V klášteře měl mnich prožívat zkušenost Noemovy archy, rajské zahrady i Izajášovy přislíbené říše míru zároveň: vždyť již na zemi žili mniši ve společenství jeden s druhým, v míru, v nevinnosti i v čistotě. V dokonale ritualizovaném průběhu dne ztělesňovali anděly, apoštoly a vojáky, stejně jako nevinné děti Boží (obláčkou podruhé pokřtěné). Tyto a podobné představy a zásady monastičtí autoři po celý středověk znovu a znovu neúnavně zdůrazňovali. Pro hru (ludus) tedy v tomto způsobu života, proniknutém kontemplativní přísností, jako by nezbývalo mnoho místa.
Hlasitý smích vskutku zapovídala již Benediktova řehole. Dokonalost gest, nutná pro zdařilé provádění klášterních rituálů, připouštěla pouze jemný úsměv. V klášterním životě proto již od raných dob býval smích trestán odepřením eucharistie, rituálu políbení evangeliáře či společného jídla. Znovu a znovu se v různých vyprávěních o zázracích připomínají příběhy mnichů, kteří holdovali kostkám a které prý v noci protáhl čert komínem a jejichž vnitřnosti pak zůstaly viset na stěnách kláštera. Zejména ve 14. a 15. století měla častá kající kázání žebravých mnichů ve městech za následek pálení her a herního náčiní. V Norimberku prý Jan Kapistrán nabádal k takovému pálení marnivostí před 60 000 lidmi. Nebyli to právě římští vojáci, kdo podle evangelií metal los – ve středověku zavládlo brzy mínění, že šlo o kostky – o Kristův šat? Již proto musela každá forma hráčství dělat i z klerika rouhavého Římana – vcelku tedy velmi špatné předpoklady pro rozvoj her, v klášterech dvojnásob.
A přece, není u proroka Zacharjáše řeč o nevinných chlapcích a dívkách, kteří si hrají na ulicích nového Jeruzaléma? Ne náhodou František z Assisi († 1226) a jeho přívrženci, raní františkáni, sami sebe označovali ioculatores domini, „kejklíři“ či „šašci Páně“. A nezračily se v tancích Starého zákona, třeba v Davidově tanci před Archou úmluvy, radost ze života a pozitivní postoj k němu?
Zálibu ve hře, tuto zřejmě antropologickou konstantu ve všech kulturách, nedokázali očividně zcela potlačit ani mniši a jeptišky. Tak víme od 11. století o některých biskupech, opatech a papežích, jako například Janu XII. († 964), Silvestru II. († 1003) či Bonifáci VIII. († 1303), že byli vášnivými hráči kostek. V klášteře horlivého opata Aelreda z Rievaulx († 1167) se zase hrál mlýn. Herní pole vyrytá v křížových chodbách mnoha klášterních komplexů, například v benediktinském opatství Norwich, dodnes svědčí o nadšeném zájmu jeptišek a mnichů pro hry. Kronika benediktinského opatství Reichenau u Bodamského jezera dokonce vypráví o tamních opatech a mniších, kteří jezdili s vlastními turnajovými koňmi na turnaj. Vizitační protokoly řádů si hromadně stěžují na mnichy provozující hazardní hry uvnitř a především vně klášterů. Počet takových a podobných indicií by bylo možné dále rozšiřovat, zvláště uvědomíme-li si, jak široký byl středověký pojem ludus. Ten totiž označoval různé druhy sportu, stejně jako deskové hry, duchovní i světská divadelní představení, básně, volby s nejistým výsledkem a někdy také – metaforicky – sex a válku.
Ve středověkém klášterním prostředí tak můžeme pozorovat fascinující napětí mezi povoleným a tabu. A právě mezi těmito dvěma póly se pohybovala ona antropologická konstanta, homo ludens.
Deskové hry
Již v benediktinském mnišství raného středověku se setkáváme s „žerty mnichů“ (ioca monachorum). Šlo o jakýsi biblický kvíz, při němž bylo třeba uhodnout různé biblické osoby, místa či věci. Zábava a pobavení se zde pojily s účinným, hravým zprostředkováním biblických znalostí.
