický ministr Jaromír Nečas (1888–1945) prožíval své poslední hodiny v lednu 1945 osamocen na velšském venkově. Válka, jež ho připravila o vlast, rodinu i přátele, zuřila plnou silou a po jejím skončení si na kdysi významnou osobnost dělnického hnutí, která se zapojila do západního odboje, vzpomněl málokdo. Historická literatura zmiňuje Nečase jen sporadicky a téměř výhradně v souvislosti s jeho rolí během mnichovských dnů či v souvislosti s krátkým působením v exilové vládě. Neméně zajímavé je však jeho angažmá v kanceláři prezidenta T. G. Masaryka, kdy byl pověřen záležitostmi Podkarpatské Rusi a vzhledem k aktuálnímu dění na východ od československé hranice se zabýval i otázkou ukrajinskou.
VÁLEČNÁ LÉTA NA BUKOVINĚ
Dávno předtím, než se tento rodák z Nového Města na Moravě stal ostříleným politikem, který svou kariéru zasvětil boji s nezaměstnaností a sociální péči, strávil jako stavební inženýr několik let v rakouské Bukovině a Východní Haliči. Vystudoval stavební inženýrství na brněnské technice, kde také krátce zastával asistentský post. Roku 1913 jako pětadvacetiletý absolvent rodnou Moravu opustil a přijal místo u bukovinské zemské vlády. Tam jej také zastihla světová válka a nástup do armády, kde se rovněž věnoval technicko-stavebním úkolům.
Později se nejednou vyznal, že právě v této době mu přirostl k srdci ukrajinský prostý mužický lid. Vývoj svého vztahu k Ukrajině v roce 1919 popsal v dopisu hradnímu kancléři Přemyslu Šámalovi: Prožil jsem několik let mezi Ukrajinci, byl jsem zpočátku též smýšlení vysloveně ukrajinofobského, protože jsem pokládal ukrajinský jazyk za pouhý od ruštiny nepříliš odlišný dialekt bez větší umělé kultury a celé ukrajinství považoval jsem politicky skutečně za výplod německé práce a rakouské diplomacie. Nečasův vztah k lidu, který ho obklopoval, se však postupně měnil: Později poznal jsem však mnohé Ukrajince, Ukrajince slovanské, upřímné, dobré a poctivé. Poznal jsem blíže ukrajinskou kulturu a ukrajinský život a přišel jsem k poznání, že Ukrajinci mají výborný lid, dobré spisovatele, umělce a duševní vůdce lidu, za to však mizerné politiky a diplomaty.
Zatímco Nečas sloužil na Bukovině u rakouské armády, území střední a východní Ukrajiny, jež byla součástí ruského impéria, začala hledat cestu k samostatnosti. Únorová revoluce výrazně uvolnila poměry a už 17. března 1917 byla v Kyjevě ustavena Centrální rada, která zpočátku žádala autonomii v rámci Ruska a záhy po bolševickém převratu vyhlásila nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku. Tyto snahy však záhy potlačila Rudá armáda.
Situaci změnil Brestský mír z 9. února 1918, po němž ústřední mocnosti bolševické jednotky z ukrajinského území vytlačily. O vojenskou pomoc je nejprve požádal generální sekretariát (ukrajinská vláda), výsledkem ale byla nová, tentokrát německá okupace a dosazení hetmana Skoropadského, potomka starého šlechtického rodu a bývalého carského generála, do čela státu.
Mladý nadporučík Nečas zápas Ukrajinců o nezávislost bedlivě sledoval a přál mu, zároveň věděl, že v Čechách jeho postoj nesdílejí, což přisuzoval hluboce zakořeněné rusofilii, naprostému nedostatku informací o tomto ukrajinském národu a také nedávné vstřícnosti haličských Ukrajinců vůči Vídni: My Čechoslováci vězeli jsme většinou v předsudcích až po krk a nechtěli jsme např. chápat, že Ukrajinci nemohli být nadšeni pro všeslovanskou ideu, když byli utiskováni ruským carismem a polskou šlechtou. Pod štítem všeslovanské ideje řádil na Rusi reakční panslavismus, který byl via facti čistou rusifikací a který byl k Ukrajincům bezohlednější a příkřejší než k druhým neruským národům, podotkl ve své brožurce Upřímné slovo o stycích česko-ukrajinských.
