Pokud by někdy někdo hledal místo věčného návratu českého historického myšlení, dříve či později by narazil na předsudky, jimiž byl zatížen vztah k mocnému sousedovi na Západě. Jen někdejší Palackého „stýkání a potýkání“ na sebe vzalo podobu otázky, zda „český stát“ byl, nebo nebyl součástí „Říše“, přičemž katastrofy minulého století vtiskly jinak nevinnému slovníku státotvorně osudový rozměr. Sotva se tedy divit, že domácí názorové pole ovládla představa, že český stát dosáhl již ve středověku téměř úplné nebo rovnou úplné nezávislosti. Málokdo si přitom uvědomoval, že sebevědomě hlásané „pravdy“ nenápadně kypří půdu pro samolibé hulvátství, z jehož dlouhého stínu se nepodařilo vystoupit ani po dvou dekádách otevřeného společenského dialogu.
...