Další z monastického pohledu počestnou hrou byla takzvaná rythmomachie (numerorum conflictus), hra s čísly, kterou Jan ze Salisbury († 1180), jeden z nejznámějších teologů své doby, označil za zdroj velkého užitku i pobavení a kterou františkánský filosof Roger Bacon († 1292/1294) doporučil ve svém spisu Communio mathematica všem, kdo se chtějí něco naučit. Kolem roku 1030 ji ve Würzburgu vynalezl mnich Tassilo a odtud pak rychle pronikla do klášterních a katedrálních škol v Německu, Francii, Itálii a o něco později v Anglii. Hra se hrála na dvojité šachovnici a jejím cílem bylo uspořádat bílé a černé hrací kameny (kruhy, kvádry a pyramidy) označené čísly v harmonický celek tak, aby protiklady bílý–černý, rovný–nerovný, sudý–lichý nakonec vytvořily číselnou harmonii. Vznik rythmomachie zcela zapadá do období takzvaného computu, kdy se mniši jako Odo z Cluny († 942) se svým věčným kalendářem či Vilém z Hirsau († 1191) s astrolábem sestaveným právě za tímto účelem snažili rozuzlit Bohem dané uspořádání času. Jako jediná z her byla rythmomachie přejata do sylabu sedmi svobodných umění a jako „hra filosofů“ brzy začala sloužit intelektuální zábavě také vně klášterů. Setkáváme se s ní jak u anglického humanisty Thomase Mora († 1535), tak ještě u oxfordského učence Roberta Burtona († 1640), který ji doporučuje jako lék proti melancholii.
Brzy se v církevním a monastickém prostředí objevily také hry se spíše špatnou pověstí, jež však byly přizpůsobeny klášterní spiritualitě, a nezřídka dokonce přetvořeny v nástroje poznání Boha. Již kolem roku 964 vytvořil biskup Wibold z Cambrai hru (regularem ludum), která měla fungovat jako náhrada světských kostek pro mnichy a kleriky. Možným kombinacím vržených čísel a písmen bylo přiřazeno celkem 55 ctností. Tuto „duchovní hru“ s čísly a písmeny znal ještě univerzální génius německého raného osvícenství Gottfried Wilhelm Leibniz († 1716).
Podobné adaptace se týkaly také různých variant šachů, jejichž hru klerikům, a tedy i většině mnichů, některé provinční kapituly, a dokonce i koncily, přísně vzato zapovídaly. Šachy si našly cestu do Evropy z Indie a Persie přes islámský kulturní okruh. Ještě hluboko do 12. století se však hrálo s abstraktními hracími kameny, odvozenými z uspořádání perských a indických vojsk. Právě mniši přetvořili tyto hrací kameny v živé figurky: na místo šáha nastoupil (křesťanský) král, na místo válečného slona biskup a na místo velkovezíra (nazývaného alferza) – souběžně s povýšením ženy ve dvorském prostředí – královna. Na šachovnici se zračí středověký společenský řád, jak to pro středověkou společnost detailně a směrodatně ukázal dominikán Jacobus de Cessolis († asi 1322).
Novou variantu šachů představovaly takzvané sférické či nebeské šachy. Ve sférickém šachu vytvářely čtyři živly, hvězdy, planety i zvěrokruhy svět plný symbolů, v němž se pohybovalo sedm hráčů a který ze sedmiboké šachovnice odkazoval k nebi a jeho tajemstvím. I zde se tedy zrcadlily Boží podstata, principium a přirozený řád ve znameních a číslech. Hledání původu takových šachovnic a hracích kamenů vede opět a na dlouhou dobu do monastického prostředí. Vedle skutečnosti, že téměř všechny návody k hrám, ba dokonce i sbírky kouzelnických triků pocházejí od duchovních, vznikaly do konce 13. století nejnádhernější hrací desky a kameny dvora a města právě v klášterních dílnách. Obzvlášť exponované byly v tomto ohledu Tournai, Kolín a oblast severního Švábska a Frank. Drahocenné hrací desky, kameny a figurky zdobili mniši a řeholníci antickými a biblickými motivy, například Kristovým narozením a Samsonovým cyklem. Uprostřed desky na vrhcáby se brzy objevily kříže. Nejpozději zde se hry stávaly nositeli i zprostředkovateli kultury a náboženství.
