Dějiny a současnost

V letošním roce jsme si připomněli sedmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a stejné výročí připadlo i na zničení obce Lidice. Obě události stály v centru pozornosti médií, Česká televize nabídla již v předstihu mnohadílný televizní dokument o Heydrichovi a vojenský historik Eduard Stehlík přišel s novou verzí provedení atentátu. Otázka nyní zní: Co bylo dřív? Bomba nebo samopal? V příštím roce si připomeneme další významné výročí. V září uplyne sedmdesát let od popravy komunistického novináře Julia Fučíka (1903–1943). Nepředpokládám, že toto výročí bude připomínáno ve stejné míře jako atentát či Lidice. Jisté však je, že Fučík je minimálně od kritického vydání jeho Reportáže psané na oprátce v roce 1995 vnímán jako postava rozporuplná, u které nebylo dosud jasné, nakolik jeho výpověď gestapu pomohla při dalším zatýkání. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát – , ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu. Že Fučík při výsleších mluvil, tvrdili již před mnoha lety Egon Hostovský a Ferdinand Peroutka, který ale zároveň postoj svého kolegy-novináře hájil jako lidsky pochopitelný: Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.Jak tedy Fučík mluvil, se dozvíme až z publikace, která letos vyšla v nakladatelství Host. Je to vlastně sborník z konference o Juliu Fučíkovi, která proběhla v srpnu 2008, a obsahuje mimo jiné kompletní edici protokolu z 29. června 1942, na který se Fučík v Reportáži odvolává. Ze samotného protokolu tak vyplývá, že Fučík rozehrál skutečně „vysokou hru“ a v mnoha ohledech se mu podařilo kombinováním fiktivních postav s reál­nými událostmi své vyšetřovatele mást. Fučík rozhodně nebyl žádný zrádce, a zásluhou editora protokolu Pavla Janáčka máme nyní k dispozici i pomyslnou „druhou část“ Reportáže.