Mé první setkání s „českou Vídní“ se odehrálo v roce 1992 neobvyklým způsobem. Na jednom z vídeňských předměstí jsem na dřevěné ohradě ohraničující nějaké staveniště přečetl asi deset metrů dlouhé, bílou barvou vyvedené sdělení: „Kropacek je vůl.“
Z absence háčku jsem usoudil, že jde o projev jadrného vídeňského češství, nikoli o infekci zavlečenou českým turistou – ostatně nápisy tohoto tradičního typu byly u nás v té době už na ústupu před progresivnějším „je debil“ nebo „je kretén“. Záhy jsem však poznal i jiná zosobnění živého vídeňského češství, půvabnou studentku bohemistiky na Vídeňské univerzitě Terezu Uteseny a impozantního profesora Františka Václava Mareše (1922–1994), významného slavistu a také varhaníka v kostele Panny Marie Na nábřeží. Jinak jsem si objevoval především „českou Vídeň“ 19. století. A to byla, myslím, podstatná chyba, protože příběh vídeňských Čechů je zajímavý až do naší současnosti. Přestože jejich zlatá doba, kdy se ve městě na Dunaji nahromadili v stotisícovém řádu, byla právě v období habsburské monarchie.
...