Míčové a koulové hry
S monastickými vynálezy a transformacemi se setkáváme také ve sportu a pohybových aktivitách, o nichž se jinak dozvídáme z pramenů hlavně díky různým zákazům vrchnosti. Tak například francouzský král Filip V. († 1322) zakázal v roce 1314 hrát ve své zemi boule. Celkem třiadvacetkrát byly v Anglii mezi lety 1314 a 1615 zapovězeny vyloženě násilné míčové zápasy (francouzsky soule), které se hrávaly mezi dvěma vesnicemi a u nichž úmrtí hráčů nebývala výjimkou.
Míč se v klášterní kultuře vrcholného středověku, zejména ve 12. století, začal užívat jako prostředek k podpoře dobrého zdraví. Nemalý podíl na tom měla zesílená recepce antiky, v našem případě jmenovitě Galéna z Pergamonu († 216), který byl hojně čten právě v klášterních kruzích. Zejména členové žebravých řádů rádi zdůrazňovali levné a mnohostranné využití míče pro tělesnou rekreaci. V tomto smyslu přizpůsobilo mnišství severní Francie násilnou fotbalovou hru vlastním potřebám a vynalezlo jinou, nenásilnou hru, při níž šlo o tělesnou šikovnost a – což bylo neméně důležité – o věrnost řeholi, takzvanou jeu de paume. Zpočátku se tento předchůdce tenisu hrál v křížové chodbě bez pálky, pouze pomocí dlaní. Pod názvem real se pak tato hra rozšířila v pozdním středověku také ve dvorské kultuře. Originální rekonstrukce křížových chodeb poskytovaly již tehdy šlechtě možnost k této prestižní kratochvíli. Ta samozřejmě neměla vždy jen pozitivní následky. V roce 1316 hrál francouzský král Ludvík X. tenis tak dlouho, až se ze samé žízně příliš napil, nachladil se a zemřel. Karel VIII. zase na tenis jednou tolik spěchal, že se udeřil hlavou o zárubeň dveří a skonal. Mimochodem, nejslavnějším tenisovým hráčem 15. století byla žena – Margot z Monsu –, která hrála za Filipa Dobrotivého Burgundského, a zvyšovala tak jeho prestiž. O něco později odešla do kláštera, kde své dovednosti možná předávala spolusestrám...
Především do městského a vesnického prostředí pronikaly kuželky. Hru, od doby antiky zapomenutou, znovu objevili v raném 12. století – v době křížových výprav – mniši a získala působivý název: zabíjení pohanů. Mniši a misionáři zvali hosty do svých křížových chodeb, kde vztyčovali kuželky namalované jako modly. Ty se v různých oblastech nazývaly rozličně: Jupiter, Venuše či jednoduše modly. Znázorňovaly také falické symboly. V radosti nad vydařeným hodem a ve společném smíchu při shození těchto božstev zde vznikalo díky hře s míčem a koulí něco nového – povědomí víry a společenství.
Zakládání četných kuželkářských společností, a dokonce cechů (nejstarší vznikl v roce 1264 v Xantenu na dolním Rýnu) dokládá obrovskou popularitu kuželek.
S míčovými hrami se však setkáváme také v mnohem silněji náboženských kontextech. V rámci jistého velikonočního rituálu obdarovával například od 15. století biskup z Orléansu řeholní kanovníky sv. Kříže bílou holubicí, za což od nich dostával tenisové míče a později i pálky. Jelikož se tenis brzy stal aristokratickou hrou par excellence, měla taková výměna míčů a pálek rovněž v monastickém prostředí obrovskou společenskou výpovědní hodnotu. Míč navíc nyní získal nový význam jako křesťanský symbol či alespoň jako symbol s křesťanstvím spjatý. Spojujícím článkem byl patrně sám Kristus, neboť jeptišky a mniši znali Ježíše jako slunce, sol salutis a sol iustitiae. Jelikož míč již v germánských zvycích symbolizoval slunce, mohla být jeho symbolika přiřčena Kristu poměrně snadno. V každém případě získávaly míče nové symbolické významy v různých duchovních a vánočních hrách. Vzpomeňme například na osmou scénu anglické vánoční hry The Second Shepherd’s Play, napsané v roce 1475, při níž jeden z „pastýřů“ předává malému Ježíškovi míč se slovy: Nesu ti míč, hrej si s ním a běž s ním na tenis! I zde je míč atributem Krista, sol salutis.