Nečas se tyto bariéry mezi Čechy a Ukrajinci snažil odbourávat. První ze série svých publikací, útlou brožurku s názvem Ukrajinská otázka, sepsal v červenci 1918. Popisem ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury se českému čtenáři snažil dokázat svébytnost ukrajinského národa, který byl ještě v té době běžně označován za „maloruský“.
Zatímco Skoropadského diktaturu Nečas odsuzoval, cítil sympatie k pětičlennému direktoriu, na jehož čele stál spisovatel a levicový politik Volodymyr Vynnyčenko (1880–1951). Direktoriu, které disponovalo jen špatně vycvičeným vojskem, se po porážce centrálních mocností v první světové válce podařilo hetmanát svrhnout. Ukrajinské direktorium stává se pánem v zemi, a protože je složeno z mužů skutečně osvícených, řídí dobře osudy země i za tak svrchovaně příkrých, těžkých poměrů, do nichž se Ukrajina dostává, napsal ve své další publikaci Ukrajina v přerodu Ruska. Východoevropská tragedie a Ukrajina, její vývoj a životní síly z perspektivy roku 1919.
Direktorium se však pod tlakem ruských vojáků dostávalo do stále svízelnější pozice. V zoufalé situaci se dohodlo s Polskem Józefa Piłsudského, které už v té době obsadilo západ Ukrajiny. Polákům se sice počátkem května podařilo dobýt Kyjev, protiútok Rudé armády na sebe ale nedal dlouho čekat a už v červnu 1920 zatlačila Poláky zpět. Tím také projekt nezávislé Ukrajiny na dalších sedmdesát let de facto skončil.
S VYNNYČENKEM DO MOSKVY
Krátce po vzniku Československa Nečas přijal místo stavebního komisaře na Podkarpatské Rusi, později se stal sekretářem tamního gubernátora Grigorije Žatkoviče. Záhy ale přešel do Masarykova osobního sekretariátu a od roku 1921 byl i na Hradě v odboru Podkarpatské Rusi. Po příjezdu do Prahy udržoval bohaté styky s ukrajinskou inteligencí a exilovými politiky. Takovým kontaktem byl i Vynnyčenko, který setrvával od roku 1919 ve vídeňské emigraci. Ve zprávě pro Masaryka z března 1920 jej Nečas charakterizoval jako ortodoxního marxistu a nejpopulárnějšího muže Ukrajiny. Popisuje, jak Vynnyčenko opustil svůj zprvu protibolševický postoj, když minula první strašná doba teroru sovětské vlády a když ruští bolševici začali prováděti v praxi spravedlivou národnostní politiku.
Masaryk se o Vynnyčenka zajímal. Na okraj listu této zprávy si tužkou poznamenal: 26/III. ’20 Chtěl by do Prahy a se mnou promluvit. Politik pak skutečně do Československa počátkem dubna přijel. Do té doby už si se sovětským vedením předjednal možnost návratu do vlasti.
V Praze pak v Nečasově překladu Vynnyčenko publikoval článek v sociálnědemokratickém listu Právo lidu, v němž za jediné legitimní vedení Ukrajiny označil to sovětské a všechny exilové představitele odmítl. S návratem do vlasti Vynnyčenkovi pomohlo i československé vedení. Po dohodě s Masarykem vydalo jemu a manželce Rozaliji Jakivně Benešovo ministerstvo zahraničí v dubnu 1920 diplomatický pas na falešná jména: Jozef a Natalija Simonivovi. Průvodcem, politickým poradcem a kontaktní osobou pro ministerstva zahraničí na komplikované cestě do Moskvy a do metropole Ukrajinské SSR Charkova jim byl Nečas.
V Černínském paláci mu 8. května 1920 vydali pověřovací list. První zastávkou na cestě do Mos kvy byl 10. května Berlín, kde se účastníci cesty zdrželi asi týden. Zatímco Vynnyčenko svůj program v deníku příliš nerozvádí, Nečas pobyt využil k jednání s přítomnými zástupci ukrajinských družstev. Z Berlína skupina zamířila do Štětína, pak po moři do Tallinnu, do Petrohradu a konečně do Moskvy. Pozornost zaměstnávají drobné etapy: propustky, víza, povolení, lístky. Evropa se zabarikádovala, opevnila se před Ruskem, ohradila se ostnatým drátem a přelézt přes něj je mimořádně těžká záležitost, zapsal si politik do deníku.
