Editoři tématu: Josef Žemlička a Iveta Coufalová
Ve středověku byly výchova a vzdělávání dívek pouze individuální a vztahovaly se jen na příslušnice elitních společenských vrstev. Od raného středověku k nim měly přístup princezny z vládnoucího rodu a dcery velmožů, od vrcholného středověku i dcery šlechticů a patricijů, případně měšťanů. Co do úrovně vzdělání se dá říct, že až do založení pražské univerzity držely urozené dívky krok se svými chlapeckými současníky, mnohdy je možná předčily. Přístup na univerzitu – stejně jako jinde v latinské Evropě – ale neměly, takže žádná z nich nemohla být označena jako „litterata“. Tato zdánlivě formální kategorie označovala nepřekročitelnou hranici mezi úrovní vzdělání žen a mužů, bez ohledu na jejich společenské postavení. Předurčovala tak jejich možnosti uplatnění ve veřejném životě. Své vzdělání mohly středověké dívky zúročit ve svém „zralém“ věku v mecenášské, fundátorské a donátorské činnosti. Zasloužily se o rozvoj knižní kultury – jen vzácně vystupují jako autorky, zato často jako objednavatelky a čtenářky. Jazykové znalosti, získané v dívčím věku, jim umožnily orientaci v prostředí mezinárodní dvorské kultury, kde svou aktivní účastí a tvořivostí napomohly k povznesení její úrovně. O dovednostech pěstovaných výchovou svědčí i jejich krásné rukodělné výtvory, dokládající uměleckého ducha a patřící k uměleckým dílům středověkého řemesla.
Milena Lenderová – Božena Kopičková – Jana Burešová – Eduard Maur (eds.), Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Praha 2009, s. 83.