Hrou k Bohu
Christianizace hry vyvrcholila v jejím spirituálním zapojení do pozdně středověké mystiky. Známým příkladem je Kniha o zlaté hře (Püchlein vun Guldin Spil) z 15. století. Její autor, dominikán Ingoldus z Basileje, vysvětluje původ, druh, různá nebezpečí i kladné stránky sedmi her. Jsou to: 1) šachy; 2) deskové hry s destičkami; 3) hra v kostky; 4) karty; 5) střelba (sem řadí koulové hry, kuželky, míčové hry, bowling i všechny ostatní hry, při nichž je třeba na něco mířit); 6) tanec (běh, plavání, boj i jízda na koni); 7) hra na struny. Tyto hry je prý třeba hrát a pěstovat tak, aby se z nich staly „zlaté hry“: šachy proti pýše, deskové hry proti obžerství, karty proti necudnosti, kostky proti lakomství, střelbu proti hněvu, tanec proti trudnomyslnosti a zahálčivosti a konečně hru na strunné nástroje proti závisti a nenávisti.
U Ingolda se mimo jiné dovídáme, že na každé půlce šachovnice se nalézá šestnáct figurek, osm šlechtických a osm poddanských. Každý tah v šachu byl – podobně jako již u Jakuba de Cessolis – obdařen abstraktně-symbolickými významy. Dočítáme se zde například o Danielově nauce o čtyřech říších, významné pro dějiny spásy, o třech způsobech, jak bylo ve středověku možné se stát králem (narozením, volbou, uzurpací), nebo o Evě jako první královně. Dále se zde píše o rovnosti všech tváří v tvář smrti – nekončí snad na konci hry všechny hrací kameny společně v černém pytlíku? Jednadvacet ok na kostce symbolizuje stejný počet hříchů – od lakomství, lichvy, lhaní, klení, vraždy, kacířství až po nesvěcení svátečního dne. Sám Ježíš Kristus prý hraje s třemi kostkami: s vírou, nadějí a láskou. Kdo hraje v kostky s Kristem, získá za odměnu Boží království. U tance prý člověk pozná, že se ženy podobají psům: Když vedete psa na vodítku, hned se unaví, bez vodítka se okamžitě rozběhne. Stejně tak, mají-li jít ženy na bohoslužbu, jsou pomalé. Jdou-li však na tancovačku, protančí celou noc. Mimochodem, i Ježíš zatančil dvanáct tanců, první v matčině lůně, poslední pod křížem.
Hlavní myšlenka zněla: Když člověk hraje, aby se zdokonalil v ctnosti, jeho hra je – za určitých okolností – dovolená a užitečná. Tomáš Akvinský († 1274) patří k prvním řeholníkům, kteří schvalovali hru jako potřebnou protiváhu vůči obtížím všedního dne. Byla to právě tato hodnocení, jež otevírala cestu pro zmystičtění hry. Především u dominikánů a benediktinů se setkáváme s četnými příklady moralistní literatury pracujícími s alegorizací předmětů. Hra a její náčiní se v ní stávají mystickým médiem komunikace duše s Bohem.
Ve středověku mohly zásadní potřeby společnosti krystalizovat právě uvnitř řádů za zdmi klášterů. Ty zároveň fungovaly jako místa, kde se křížily různé kulturní sféry a světy symbolických znaků. V klášterech a ve hrách, které se tam odbývaly, se mísily prvky her různé kulturní provenience (germánské, křesťanské, arabské, muslimské, dvorské, městské atd.). Zpravidla byly přizpůsobeny mnišskému prostředí, byly přetvořeny, očištěny, obdařeny novými mýty o původu, a získávaly tak – na nové, křesťanské rovině – význam pro svět mimo klášter. Středověká vita religiosa tím výrazně ovlivnila vidění světa i vývoj předmoderní, a tudíž také moderní zábavy. Hra ovlivňovala světce i ty, kteří se jako světci jen tvářili. Bezpochyby byla a je elementárním výrazem života, původnějším než každá kultura či náboženství. A diskuse o morální hodnotě hry je možná stejně stará jako hra sama.
Z němčiny přeložil Pavel Blažek