Dějiny a současnost

Téma českého pohraničí v bouřlivých dějinách 20. století se různým způsobem promítá i do současné české beletrie. Vimperský rodák Martin Sichinger ve svém nejnovějším románu Smrt krále Šumavy (65. pole, Praha 2011) vypráví příběh dvanáctiletého Tomáše Jung­wirtha, který se v současnosti vrací s rodiči na Šumavu, odkud rodina pochází. Kachyňův slavný film Král Šumavy tvoří pozadí pro pátrání po skutečných lidech a událostech spojených s osobou legendárního převaděče a pašeráka. Chlapec (nejen v historických souvislostech) chápe pohraniční hvozdy jako „krajinu lži“ a tento pocit mu nakonec potvrzuje i zcela osobní zklamání. Autor se přitom programově vyhýbá ideologizování a černobílým schématům a spíše zdůrazňuje sílu genia loci… K četným odborným i populárněji zaměřeným publikacím se dnes druží zatím mnohem menší množství beletristických reflexí minulosti a přítomnosti bývalých Sudet. Sichingerův román, jazykově úsporný a zároveň evokativní, rozšiřuje jejich řadu, v níž patří k těm nejzajímavějším. (aku)

V roce 2007 vydal přírodovědec a filosof Stanislav Komárek pozoruhodnou prózu s názvem Mandaríni. Příběh mladého sinologa Jindřicha Krottenbachera vyšperkoval nejen obvyklými esejistickými vsuvkami, ale i mystifikačními úryvky z neznámého a do češtiny nikdy nepřeloženého románu Karla Maye Im Schatten des Böhmerwaldes. Vypravěč a současně hlavní hrdina, jímž není nikdo jiný než Old Shatterhand, se vypraví přes Šumavu do Čech a připlete se do přestřelky mezi pašeráky a komisařem finanční stráže Josefem Němcem. Němec pak svého zachránce pozve k sobě domů a seznámí jej se svou půvabnou ženou – Barborou Panklovou. Spisovatelka ale není žádná puťka a protřelý zálesák její potenciální nebezpečnost přirovnává k levhartovi či černé mambě. Údajná mayovka se v Komárkově románu rozvinula v zajímavou, leč neúplnou hříčku. Fragmentů se ale nyní chopili Džian Baban a Vojtěch Mašek s výtvarníkem Jiřím Grusem a výsledkem je pozoruhodný komiksový příběh Ve stínu šumavských hvozdů (Lipnik, Praha 2012). Old Shatterhand má očekávanou fyziognomii Lexe Barkera, zato Barbora je vskutku dominantní a nebezpečně krásná žena, která hrdinu děsí svou smyslností i spisovatelskými nápady. Když prozradím, že ji Old Shatterhand uspí v závěru svou proslulou pěstí, může to vypadat jako ohavné násilí na ženě. Ve skutečnosti ale jen hrdinova vyděšená chlapecká duše neunesla střet s ženským světem. Není divu, že autoři opatřili publikaci výstrahou, podle níž její četba může způsobit předčasný konec dětství. (jde)

Na pařížském předměstském sídlišti vyrůstají dva bratři, jsou dětmi alžírské matky a německého otce. Žijí u svého strýce, zatímco rodiče zůstali v Alžírsku. Starší z bratrů Rašel ve Francii vystudoval vysokou školu a stal se úspěšným obchodníkem v nadnárodní firmě, mladší bratr Malrich zatím vyrůstá na ulici a spolu se svými kamarády se jen bezcílně potlouká městem. Jednoho dne se Rašel dozví, že jeho rodiče se stali obětmi masakru, při kterém byla vyvražděna téměř celá vesnice. Rašel se vypraví domů uctít jejich památku. Mezi písemnostmi, které po sobě rodiče zanechali, však Rašel narazí na doklady, jež dosvědčují, že jeho otec byl za války příslušníkem SS a nějaký čas pracoval i v osvětimském koncentračním táboře. Román Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových (přeložila Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Praha 2012) Boualema Sansala zajímavě konfrontuje dnešní realitu pařížských předměstí, jež ovládají radikální islamistické gangy s německým vyvražďováním Židů a s věčnou otázkou – nakolik děti zodpovídají za činy svých rodičů. (eb)

Smutek mne opřádá / Tíha mne můrou tiskne / Tesknící nálada /srdce si nezavýskne / Jsem celý prosáklý tou tíhou která drtí / Jsem celý prosáklý tou zlou předtuchou smrti... Báseň s názvem „Máchovská nálada“ napsal Jiří Orten jako jednu z prvních, mezi květnem a červnem 1936. Od smrti jej dělilo pouhých šest let. A teprve letos vyšly tyto rané verše v souborném vydání – Jiří Orten: Básnické juvenilie, jako devátý svazek jeho sebraných spisů (Torst, Praha 2012). Knihu uspořádal, k vydání připravil a doprovodnými texty opatřil Jiří Opelík. Navázal tak na práci Marie Rút Křížkové, jež některé z Ortenových juvenilních veršů (krom jiného) připravila třeba pro ročenku Názvuky, vydávanou u příležitosti autorské soutěže Ortenova Kutná Hora. A tam jsem se s nimi kdysi poprvé seznámila i já – od té doby jsem se těšila na okamžik, kdy všechny tyto verše vyjdou knižně, což se naplnilo letos na jaře, více než sedmdesát let od Ortenovy smrti. (ivc)