Do ruské metropole dorazili 3. června, příliš vřelého přivítání se jim ale nedostalo. Nehledě na telegramy o našem příjezdu z Revelu a Petrohradu, na žádost komisaře petrohradské stanice, aby pro nás byla vyslána ekvipáž a připraveno ubytování, nás nikdo neuvítal, nikdo nic neposlal a žádné ubytování nepřipravil, zaznamenal Vynnyčenko své první dojmy. Čtyři hodiny pak museli čekat, než se Nečasovi podařilo sehnat hotelové pokoje. Také první setkání s nejvyššími sovětskými představiteli bylo pro Vynnyčenka zklamáním. V úřadu lidového komisaře zahraničních věcí Georgije Čičerina se dozvěděl, že má odjet do Charkova, kde se teprve dozví, jaká má být jeho práce pro sovětskou Ukrajinu. Celkově špatný dojem z Moskvy posílila Nečasova rozmluva s referentem komisariátu zahraničních věcí pověřeným ukrajinskými záležitostmi. Nečasovi řekl: Žádná Ukrajina nebyla a není, na Ukrajině všichni překrásně mluví rusky a všechny ukrajinské záležitosti jsou výmysl, poznamenal si politik, jehož představa o sovětské spravedlivé národnostní politice se poznenáhlu hroutila.
Vynnyčenko se nakonec v Charkově v srpnu nakrátko chopil funkce zástupce předsedy Rady lidových komisařů a resortu zahraničních věcí. Po několika dnech se však raději rozhodl pro novou emigraci. Politické poměry v sovětském Rusku pro něj byly zklamáním a chápal, že nedostane pravomoc vývoj skutečně ovlivňovat. Buď se zřeknu ukrajinství a budu revolucionářem, nebo opustím revoluci a pak budu moci být Ukrajincem. Ani první, ani druhé nemohu udělat, poznamenal si už 26. srpna. Tou dobou byl už Nečas zpátky v Československu, kam se vrátil v polovině července. Jaké dojmy si ze sovětského Ruska a Ukrajiny přivezl, lze vytušit z dopisu, který poslal asi v polovině září Vynnyčenkovi, když se dozvěděl o jeho jmenování do funkce: Je charakteristické, že se odhodlali v Moskvě k této, tak samozřejmé věci, až v okamžiku krajní tísně, kdy už opravdu nebylo jiného vyhnutí. Musím se Vám přiznat, že ve mně zůstala po odchodu z Ruska proti tamějšímu režimu veliká hořkost a jedna z hlavních příčin toho byl postup sovětské vlády v Moskvě v otázce sebeurčení národů. Tyto zkušenosti, a hlavně poznatky o hospodářské situaci a postavení dělnictva v Rusku, shrnul na přelomu července a srpna v sérii anonymních článků pro Večerník Práva lidu a následně v publikaci Skutečná pravda o sovětském Rusku.
Nečasův intenzivní zájem o ukrajinské dění končí rokem 1920. V jeho životě se také objevily nové okolnosti: v roce 1922 se oženil s Marií Poubovou a o dva roky později se jim narodila dcera Věra (obě později zahynuly v osvětimském koncentračním táboře). Roku 1924 byl zároveň za Podkarpatskou Rus zvolen do Národního shromáždění a nastartoval tak svou úspěšnou politickou kariéru. Mezi lety 1918 a 1920 stihl vydat pět publikací a řadu novinových článků, jež českou veřejnost seznamovaly s Ukrajinou a jejími obyvateli – v této souvislosti nelze zpochybnit vliv, který mohly mít Nečasovy názory na T. G. Masaryka. Prezident měl tehdy k dispozici několik jeho analýz, které byly pro ukrajinské hnutí příznivé, o počtu a obsahu ústních diskusí a porad se lze jen dohadovat. Mise do Moskvy, jež dokládá Masarykovu a Benešovu důvěru v Nečase, byla zároveň jakýmsi vyvrcholením jeho ukrajinského období. Během ní se mohl na vlastní oči přesvědčit o povaze bolševické moci i o jejím postoji k ukrajinské národní věci.